Nevím, jestli se tohle nehodí spíš do rubriky s přemýšlením o světě. Nebo nějaké "nechápu svět" a "štve mě svět". Tedy ne celý, jen sem tam něco, ale zato jsou to vyložené špeky. A to takové, že je museli dát dohromady snad všichni obyvatelé USA. A ač jsem původně chtěla napsat dva články - recenzi na Dělníky bulváru, k čemuž mě přivedla Adina, a můj názor na bulvár, k čemuž mě přivedl dokument, nějak jsem na to líná a po návštěvě Strakonického nádraží už to nebudu odkládat a drobet se s vámi o ty špeky podělím. Máte jich totiž málo!
A aby to nebylo jen negativní, něco málo pro pousmání, co se mi povedlo spáchat o Vánocích.
Vybírali jsme totiž dárky a táta s bráchou se zasekli u ručního parního čističe oken a bavili se o autech. A pak ho koupili. Já ho následně zabalila a v přesvědčení, že když se bavili o autech, my máme dvě, táta jezdí kamionem a brácha služebákem, je to opravdu na ta auta, přidala jsem jeho štítek. Ups, dárek to byl ale pro mámu a ta pak k všeobecnému veselí rezolutně rozhodla, že když tam bylo táta, bude ode dneška okna čistit táta. No, myslím, že naše okna už nikdy čistotu nepoznají. Ale to je asi tak všechno, co by bylo z nějakých zajímavých prožitých bodů, které mě napadají, humorné. Ostatní je spíš na fláknutí si do xichtu. Něčím těžkým.
Když totiž nějakou dobu žijete mimo kolej a pak se tam musíte vrátit, zjistíte, že život na koleji je naprosto zoufalý. A jestli vám někdo říká opak, tak kecá, nebo bydlí v posledních dvou patrech. Vážně, lidi. Pokud se necháte zlákat na B2, nevěřte pindům o zajímavém sociálním pozorování, ale berte jenom šesté a sedmé, ať už v přesvědčení, že se tam blbě kontrolují chodbové party, nebo že tam nedolehne hluk z ostatních (pravda není ani jedno), ostatní jsou peklo!
Tak třeba - zrušili tam třílůžáky a spí na nich maximálně dva. Na rozdíl od ostatních. A pouze šesté a sedmé patro bylo lépe vybaveno. Vezměte si postel. Nejdřív to ušlo, i když je menší a s horší matrací, než jsem měla v šestém. Ale pak, v kombinaci s dlouhým sezením na nejlevnější možné židli (ergonomie prostě není ekonomie), jsem si oddělala záda. Je to tím, doma se to přes Vánoce docela zlepšilo, dojela jsem na kolej, sedla na židli, zvedla se a zase bolest jak kdyby vás deset nasraných veverek bombardovalo ořechama. Ale dejme tomu, to je individuální. To se nepočítá. Ten zbytek je ale vysoce kolektivní a točící.
Vezměte si třeba dneska. Přijedu, vejdu na chodbu a tam strašný smrad z cigaret. Fajn, tak se zavřu v pokoji, ale pak si jdu ohřát večeři a zjistím, že v kuchyňce je ten smrad ještě horší a na zemi se válí popel. Ale ne z jedné. Spíš z jednoho. Popelníku. A páchlo to děsně. A aby toho nebylo málo, na extra ceduli, která přibyla až nedávno, a na níž je obrovský nápis NO SMOKING (a určitě tam nepřibyla, že lidi zbytečně chodili ve smokingu), jasná stopa, jak si o ní arogantní blbeček típnul. Prostě začalo sněžit, začalo mrznout, kuřáci odmítnou hnout zadkem ven a pak to má vypadat k světu.
A i kdybych to nakonec přešla, neboť se zavřu v pokoji a budu předstírat, že upravený je i zbytek budovy, jakmile vykouknu ze dveří, co uvidím? Na podlaze v naší buňkové chodbičce omítku, přetékající koš sousedek, na lednici rozlámanou kliku a vytažený zámek a dveře od koupelny vylomené. Co že se stalo? Jedna z Rusek má klaustrofobii, zasekla se tam, a tak správce musel vyrazit sklo a zámek. Takže teď koupelna nejde zavřít a dírou po skle fučí přímo do sprchy. Už někdy od začátku prosince. A myslíte, že jsou dveře vyměněné, když o tom ví správce? Proč jako, kdo potřebuje v koupelně soukromí? Stačí přes to hodit hadr a doufat, že zrovna nikdo nepůjde a nejukne.
Ostatně Rusky jsou kapitola sama pro sebe. Jsou ochotné, to jo. Usměvavé, veselé. Ale tak rozjeté, že začnou v deset večer a skončí v šest ráno. Tři ze čtyř nocí. Možná si upozornění na noční klid vyložily po svém? A je hrozně moc fajn snažit se spát a mít ječák za dveřmi, protože si pozvou dalších deset lidí. Do pokoje se totiž pak nevejdou, takže se rozlezou po chodbičce i celé chodbě a vy slyšíte jen báťuška ťáťuška I don't know, prásk, prásk, klap, klap, klap uááááá a tak dokola.
Ale pozor, nestačí jen hrozná situace na koleji. Hrozná je i na kolejích. A nemluvím o tom, jak dneska přiměřeně topili, až utopili můj oběd v žaludečních šťávách, takže ze snahy číst státnicové otázky byla snaha udržet tráveninu uvnitř. Mluvím o parádní novince Strakonického nádraží, kteráž podchodem se zve. Ano, toto nádraží, kde jednou za dvě hodiny profrčí dva rychlíky a dva osobáky na třech trasách celkem má podchod! A ne jen tak ledajaký.
Pro lepší ilustraci jsem vám nakreslila schéma (opovažte se frfňat, tohle je umění!):
Jak můžete vidět, tak zatímco dřív jste přijeli na nějakou kolej, udělali pár kroků a byli v budově, nyní se z toho stává výprava Amazonií. Zvlášť, pokud zíráte, co to tam vymysleli.
Ano, někoho totiž napadlo, že je velmi nutné postavit extra zvýšené jediné samotné nástupiště, tedy dvě nástupiště - 2 u koleje 1 a 1 u koleje 2, a podchod vedoucí na ně z jedné a k budově z druhé strany. Úplná pakárna navíc je, že vstup a výstup podchodu jsou od sebe asi tři metry a jediná věc, která brání lidem, když přijedou na kolej 1, udělat dva kroky a být u budovy, je ZAMČENÝ PLOT, přes který se nesmí. Prostě vlezete do podchodu před plotem a vylezete z něj přímo za plotem. Nevím, jestli pod zemí vede i nějaká odbočka až za nádraží, ale i kdyby, tuhle logiku to neospravedlňuje. Mezi kolejemi musíte pobíhat po starých přechodech tak jako tak a vlaky, které nestaví u honosného nástupiště, vám nabídnou stejně jenom velmi dobře známé betonové předěly sahající půl metru pod první schod. Doslova pouze nesmíte překročit obrubník čekárny. Takže k čemu sakra to? Vždyť to vypadá, jak když se Máňa pokouší o modernu a k teplákovce si vezme lodičky. Lodičky sice hezký, ale výhled na zbytek to nezakryje. Paráda, co?
Prostě panák, dráhy, Rus, ptákoviny kus.
Žádné komentáře:
Okomentovat