29. 9. 2014

Jak jsem porušila fyzikální zákony

Ne, nelétala jsem. Ale stěhuji se. Zase.

Určitě si někteří, ať už mnozí či nemnozí, z vás pamatujete, jak jsem loni koncem roku nadšeně psala článek o stěhování ze zatuchlé, studenty bez ohledů a hygienických návyků prolezlé koleje do prostorného privátního bytu ke spolužačce a jejímu známému. Měla jsem z toho vážně radost a oprávněně. Se spolužačkou jsem začala vycházet mnohem lépe, než za předchozí tři roky, Křeček sice byl, je a bude bordelář se skvělým anglickým slovníkem, ovšem bez znalosti byť českých slovíček jako mýt, vyčistit, utřít nebo zamést, nefungovala trouba a matrace na mé posteli dost vrzala, ale všechno ostatní bylo fajn a hlavně jsem měla své soukromí. Jak už to však bývá, když je člověk moc spokojený, nemůže to trvat věčně. A když mu to nekazím já, musí to někdo zkazit mně.

To jsem takhle na začátku září nestihla všechno, co jsem měla, pár věcí se vyvrbilo jinak, než jsem počítala, a byla jsem hodně nervózní, zda nebudu muset prodlužovat studium. To až do pátka, kdy jsem najednou uhnala podpis vedoucího diplomky, odbyla si první hodinu kresby pro nevýtvarníky (a stvořila naprosto úchvatné dílo, za které bych se styděla i v šesté třídě) a neuvěřitelně se mi asi po měsíci ulevilo. Jen proto, aby mi v sobotu večer přišla zpráva, že ten opěvovaný byt padl. Tedy ne, že by spadl dům, v němž je, ale protože se spolužačka o prázdninách rozhodla přestěhovat, sehnala majitelka někoho, kdo nepůjde do studentského bydlení, ale pronajme si celý, a to ideálně od října. Když prvního je ve středu. Což znamená, že všichni letíme po vlastní ose.

Prý to bylo narychlo, protože se právě dozvěděla o odchodu spolužačky a já nemám důvod jí to nevěřit. Vím, jak to u nás chodilo a chápu, že sehnat okamžitého regulérního nájemníka je jednodušší, než studenta v době, kdy už každý student bydlí. Ale stejně jsem zůstala zkoprněle zírat na telefon neschopna čehokoli. Protože co teď? Nemám kde být! Už jsem zažila vyhazov z brigády (nudný a nevadilo mi to), ale to je sakra rozdíl, jestli máte nakecat rodičům, že kvůli neplnění normy někoho jiného budete o prázdninách válet šunky, nebo jestli nemáte kde přespat a můžete si vybrat mezi chodit do školy a spát na lavičce u podchodu nebo sedět v teple domova a ve škole se neukázat.
Přirozená reakce tedy byla vztek spojený s Díky, vy ču*áci, že jste mi neřekli, že to balíte oba, pak Do háje, jak odvozím všechny ty krámy domů, a nakonec spásné, avšak drsné Ale ne, zase kolej! A započal můj slavný návrat do B2 na Borech. Což není vězeňský blok, ten je o pár ulic dál.

Problém ale byl, že volná lůžka nejsou uvedená na webu, a tak jsem až do pondělí nemohla spát, protože se mi hlavou dokola neustále honily scénáře jako Nebude volný pokoj, Bude volný jen ten se sociálkou na chodbě, Bude volný jen chodbový, se sociálkou se smířím, ale nebudu mít vlastní lednici a z erárních se krade, Bude volno jen na druhé straně Plzně, kde jsem v životě nebyla, Budu muset čekat na přidělení ubytování a zase ten kolotoč od sarkastického děkování po ale ne. Nedalo se ale nic dělat, potřeba bydlet byla silnější než má nechuť k návratu a hledat na poslední ročník privát s cizími lidmi je nesmysl. Dražší. Tak jsem se v pondělí ráno sbalila, tedy popadla peněženku a prázdný kufr, a vyjela na svou misi, při níž jsem porušila pár zákonů. Fyzikálních. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Nejdřív jsem přepadla sekretářku na katedře a předposlední možný den jí přesným chvatem strčila do ruky podklad k zadání a zachránila diplomku. Navíc jsem se trefila přímo do důležitého hovoru s doktorem, takže ani neměla čas mě seřvat. Pak jsem, stále s prázdným kufrem jak agent mířící pro mrtvolu, vpadla do kanceláře kolejbábě. Zarazilo mě, že ji neznám, protože předchozích tři a půl roku tam byla pořád ta samá, ovšem jiná, takže jsem si chvíli připadala jak Bernard, když se obchodu chopil Manny, ale probrala jsem se, vytasila zbraně a měla kliku z půlek, protože jednu volnou postel v neklučičím pokoji ještě našla. Poslední. A prý je to pokoj buňkový, takže bych byla zase na svém, jen o tři patra níž. A jak už padlo v Básnících, přízemí je za odměnu, takže si nestěžuji a chodbové party ze sedmého tam třeba slyšet skoro nebudou.

No a na závěr mise jsem vyrazila na byt sbalit všechno, co na koleji neupotřebím. (Zbytek mám v plánu převážet během zítřka, takže pokud byste jeli čtyřkou a všimli si, že tam jedna osoba jede asi po osmé, nedivte se, to se jenom stěhuju.) A to byla ta nejtěžší část. Šlo totiž o stojany na papíry, na oblečení a ložní prádlo. Ložní prádlo v rozměrech metr na dva peřina, metr na půl polštář. Ložní prádlo hezky tlusté a naducané. A já to s opakováním Když je přesvědčení, fyzika je krátká a Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, ohne si i pravidla o obsahu, narvala do středního kufru, kam se mi obvykle nevejde ani proviant na necelý týden. Buď jsem teda X-man nebo Hermiona, vyberte si. Ale Magneto mi neříkejte. Bleskově jsem taky rozložila věšák, asi desetkrát rychleji, než jsem ho před půl rokem složila (a stokrát, než ho složím příště, když návod jsem vyhodila), všechno popadla a značně obtěžkána a s potem kanoucím z čela vyrazila na vlak.

A teď jsem konečně naprosto vyřízená přiběhla domů, neměla jsem ani náladu řešit citlivost materiálu a kabát s doporučeným ručním praním hodila natvrdo do pračky na šedesát (nic se mu nestalo, to o přesvědčení bude občas pravda), dokoukala s otevřenou pusou Raye Donovana a jen doufám, že se vedoucí nepřekoukla a ten pokoj je opravdu buňkový. A že mi zítra neupadnou nohy, protože krom druhé fáze stěhování mám ještě dvě přednášky a naplánované kino, takže má nová spolubydlící ze mě bude asi vejr. Alespoň, že mi tedy přišel baťoh na notebook. I když... ten flek na něm asi být neměl, že? A prohlášení, že když jsem přijela taky, tak není jasný, co bude k večeři, povzbudivě nezní.

Prostě... nevím, jestli je lepší vyhořet, než se stěhovat, ale obojí stojí dost za prd.


Žádné komentáře:

Okomentovat