Originální název: Harry Potter and the Philosopher's Stone
Rok vydání: 1997
Český překlad: 2000
Na začátku prvního dílu známé ságy umístěné do utajeného kouzelnického světa, se setkáváme s rodinou Dursleyových z městečka Kvikálkov v Anglii. Tvoří ji pan Vernon, jeho žena Petunie a roční synek Dudley. Přísně lpí na tom, aby vše kolem bylo naprosto normální a nijak nevybočovalo z běžných kolejí, zvláště proto, že paní Dursleyová má podivnou sestru a snaží se tvářit, jako by neexistovala. Jenže jeden podzimní den se její existence připomene nebývalou silou. Po Kvikálkově si pan Dursley všímá podivně oblečených lidí, několikrát zaslechne příjmení rodiny své švagrové - Potterovi - a poznámky o synovci Harrym a v noci zanechá u jeho prahu prapodivná dvojice nečekanou zásilku.
Lily a James Potterovi totiž byli kouzelníci zavraždění obávaným černokněžníkem Voldemortem a útok přežil pouze roční Harry. Voldemort pak záhadně zmizel, jeho moc padla, celý tajný kouzelnický svět si oddechl a Harryho svěřil do péče tety a strýce. Ti ale nenáviděli kouzelnictví a k Harrymu se od začátku nechovali dobře. A tak nepříjemný život hlavního hrdiny probíhal dalších deset let až do chvíle, kdy mu obrovský muž jménem Hagrid oznámil, že má letos nastoupit do kouzelnické školy Bradavice, jelikož s ním jako se slavným malým kouzelníkem počítají.
Tím se Harryho život od základů změnil. Obr ho vzal na nákup školních pomůcek, naznačil mu, jaký celý svět mu byl dosud utajen, a nakonec mu dal lístek na vlak do Bradavic, kam se Harry prvního září po seznámení s novým spolužákem Ronem Weasleym dostal. Od té doby mohl klidně zapomenout na všechny ústrky, protože byl ke svému údivu celebritou, začal poznávat svět svých rodičů, seznamoval se s novými předměty, se zvláštními profesory, s létáním na koštěti, ale také s negativními stránkami kouzelnictví, jako jsou brutální bezpečnostní opatření na školních pozemcích, šikana od čistokrevného kouzelníka Draca Malfoye, tajemství ohledně věcí, jež jsou pro mladé studenty natolik nebezpečné, že by o nich neměli vědět, a především se svou vlastní historií, která se začala až nepříjemně připomínat.
Kromě toho, že se snažil projít všemi kouzelnickými disciplínami prvního ročníku, totiž narazil na obludného tříhlavého psa. Později přišel na to, že střeží tajemný balíček, který se kdosi pokusil ukrást už z kouzelnické banky. Následně se setkal s horským trollem, jehož někdo pustil do školy, a když zjistil, že má jeho nenáviděný profesor od onoho večera pokousanou nohu, došlo mu, že chtěl odvést pozornost, aby se mohl pokusit přes psa dostat. A jakmile Harry, Ron a vlezlá, ale užitečná Hermiona zjistili, co pes skrývá, došlo jim, co se doopravdy děje a kdo ve skutečnosti brousí kolem Bradavic. Tedy i co by znamenalo, kdyby balíček dostal. Tudíž se trio čerstvých přátel rozhodlo vzít jeho záchranu, jakožto záchranu kouzelnického světa, na svá bedra.
Stejně ale nelze než obdivovat vervu, s jakou se tři jedenáctiletí studenti bezhlavě vrhnou do smrtelného nebezpečí, aby zabránili znovupovstání zla. Naštěstí se k tomu sešla správná parta - Harry, odhodlaný nedovolit tomu, kdo zabil jeho rodinu, aby se vrátil, Ron, jeho nejlepší kamarád, který ví o kouzelnících nejvíc, a Hermiona, nadprůměrně inteligentní dívka s fenomenální pamětí. Dalo by se říct, že jde o dokonalé trio detektivů, kteří místo vražd na předměstí řeší kouzelnické záhady.
Jenže pořád jde ze všeho nejvíc o úvodní pohádku a seznámení s novým světem. Skutečná atmosféra nebezpečí je daleko před námi. Úvod, nástup do školy i studium jsou psané pro děti. Pojednává sice o nelehkém životě malého sirotka, nicméně odlehčenou formou, místy celkem ulítává realitě a přehání - například šílenství, jemuž propadne Vernon Dursley, když dotáhne uprostřed bouře svou rodinu do chatrče na útesu. I Bradavice popisuje naprosto fantasticky, dětinsky. Ujetě, humorně, ztřeštěně. Teprve s každým dalším dílem se reálie maličko posouvají k přísnějším a "skutečnějším". V dalších dílech by se rozhodně Hagrid neopil, nepolíbil McGonagallovou a ta by se jenom nezašklebila, ani by Snape neklel a neplival na trávník. Což nevadí, pokud vezmeme v úvahu, že první díl opravdu čtou malé děti. Já ho četla v deseti letech a pro ten věk je ideální, stejně jako pro úvod ságy. Ostatně tomu odpovídá i zdánlivě samostatná zápletka a samostatné dobrodružství.
Přitom je to poměrně temné dobrodružství. Psané pro dětské oči, jenže když jsem v deseti letech četla, jak se tajemná postava v kápi sklání k jednorožci a chlemtá krev, bála jsem se. Stačí se zamyslet i nad zbytkem - to, že nejsou stránky protkané větami jako z hororu, neznamená, že se tam horor neodehrává. Harry, Ron a Hermiona tak tak unikli uškrcení zákeřnou rostlinou, Ron dostal do hlavy těžkou železnou pěstí obří figury, stáli krůček od otravy jedem, bojovali s horským trollem, za trest je poslali do hlubin Zapovězeného lesa, kde se v jednu chvíli kolem půlnoci potulovali pouze Harry, Draco a Voldemort, a třeba i famfrpál, kde do hráčů vysoko ve vzduchu bezostyšně nalétají dva míče totožné s dělovou koulí, není bezpečná hra.
Z toho pohledu to zas taková pohádka není a mně se docela líbí, jak všechny podobné neskutečně drastické momenty Rowlingová sepsala pro nejmenší samostatné čtenáře a připravila je na ještě temnější dobrodružství tak, že se tyhle nebezpečné, ale vlastně každodenní záležitosti Bradavic naučili přijmout jako kouzelnický standard. Propojení zatím dětské literatury s nebezpečným světem je zvládnuté na jedničku.
Dvě zásadní výtky přesto mám. Jedna vede k překladateli. Ten bohužel dětský dojem až příliš podpořil nadměrným užíváním slova všecko. Pokud bych v textu nahradila každé "všecko" výrazem všechno, působilo by to na mě seriózněji. A navíc mě to tahá za oči. A druhá už se týká Rowlingové. V prvním díle ještě zdaleka neměla rozpracovaný celý svět. Přesto působí divně, že už nikdy nepadlo Voldemortovo jméno tak lehkovážně. Vždy se ho odvažovalo vyslovit jen několik málo schopných kouzelníků, nikdy Voldemortovi přívrženci. Ti o něm mluvili vždy jako o Pánovi Zla a třásli se už před tím. Docela zásadní součást zápletky. Jenže Quirrell, muž, který měl Voldemorta na vlastním zátylku, ve finálním souboji dokonce dvakrát jeho jméno klidně použil.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat