Co si pomyslí lidi?!

Tuhle větu jsem slyšela mockrát. Víckrát než je zdrávo, a navíc často nedávala smysl. Hlavně, když jsme si hráli, řvali u toho přes celej Boubín a máma nám vynadala, že prý co si pomyslí lidi, kteří půjdou kolem. Problém ale je, že bydlíme na konci vesnice, kudy zase tak moc lidí nechodí, a tak to spadalo do skupiny logických úvah jako "ukliďte, co kdyby sem někdo přišel, co by si pomyslel", když k nám nečekaně nikdy nikdo nepřišel. A protože už konečně sněží (chumelí, chumelí), knížku mám přečtenou, učit se mi ještě nechce a už v první půlhodině The Interview se dostavuje ten pocit, kdy se za postavy stydí divák, proč se k oné větě nevrátit.

Snaha dělat všechno tak, "aby si lidi nepomysleli" je šílená a odjakživa jsem ji nenáviděla. Kvůli ní jsem totiž jako malá, když jsem vyrostla z pestrých holčičkovských šatiček, chodila až do střední v hnusných hadrech, hlavně nenápadných a nemoderních, protože podle mámy si o tomhle nikdo nic nemyslel. A když už se mi něco zalíbilo a vypadalo to hezky, tak by se na mě každej díval a na to zapomeň. (Ach to focení při opouštění prvního stupně, kdy jsem si nevydupala černé tričko na knoflíky s průstřihy na ramenou, protože podle babičky nebylo dostatečně usedlé!) Takže se mě následně v éře zvonáčů spolužačky ptaly, proč je nenosím, a já byla sama zoufalá, že všechna moje hódobóžová trička vypadají jako trička, jaká ostatní nosí tak leda na malování, a nemohla jsem s tím nic dělat, protože jsem neměla po ruce ani peníze, ani obchod, a ti, jež mi to kupovali, koukali hlavně, aby nekoukali ostatní.

A tohle mě točí dodnes. Víte, mně je volný, co si kdo myslí. Nebo jestli kouká. Možná je to flegmatičností, ale je to tak. Když jsem nosila vlasy po zadek, koukali lidi? No to sakra. Vadilo mi to? Občas, když jsem si připadala jak vytažená krávě z držky. Vzala jsem nůžky? Ne, řekla jsem si, že závidí, a nesla se dál. Proč bych se měla snažit být neviditelná? Stačí, že jsem často neviditelná pro průvodčí v rychlíku. Fakt, sedím v něm hodinu a oni si nevšimnou. Vystup až v příští stanici, co my s tebou. A že by mě mělo zajímat, co si u toho čučení pomyslí? Však já si taky myslím. O každém vykvajdaném keckyriflemikinalyžařskábunda, že je to zoufalec bez fantazie a snahy vypadat dobře, o bosochodci a chlapovi v sukni, že by mohl mít zajímavou filozofii, na fakultě umění u některých exemplářů, že umělci za každou cenu. Jen to neřeším. Každý si o všem myslí a tím, že budu šedá myš, nic nezměním. Jen si o mně budou myslet, že jsem šedá myš.

A tak jsem konečně částečně s přechodem na střední, ale hlavně na vysokou začala od bot a pokračovala dál, a i když teď to není nic světoborného a doma pořád chodím jako šuspajtl (protože když vás za celý den vidí jen prasátka, která hážou disky rozvěšené na zdech, je to celkem fuk), je to asi tak o 394 % lepší. A elegantnější. A jestli někdo kouká a myslí si, mi je upřímně jedno. Protože pokud to dělá, znamená to jediné - zaujala jsem. Ha!

Ale neznamená to, že nutně pozitivně. Že by pořád neexistoval problém s přijetím odlišnosti a stylu. 

To jsem jela tramvají a seděla tam vnučka se svou babičkou. Babička na hlavě kdysitrvalou, na sobě kalhoty a bundu, ve kterých se ztratí v davu i v lese, vnučka odbarvené vlasy, buřtobundu, legíny, sešmajdané uggy a přes to vrcholně elegantní hranatou a lesklou tašku Nike. Klasický klon. Rozjíždíme se a já slyším, jak při pohledu na dívku s obrovským drdolem z dredů, se zelenou bundou, barevnou sukní a punčocháči, vysvětluje vnučka, že to není cizinka. A jakmile babička pochopila, přišla změna názoru - musí být tedy divná. Je vážně strašně smutný, že jakmile vypadáte jinak než zhruba tyhle dvě, jste cizinec. A pokud se ukáže, že mluvíte česky, pozor, pak magor. Divnej. Kriminálník. Načančanej. Na něco si hrajete. Pozér.

Přitom ale vůbec nemusí jít o někoho, kdo vážně šlápnul vedle a oblékl se, jako kdyby se mu rozbilo zrcadlo a všichni jeho spolubydlící se podřezali střepy, takže mu nemá kdo říct, že vypadá hrozně. Pořád je to pro mnohé špatně, protože oni se nikdy neoblékli do ničeho, co by se jim líbilo a dělalo je zajímavé, tak to nesmí udělat ani nikdo jinej!

A to není jediný případ zoufalé snahy ukázat, jak na nás není nic zvláštního, jen abychom nevybočovali z řady.

