Originální název: Harry Potter and the Chamber of Secrets
Rok vydání: 1998
Český překlad: 2000
Tajemná komnata je druhý a zároveň poslední díl celé ságy, kde školním rokem v kouzelnické škole Bradavice spolu s hlavními postavami - Harrym Potterem, Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou - prolétáme pěkně rychle a přistáváme pouze u stěžejních událostí. Ale ačkoli je i tato kniha poměrně stručná a přímá, neznamená to, že by se v ní nedělo nic dobrodružného, ba dokonce zlého, až hororového. Ocitneme se totiž uprostřed jedné velmi nebezpečné záhady.
Něco tomu nasvědčovalo už od začátku. Harry trávil léto v Zobí ulici, velice se nudil a od přátel nedostal jediný dopis. Až jednoho večera se v jeho pokoji objevil domácí skřítek Dobby, přiznal, že mu zadržoval poštu, a neustále Harryho prosil, aby se do Bradavic nevracel, protože mu bude hrozit smrtelné nebezpečí. A když na to Harry nedbal, kouzelně převrhnul pudink, ministerstvo kouzel myslelo, že čaroval Harry, ten dostal oficiální napomenutí, Dursleyovi zjistili, že doma čarovat nesmí, a plní vzteku ho uvěznili v pokoji s tím, že se už do Bradavic nepodívá.
Naštěstí se objevil Ron, z pokoje ho vysvobodil, vzal ho k sobě domů, kde si mohli společně zbytek prázdnin užít, a pak i vyrazit do školy. Ani to se ale neobešlo bez záhadných problémů. Když už chyběly poslední minuty do odjezdu vlaku a všichni až na Harryho a Rona prošli přepážkou na nástupiště, vchod se uzavřel a oni dva zůstali trčet venku. Do školy se nakonec přece jen dostali, ani tehdy nicméně řada zvláštních událostí nekončila. Harry začal po chodbách slýchat hlas, který tvrdil, že bude zabíjet. V soubojnickém klubu k údivu všech i sebe sama mluvil hadím jazykem, což je schopnost přičítaná černé magii. Při famfrpálu musel čelit očarovanému potlouku. A především se ve škole začaly množit nevysvětlitelné útoky na studenty doprovázené výhružkou, že tajemná komnata je otevřená a netvor v ní připravený zbavit Bradavice kouzelníků z mudlovských rodin.
Druhý díl už mi tedy přišel o něco temnější a od začátku méně pohádkový. Od prvních událostí je jasné, že se něco bude dít, hned v úvodu se mluví o spiknutí. Všechno potom to jen podporuje a na rozdíl od Kamene mudrců nejde o události, které by vyplouvaly na povrch pouze všetečnou zvědavostí hlavního tria a jinak se nemusely dít. Dochází k otevřeným útokům na studenty, každý na hradě je v ohrožení života, ožívá dávná legenda, všemi cloumá strach. Vše je umocněné neustálými dohady o zavření školy, zrušením famfrpálu, vzájemným podezíráním, hlídkami na chodbách, pro čtenáře i záhadnými hlasy. V podstatě je tohle jeden z nejstrašidelnějších dílů, možná vůbec nejstrašidelnější, protože v něm není zlo a hlavní dobrodružství zosobněné v někom, kdo chce moc, ale je to jen kouzelník se svými slabostmi, nýbrž ve skutečném netvorovi.
Akorát celá tahle myšlenka je změkčená absencí skutečné atmosféry strachu a takového napětí, aby šlo o opravdový horor. Po přijetí reálií z prvního dílu, že kouzelnický svět bere za běžnou větší míru nebezpečí, jde spíš ještě pořád o dobrodružnou četbu pro děti a mládež. I úhel pohledu patří dvanáctiletým protagonistům. Tak je třeba i trochu číst mezi řádky, hlavně pro zachycení zmínek o věcech, které se stanou důležitými až v budoucnu, a minimálně dvě takové zásadní tady jsou, nebo třeba k pochopení rozsahu neschopnosti nového profesora Lockharta, což by v doslovném pojetí dvanáctiletých tak nevyznělo. A to je mimochodem jedna z mých oblíbených částí. Postava Lockharta je úžasná. Jeho sebestředné a sebevědomé vystupování skrývající absolutní nekompetentnost je skvěle popsané a náznaky jeho pravé povahy v některých scénách jsou výborně zakomponované.
Co mě naopak štve, je komplex hrdiny v už dvanáctiletém Harrym. Chápala jsem to v prvním díle, kdy se nejdřív snažil promluvit s učiteli a teprve když ho neposlouchali, vrhl se na záchranu kamene sám. Ale tady to ani nezkoušel. Mnohokrát měl možnost říct Brumbálovi o baziliškově hlasu, nepochybuji, že jemu by okamžitě secvaklo úplně všechno, ovšem místo toho bezradně bloudil po hradě, dostal se do zbytečného smrtelného nebezpečí, klidně důvěřoval podezřelému deníku starému padesát let, spoléhal na špatné lidi a vlastně zapříčinil zbytečné prodlužování pátrání, odvoz Hagrida do Azkabanu a odvolání Brumbála ze školy. Kvůli čemuž teprve musel zasáhnout sám. A tenhle komplex už nezmizí, naopak se bude jen rozvíjet.
Navíc jsem si všimla i jedné faktické chyby opět z viny překladatele (kromě opětovného nadužívání slova všecko) a jedné pozoruhodnosti. Když spolu mluví Harry a skoro bezhlavý Nick, tak si jako vždy vykají, ale v jedné větě mu Harry tyká. Je to jen drobnost, ale je tam, stejně jako když Neville kazí jeden lektvar a Snape ho začne plísnit. Tehdy také plynule přechází z vykání k tykání a oslovování chlapče, načež mu po několika větách opět začne vykat. Prostě to trochu kazí plynulost. A ta zarážející zajímavost se týká toho, že po útocích baziliška zůstávali studenti zkamenělí s tím, že je oživí, až dozrají mandragory. To v případě prvních obětí znamenalo i měsíce nehybnosti, aniž by se ozvali rodiče, nebo aniž by se třeba profesorka Prýtová vůbec pokusila už zralé mandragory sehnat někde jinde. A nikoho to očividně netrápilo.
V případě knihy primárně pro malé až zhruba třináctileté děti to ale není žádná závažná chyba, protože realističtější hrdiny a okolnosti ještě nepotřebují. A ti ostatní se snad dokáží pohroužit do příběhu taky, takže není potřeba nad tím jako nad dětskou pohádkou ohrnovat nos.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat