10. 11. 2014

Příchod na svět si nikdo nepamatuje

Poznámka: Tento článek byl původně na hostingu blog.cz, na blogu kyllina.blog.cz, odkud jsem nakonec odešla dobrovolně vzhledem k celkovému komunitnímu i technickému úpadku služby a přesunula články pod původním datem sem. Proto pojednává jak o zmíněném blogu, tak celkově o tamějším prostředí.

A tak si ani já nepamatuju, jak jsem se tu ocitla a učila se existovat. Nepamatuju si první nádechy, první slova ani první krůčky. Jenom vím, že tu jsem a hodlám tu i zestárnout, pokud provozovatelé hosting nezruší. A jestli ano, ocením, když mi dají dopředu vědět.*
Kdybych ale zůstala jen u toho, že svoje zrození si nikdo nepamatuje, byl by to článek jak od slovutných písařek s růžovým perem, a takové jsem nepsala ani v začátcích, takže přece jen něco dodám.

Spousta blogerů, když mluví o začátcích, popisuje kolik vystřídali blogů, přezdívek, témat, jak mazali jedny nepovedené stránky za druhými a jak už si ani nepamatují, kolik jejich pokusů stále někde visí. Moje první krůčky se ale odehrály na tomhle blogu. Přesně tam, kde stojíte teď, jen z kraje roku 2007. A byly to opravdu krůčky. Krůčínky (poznámka - tohle slovo už v životě nepoužiju).

Prostě jsem zjistila, že existuje místo, kde si můžu založit stránky. Stalo se tak v době, kdy jsme s bratrem ujížděli na Harrym Trottelovi, na jednom z blogů našli několik kapitol a zjistili, že diskuse bude jednodušší po registraci. A tak blog vznikl.
Podle účelu ale také vypadal. Pozadí splácané ze všeho možného, v záhlaví obří obrázek, články o spoustě nudných věcí, jež mě strašlivě zaujaly. Tedy informace o Harrym Trottelovi, stereogramy, "vtipné" obrázky, pár parodických textů k písničkám (Skončili jsme jasná zpráva, není koho zakopávat dál... Lásko, máš prdel v popelnici, lásko...) a "humorné" výrobky z našich hlav. A nemusím asi ani poznamenávat, že za dva dny to bratr položil a já asi tak za týden. Ostatně internet jsem měla chvíli, věnovala jsem se hlavně komunikaci po ICQ a hrála online hry, protože víc mi náš stařičký počítač z německého šrotu nedovoloval. Měl 3 giga paměti, Cartman Authoritah a solitaire. A taky nefungující IE, díky čemuž jsem objevila své drsné IT já, když jsem dokázala stáhnout , nainstalovat a individuálně uživatelsky nastavit Operu. Prostě jsem byla neskutečný ucho v oboru a propadala jak z informatiky, tak z písemné komunikace. Proto mi blog nevydržel.

Jenže přes léto přišel osudový okamžik a osudová láska. Na nově odvysílali premiéru epizod 5x24 a 25 CSI. Těch epizod, kde pod taktovou Tarantina unesou Nicka Stokese, zakopou ho ve skleněné rakvi pod zem a nechají mu jen určitý čas funkční ventilaci. A i když jsem CSI sledovala už na základce (a nechápala, jak se může spolužačce líbit Warrick, protože Grissomovo charisma zboří všechno, včetně jeho věku), teprve teď přišla pravá závislost. Do té doby mi nevadilo, když mi utekl nějaký díl, pletla jsem si Saru a Catherine, o jménech ostatních postav jsem neměla ani páru, natož o jménech herců, většina odborných výrazů od spektrometru po alely pro mě byly nebezpečné kožní choroby, protože náš ospalý švec na přírodopis a chemikář mohér neměli šanci ani touhu probrat s námi něco zajímavého a populárního, a že je Las Vegas v pouštní Nevadě jsem možná tušila, ale bylo mi to jedno a klidně bych jim tam nechala postavit přístav, koho zajímá nějaká Amerika.

Po tom zásadním létě se to ale změnilo. Začala jsem to žrát a hledat víc. A našla fanfikci o GSR (pro neznalé Grissom - Sara romance, což byl vztah, na který diváci tolik tlačili, že se stal skutečností, pak se rozpadl, pak skončil svatbou a pak se zase rozpadl) a zatoužila jsem napsat svojí, kterou by taky všichni milovali a psali pod ní, jak je úžasná. Navíc jsem se přidala k jedné rpg hře s touto tématikou, hodně si oblíbila postavy, které jsem hrála (Stella Bonasera, Calleigh Duquesne, Yelina Salas, na střídačku Jimbo Brass a samozřejmě Grissom!), a přirozeně o nich zjistila spoustu věcí. A co tedy bylo po ruce?
Můj zapomenutý blog!

Vymazala jsem nesouvisející kraviny a prskla ho do CSI světa. Do záhlaví přišla fotka protagonistů neuměle prohnaná photofiltrem, menu neonově zářilo snímky z patologie a na pozadí se mračilo noční panorama města. A já jela jako blázen. Psala jsem jeden díl za druhým, sklízela ovace, fanoušci mě zbožňovali, návštěvnost se točila kolem 500 týdně, komentáře přibývaly a kariéra mohla začít. Netrvalo proto dlouho, než jsem přidala i okopírované a velmi zkrácené životopisy postav a herců, popisy epizod s fotkami a nakonec vzala na milost i existenci spin-offů a přibrala CSI: Miami a CSI: NY (což se pro mě stalo oblíbenějším, než původní seriál). A samozřejmě nechyběly tryskající fontány dalších a dalších povídek.

Jenže pořád to byly první blogové krůčky.
Komunita fanoušků se našla sama, protože šlo o milovaný seriál, takže jsem nikdy neobcházela blogery a nepsala jim reklamy, stačilo jen prolézt spřátelené blogy mých spřátelených blogů, a docela brzy jsem zatočila i s otřesným designem, když jsem všechno hodila do černé a nahoru přidávala taktéž černě laděná záhlaví s ne zase tak nepovedenou úpravou. Upřímně, některá vážně nebyla špatná. Asi jako když dítě sice čmárá, ale jisté prvky vám přijdou prudce originální a využitelné. Ale také stejně jako se dítěti zdá, že když se prvně klopýtavě rozběhne, tak je pán světa a nic ho nezastaví, i já jsem, ukolébaná zástupy obdivovatelů, nevěnovala pozornost klopýtavé formě mých článků.

Předně - mimo CSI komunitu ke mně nikdo nechodil. Titulka vypadala úplně jinak, neznámé blogy jsem nenavštěvovala a neznámí autoři mě taky nenacházeli, takže rozumný psavec mě zkritizovat nemohl. Pak - byla éra tipovaček a bleskovek, kde jste za odpověď nebo vyplněný dotazník dostali diplom, pokud autor soutěže objevil glitter nebo podobné stránky, navíc přibarvený o hvězdičky a třpytky, což mě neminulo, a hlavně - neměla jsem zkušenosti. Co z toho vyplývá?
Původní články ne, ale povídky si stále můžete přečíst. A je to hrůza. Může to dokonce vypadat, jako že jsem byla pravidly a literaturou nepolíbená husa. Já ale četla. Hodně. A přesto jsem v šestnácti vyplodila ptákovinu o tom, jak se do sebe kriminalisté bez zjevného důvodu strašně zamilujou, ale jak jeden z nich umře, potom jeden ochrne, dalšího zabijou a poslední se radši úplně zlomený odstěhuje. A přirozeně nesměly chybět dramatické zvraty jako těhotenství, nevěra, těhotenství, únos, těhotenství, nemoc, a sem tam nějaký případ. Růžovka hadr. Jen vyměňte doktory za poldy.
Ale co, smích prodlužuje život. Pak jsem se stejně chodit naučila, přidala další rubriky, postupem doby prošla doslova gymnastikou, takže ty rubriky zase vymazala, co jsem se rozhodla nechat jsem upravila, místo propadání ve škole jsem s písemnou komunikací začala jezdit na soutěže a informatiku učila spolužáky místo učitele a výsledek vidíte teď.

Kupodivu i tak to ale není všechno. Byl tenhle blog opravdu jediný, o kterém můžu mluvit? Byl první, jaký jsem kdy měla, a stále je, ale jediný?
Ne. Jinak bych se asi neptala.
Jen chvilku poté, co vznikl, jsem založila blog smutné oči, který se měl věnovat šikaně a týrání. Ne že by to potkávalo mě, prostě se mi chtělo, ale zveřejnila jsem tam jeden článek a pak ho zrušila, protože mi došlo, že na utrpení doma a ve škole nejsem odborník.
Další blog, jenž také chvíli na to vznikl, byl ggr.blog.cz. Víte, co je to GGR? Odvoďte to z GSR. G je pořád Grissom. Ale to druhé Greg. Bingo! Slash z prostředí CSI! Dávala jsem tam montáže těchto dvou postav a svou šílenou povídku o jejich vztahu. No, šílenou, nápad měla, ale... Byla mizerně napsaná, tedy pořád ještě je, protože všech asi 23 kapitol stále existuje, ale lidi ji milovali, neboť nešlo zrovna o rozšířené téma a jen ta představa byla... dost. Ale pak jsem ho zrušila, když jsem si uvědomila, že ani tudy cesta nepovede a natolik úzce vymezené téma není vhodné pro celý blog. Dobrá rada pro vás všechny.

Posilněná těmito poznatky jsem se pak vrátila čistě jen sem a s cílem dodržet předsevzetí jako udělat si řidičák, zbroják, titul na právech, napsat knihu a být stále fanouškem CSI pokračovala dál od krůčků k prvním kotrmelcům, když mí spolublázni jeden po druhém odpadávali a kriminálka končila. A já, pokud chtěla vytrvat, musela jsem se změnit.
Už to teď proto nejsou krůčky. Při těch vás jen zajímá, aby vás maminka pofoukala, když si natlučete frňák, a aby okolostojící tleskali, jak to našemu šmudlíkovi krásně ťapká (opět něco, co už ode mě nikdy neuslyšíte). Už se nejde vymlouvat a kromě paty, která mi šla vždycky nejlépe, se zajímám i o hlavu. A to je složitější.

Jen jako se neptejte člověka, co si říkal, když poprvé viděl rodiče, neptejte se mě, co jsem si říkala, když jsem volila adresu. Vážně nemám páru, jak vznikla, a že existuje řecké letovisko Kyllina, jsem zjistila až o pár let později. Zajímavé ale je, že se mi skoro od začátku nelíbí, jen chviličku jsem blogovala jako Kyllina a okamžitě přešla na své jméno, pak na Tia Dalma, pak na ani nevím co a nakonec na Ann Taylor (podle povídky, ne podle módy, taky jsem nevěděla, že to existuje), nemá to vůbec nic společného s obsahem, ale nikdy jsem ji nezměnila.
Ostatně, je dostatečně nesmyslná a neutrální na to, aby bylo fuk, co se pod ní skrývá, takže na jednu stranu takové malé porodní bingo. Nemyslete si, správně vyslovené blog taky zní, jako když zvracíte.


Článek na téma Moje první blogerské krůčky

Žádné komentáře:

Okomentovat