Originální název: The Magdalene Sisters
Země: USA
Rok: 2002
V Irsku v minulém století měla církev obrovský vliv na život běžných lidí. Ale ne vždy to bylo správné a ne vždy zasáhla tak, jak by bylo třeba. Jako nesmazatelný důkaz slouží tento příběh, jehož prostřednictvím se divákovi otevírá svět magdalenských azylových domů nebo jinak též magdalenských prádelen, a jehož hlavní děj se týká tří žen. Margaret, která byla znásilněna na svatební hostině svým bratrancem, Bernadette, sirotka, jenž svou krásou provokoval kluky tak, jak se to vedení sirotčince nelíbilo, a Rose, čerstvé matky bez manžela.
Jenže pod pokličkou zůstávala konkrétní realita. Ženy zde žily pod taktovkou řádových sester v podstatě jako jeptišky. Tedy askeze, modlení, od rána do večera ruční péče o prádlo, zákaz bavení se a spousta dalších příkazů. Musely být poslušné, zbožné a za každý prohřešek byly tvrdě trestány. Přičemž věděly, že sestry samotné si užívají luxusu i prádelnou vydělaných peněz a že není šance, že by se z toho pekla schovaného za boží tvář nějak dostaly. Vlastně mohly jen sledovat, jak nejedna z dívek už svůj osud trpce přijala. Navíc jim život ztěžoval fakt, že sestry, které měly nad svěřenkami prakticky volnou ruku, nebyly vždy ctnostné jeptišky, ale často dávaly průchod i bláznivým a sadistickým sklonům, ženy urážely, zesměšňovaly, ponižovaly, bily a vůbec si nezadaly s obyčejnými bachařkami. Jen s tím rozdílem, že se zaštiťovaly tvrzením, že jsou zde všechny kvůli svým hříchům a tyto útrapy jsou jedinou cestou, jak dojít vykoupení.
Není proto divu, že Bernadetta brzy upnula své myšlenky k jedinému - musí utéct. K tomu zlákala i několik dalších žen a byla rozhodnutá vyzkoušet všechno. Jenže její pokusy nevycházely a příliš jí nepomohlo ani důkladné seznámení se svými "kolegyněmi" a řádem prádelny, k čemuž měla dostatek času, protože se její plány bortily dlouhá a nesnesitelná léta. Až se nakonec zlomila, hodila za hlavu veškerou tajnost a přešla do tvrdého útoku, který, jak se zdá, jako jediný mohl fungovat. Ale i pokud se jí útěk podaří, i pokud osvobodí někoho dalšího a nejen sebe, i pokud některou třeba nakonec její rodina doopravdy odveze domů, dokážou tyto ženy zase normálně žít?
Už od začátku tohoto filmu je cítit jedno - šílenství. Hned v prvních chvílích už v tom, že bez ohledu na jejich názor, rozhodli otcové, knězi a úředníci, kterým šlo jen o to, aby si zachovali neposkvrněnou tvář, o ponechání svých dcer v utrpení, a ještě to považovali za skutek, jenž jim přinese div ne obdiv. A to ve chvíli, kdy byly v hodně těžké a hlavně nezaviněné situaci. Znásilněná dívka? Je to coura, pryč s ní! Hezká puberťačka, na kterou pokřikují kluci? A co, že s nimi nikdy nic neměla, nebude nám tu kazit morálku! Porodila dítě bez manžela? Dítě k adopci, matku těsně po porodu k tvrdé práci! Tak se to musí! A to je jen začátek.
Hodně mě také zaujaly scény, kdy jediná možnost pro jednu schovanku, jak vidět svého syna, bylo potají na dálku přes plot, nebo tajné snahy alespoň spolu promluvit třeba při setkání při skládání prostěradla a dost zvláštní utváření ještě zvláštnějších a tajných přátelství. I když to je asi příliš silné slovo. Pak i osud Crispiny a především Bernadette. Tento film byl totiž původně o třech hlavních postavách, ale brzy se mi začalo zdát, že Bernadette ho táhne stejně, jako všechen život za jinak mrtvými zdmi. Byla správná, chytrá, mazaná, nedala se, vážně jsem jí fandila. A hlavně byla skvělou zoufalou, nevinnou a neprávem "odsouzenou" hrdinkou.
Nic to ale nemění na faktu, že celý film je laděn dost depresivně a divák si při něm pozitivní emoce neprožije. Jediné chvíle, které ho mohou vytrhnout ze znechuceného a posmutnělého (zkrátka irského) zírání a ze zavrhování irské katolické církve a úzkoprsé morálky jejích oveček, je pak totiž až útěk Bernadette a Rose, který dívkám přeje. Chopí se ho opravdu s vervou a "se ctí" a hlavně je jedno, že v jejich řadách byly asi skutečně i prostitutky, závislačky nebo třeba kapsářky. Byly tam totiž i úplně nevinné a ty, stejně jako nakonec i proviněné proti mravům, takový teror nemají co prožívat. Neudělá je lepšími, naopak je zničí úplně.
Hodně mi to celé připomínalo filmy z koncentráků. Ne tak docela dějem, ale výrazem a napětím a hlavně nesmyslnou brutalitou, kterou autority používaly, protože si myslely, že dívky, které jim tam přivezli, jsou absolutní spodina a nižší druh. V tomtéž navíc spousta lidí vyrůstala i doma - hluboce věřící a šovinistická společnost - a jednoduše neměla na to se tomu až na výjimky postavit. Dobře to celé charakterizují Bernadettina slova po vyslovení obavy, že ji sestry nechají za to, co v prádelně provedla, hledat: "Ale nedostanou mě. Vyučím se a získám si respekt. A když ho máš, nemůžou na tebe." Jakmile se totiž některá z nich stala samostatnou osobou, nad kterou nedržel ruku žádný otec ani kněz, neexistovala možnost, jak ji vrátit zpátky. Nebyla už totiž bezbrannou ovcí.
A ještě o něco intenzivnější dojem to ve mě zanechalo proto, že poslední taková prádelna byla zrušena v roce 1996. Ano, čtete správně. A že jsem viděla i jeden dokument, kde reálné ženy, které toto prožily, mluvily nejen o svém živoření tam, ale i o všem, co přišlo pak. O znovuzačlenění do společnosti, o paranoie, o těžkém navazování kontaktů, o milostném životě, který se pro mnohé z nich stal téměř nedosažitelnou chimérou. A je to hodně smutné, protože ztracený život třiceti tisícům už nikdo nevrátí.
Foto: Ann Taylor
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat