V první části už před dávnými časy, roku 2012, jsem popisovala dva nesnesitelné typy chování v hromadné dopravě. Snílky milující pohled na líbezně prázdné řady sedaček a svědomitě bránící všem zadnicím v usazení (zarytí stojáci), a brouky Kvapníky, kteří nastoupí i přes mrtvoly (stíhači). A teď, ve sladkých tónech současnosti, mě napadlo rozšířit typologii o další dva druhy. Vyhlídkáře a dveřníky. Nebude se vám to líbit, pokud jste jedni z nich, ale nedá se nic dělat. Tito tupouni totiž ztěžují cestování spoustě dalším a mnoho z nich je v duchu častuje horšími výrazy. Nebo jim minimálně touží poskytnout mapu do neprobádaných zákoutí lidského těla.
Vyhlídkáři přitom na první pohled nepůsobí jako otravové, naopak. Když nastoupí, vždycky si stoupnou na plošinu úplně dozadu nebo do středu, dobrotivě nezasedávají místo žádnému nepohyblivému a ještě můžou největším oknem ve voze koukat, a koukají, po vejrech. Nebo alespoň naštvaných tvářích všech automobilistů, kteří musí potupně zastavit na červenou, zatímco my jedeme dál. Tůdle!
Jenomže takový vyhlídkář, jehož ve středeční špičce každý pochválí, že nepřekáží, na to stejné místo zamíří i v pátek odpoledne, za ním pak přibude druhý vyhlídkář, třetí, čtvrtý a šestý, zatímco pátý zrovna zůstal doma s chřipkou, a zadní plošina je plná. A co se stane, když je pátek? U kolejí u kolejí čekají studenti, jež už na nástupišti podráží nohy kolemjdoucím svými naditými kufry a předělávají jim fasádu bágly většími než jsou sami, a jediné, po čem touží, je být konečně doma. To jim asi nebudeme zazlívat.
Tramvaj tedy zastaví, někdo vystoupí, lidi čekající před studenty nastoupí dovnitř, a pokud se tam nebo tam najde skupinka věrných vyhlídkářů, máme problém. Plošiny jsou ucpané, takže zavazadla putují do chodbičky, jsou rvány mezi sedačky a vůbec, z ohleduplnosti je naštvání celého vozu. Nikdo se v něm totiž už nehne. Ale napadne vyhlídkáře, že zatímco on má v ruce kabelčičku nebo jenom klíče a kartu, student batoh a kufr, a tedy, že on v uličce a student v uličce je sakra rozdíl? Ne. On soustředěně kouká do blba, popřípadě na vytuněného blba venku, a svou otupěnou myslí se okolím uvnitř vůbec nezabývá. Gr!
Tohle se mi stává často, protože dvakrát týdně jezdím s kufrem, a vážně mě to točí. Hlavně proto, že nejčastěji si na plošinu stoupají chlapi, kteří nenesou vůbec nic a můžou tak v klidu dál. Vnímejte lidi kolem a uvědomte si, že nejenom kočárky potřebují větší prostor a místo, kde nepřekáží.
Dveřníkům oproti tomu a oproti stojákům, jak už asi chápete, nejde ani o zdání ohleduplnosti. Tito lidé jsou, stejně jako stíhači, už jenom tupí. Nebo tak alespoň vypadají. Nastoupí totiž do tramvaje (autobusu, trolejbusu, čehokoli, já vycházím z toho, co používám nejčastěji) a bez ohledu na obsazenost zůstanou stát u dveří. Ovinou se kolem tyče, takže tělem statečně brání strojky i automaty před jízdenekchtivci, někteří se uvelebí rovnou ve dveřích, i když nevystupují příště nebo dokonce ani nenastoupili poslední, a jedem. A že zbytek vozu je poloprázdný? A co? Je demokracie, můžu snad stát, kde chci!
Když je plno nebo cesta ucpaná, dá se to pochopit. Nebo když jede takový člověk jen jeden, tak to nevadí. Ale samozřejmě, že u toho nezůstane jen jeden. Na každé zastávce vždycky přibudou další, kteří se neobtěžují postoupit do prostoru, kam by se vešla i posádka boeingu, kdyby náhodou havaroval, a nadšeně tvoří roj. Ovšem na rozdíl od včel, které při rojení údajně nedávají žihadla, tihle vás při pokusu projít ven poštípou stoprocentně, protože se jimi musíte prodrat násilím. Neustoupili-li dobrovolně, pod tlakem se jen zatvrdí doslova v diamant vrostlý do podlahy. A to už jsou prosby marné, uhlí taky nepřesvědčíte. Přidejte k tomu pak kufr a zkuste to bez úhony. Kdo to zvládne, dostane mandarinku. Tu od stíhačů.
Takže prosím vás, nedělejte to. Otevřete oči a nechte obraz, co se vám do nich promítne, doputovat až do mozku. Není pak těžké uhnout ani uvolnit místo šoupnutím se o dva metry. Každému je někdy opravdu mizerně, takže pozor nedává, ale ne každý den. Nebo pendlujete mezi domovem a nemocnicí, a to se vám potom omlouvám.
Žádné komentáře:
Okomentovat