Když můj nejmladší bratr chodil do školky, chodila tam s ním jedna holčička. Její máma ji hodila na krk prarodičům a u nich pak běžně vyrůstala. Problém ale byl, že její jméno už běžné nebylo. Znělo Angelika, jak jí samozřejmě nikdo neříkal. Jelikož na Angie by si v životě netroufla většina vesnice, udělali z ní raději Aničku. A když se pak odstěhovali, tak aby se náhodou nové okolí nepozastavovalo, nechali ji přejmenovat na Annu. Sice je teď její jméno stejné jako dalších pěti holiček a deseti panenek (jelikož Čurinku a Murinku máme doma jen my) v ulici, ale zato si ho nikdo nevšimne, a to se vyplatí! Já bych byla šťastná, kdybych měla zajímavé jméno. Kdyby při jeho vyslovení nemusel každý hodinu přemýšlet, který z dvaceti stejnojmenných to je. Ale zatím tu běhají jen kopice Honzíků a Marušek, sem tam vyjukne Pepík a Andula a Magdaléna s Matějem jsou vrchol extravagantnosti. Proč se každý tak hrozně bojí nebýt jako ostatní?

Se vzhledem a jménem pak samozřejmě souvisí i chování.

O postoji k nepití jsem psala. A nejen to. Seděli jsme u stolu, a prý že jeden známý se stal knězem. A že tolik hezkých kluků studuje teologii a krásných holek mizí v klášterech. A že jsou jednoduše pitomí. Kdepak, žádný jejich styl, žádné přesvědčení, pitomí jsou! Divní! Každý totiž musí mít co ostatní a chovat se jako ostatní! Každý musí mít auto, televizi, počítač, jednou za dva roky nový chytrý mobil, dovolenou dvakrát ročně, v Itošce a v Alpách, pro odvážné v Egyptě a v Pyrenejích, musí nadávat na práci u tří hrnků kafe a dvou skleniček alkoholu denně, musí se snažit hubnout i kdyby se právě vrátil z ozdravného pobytu v Dachau, posílat infantilní přáníčka a sdílet vesele každý prd, po čtyřicítce zásadně jít na obarvenej drn, k tomu vlastního kadeřníka, urologa a perwoll v kabelce a pak být spokojený s tím, jak je nespokojený! A ne že ne!

Byla jsem se sestřenicemi. Koukaly jsme se na staré nahrávky a proběhla také jedna, na níž jsem v pokoji měla ještě hodně starou televizi. Tak říkám: "Jo, to už je víc, než šest let, to tam ještě stála televize." A sestřenice na to: "A kde ji máš teď?" Nejspíš si nedovedete představit ty vykulené pohledy na sdělení, že nikde. Jak kruci můžu bez televize žít?

Ale to nebyla největší darda, pak totiž přišlo surfování po netu a jasná otázka: "Máš facebook?" - "Nemám." - "Proč ne?" - "Nepotřebuju ho." Jaká byla reakce? "Ale... to nejde ho nemít... každej ho potřebuje!" Byla tak zděšená, že jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Prostě nedokázaly pochopit, že když něco nepotřebuju, tak si to většinou nepořizuju. Ať se to týká nového mobilu nebo účtu na nějaké službě.

Víte, nemyslím si ale, že to je tím, že jsou mladé. Nejsem přesvědčená, že mládež je zkažená. Ostatně, chvíli po tom mi jedna z nich, to větší, drzejší a otravnější tele závislé na internetu, začala vykládat, jak ji hrozně štve, když čte knížku a nachází tam gramatické chyby. Je to jednoduše proto, že od malička žijí ve vzoru, který udává televizi jako základní vybavení, že uvěřily, že facebook má každý a bez něj to nejde, že převzaly, že musí mít každou chvíli novější model všeho, aby nebyly out. A nemůže za to ani televize, ani počítač, ale ustrašená výchova, kdy rodiče víc než jestli se to dětem líbí, baví je to, potřebují to a něco jim to dává, zajímá, jestli je za to někdo nebude pomlouvat, jestli se jim nebude smát, nebo jestli si o nich cizí lidi nebudou bájit legendy. A známí je říkat nahlas.

Ale ono je to trochu jinak. Rozumného člověka tyhle drby a soudy o ostatních nezajímají. Opravdu. Nechce přemýšlet nad lidmi, kteří pro něj nejsou důležití, nechce řešit, jestli mají doma peršan s ebenovým stolkem nebo udusanou hlínu s lejnem uprostřed, je mu fuk, co mají za počítač nebo mobil, ohodnotí, co vidí, ale nehodlá to rozebírat, pokud to nebude přínosné. A blbec zase nemusí zajímat vás. Tak se na ně přestaňte tak sveřepě ohlížet. Taky jsem jako asi každý chvíli jednala podle ostatních. Jenže pokud člověk alespoň doma vidí, že to jde i jinak, třeba vyroste z nejhorší puberty a rozhodne se jít vlastní, osobitou cestou. Bez ukázky, že nemusí čumět do cizích talířů, to však nepůjde.

P. S. Jsou samozřejmě extrémy, jaké se lidem nelíbí po právu, a zamyslet by se měla druhá strana, ale to je věc jiná.