A tak zatímco u cesty je jedno, jestli půjdete přímo či oklikou a kolik karambolů při tom uděláte, přímá nebo nepřímá řeč má svá pravidla, která je nutné dodržovat. A to hlavně v uvozovkách a interpunkci, čemuž se budu dnes v základech věnovat. Jsem si totiž vědoma, že existuje spousta případů, které autory textů můžou mást - trojtečky, přerušená přímá řeč obsahující víc vět, otázky a výkřiky v řeči nepřímé a tak podobně, a určitě tu nenarazím na všechno. Ale alespoň něco se dozvíte.
Řeč nepřímá
Zvedl hlavu a zadíval se pozorněji. Myslel si, že je to Tomáš, ale nebyl.
Nikam nepíšeme žádné uvozovky, řídíme se jen pravidly pro tečky a čárky ve větách. Používá ji vypravěč. Nic víc.
Řeč polopřímá
Zvedl hlavu a zadíval se pozorněji. Tak to nakonec není Tomáš. (/Tak to nakonec není Tomáš, pomyslel si.)
Ani tady se uvozovky nepoužívají. Vyjadřuje myšlenky, řeč, kterou vede dotyčný ve své hlavě sám k sobě, a stejně jako v nepřímé se řídí klasickou interpunkcí. Je navíc i o něco snazší a příběh psaný s její pomocí je zajímavější, protože není nutné hrdinovy vnitřní monology popisovat vzletně vypravěčsky, ale klidně příjemněji podle jeho mluvy.
Řeč přímá
Má několik variant a v některých editorech je s ní trochu problém - některé nepodporují uvozovky dole, proto angličtina je nepoužívá, tak to lidé občas fingují dvěma čárkami.
-pouze přímá řeč
"Myslel jsem, že je to Tomáš, ale nebyl."
Na začátek se píšou uvozovky dole, pak následuje velké písmeno a na konci je tečka, vykřičník, otazník, prostě podle potřeby, a uvozovky BEZ mezery.
-uvozovací věta na začátku
Karel vešel do dveří a oznámil: "Tak to nakonec Tomáš nebyl."
Uvozovací věta, která uvádí do obrazu, končí dvojtečkou, následuje mezera, uvozovky dole, přímá řeč s velkým písmenem, tečka (vykřičník, otazník), uvozovky nahoře.
-uvozovací věta za přímou řečí
"Tak to nakonec Tomáš nebyl," vešel Karel sklesle do dveří.
"Byl to Tomáš?" zeptala se Karla matka.
Když uvozovací věta na konci dotváří představu o situaci, je tu změna - po přímé řeči se nepíše tečka. Zásadně čárka, pak uvozovky nahoře, mezera a pokračuje se malým písmenem, protože jde pořád o jednu větu. Jen když jde o otázku nebo zvolání, otazník a vykřičník zůstávají stejně. I po nich ale následuje malé písmeno.
-vložená uvozovací věta
,,Tak nakonec to Tomáš nebyl," prohlásil Karel, ,,ale vypadal úplně jako on."
Pokud rozdělíme jednu pronášenou větu a nacpeme do ní objasnění nebo uvození situace, je to věta pořád jen jedna. Tedy je v ní jedna tečka, a to na úplném konci. Jinak funguje stejně, jako když je uvozovací věta za přímou řečí - na konci přímé řeči čárka, uvozovky nahoře, mezera, nepřímá řeč s malým písmenem, na jejím konci ale zase čárka, mezera, uvozovky dole, zbytek přímé řeči s malým písmenem, znaménko, uvozovky nahoře.
Problém ale dělá, pokud jde o složitější řeč, protože ta často mate - působí jako jeden proslov, ale přitom to není jedna věta v přímé řeči.
"Mami, fakt ti připadal jako Tomáš?" zeptal se Karel, když vešel do dveří. "Byl to totiž někdo úplně cizí."
Tady, jak vidíte, jde o dvě věty. A tak se k nim přistupuje jako k dvěma přímým řečem. K jedné s uvozovací větou za a k jedné obyčejné. A to proto, že ta první skončila (první věta byla otázka, jestli jí tak připadal) a druhá není jejím pokračováním (ale navazující sdělení, že to byl někdo cizí).
Pokud vás trochu mate moje snaha to vysvětlit, nevadí. Dívejte se alespoň na ukázky a budete mít naprosté jasno.
Žádné komentáře:
Okomentovat