Alma Katsu - Hlad

Originální název: The Hunger 
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2024

V nedávno uvedené knize Polární běsy byla hlavní hrdinkou Virginie Reedová, fiktivní přeživší Donnerovy výpravy. Skutečná Virginie Reedová v Donnerově výpravě ale byla a je zmíněna i v této knize, která si na paškál vzala právě onu výpravu. Ovšem stejně jako u Polárních běsů ve zcela fiktivním duchu, tady navíc s hororovými prvky.

Přes ohromná neobydlená území budoucího západu USA vede několik stezek používaných osadníky. Právě po nich putuje velká karavana, jíž se začne přezdívat Donnerova výprava. Skládá se ze spousty různých lidí hledajících štěstí nebo únik na západě a majících za sebou spoustu vlastních těžkostí, byť nemalá část z nich je velmi solventní a velmi dobře připravená. Jenže to jim nepomůže, když se ocitnou na křižovatce dvou stezek do Kalifornie a rozhodnou se pro údajně kratší, avšak nevyzkoušenou. 

Nikdo z nich vůbec neví, do čeho se ženou. Vůdcem karavany zvolí ochotného, velikášského George Donnera, jenž si zrovna neumí poradit v krizi. A že krizí není málo. Nejprve spalující vedro a sucho solné pláně. Poté kruté prudké větry, deště vystřídané mrazem a sněhem pod Sierra Nevadou. S tím souvisí i nemoci, slabosti, čím dál horší nedostatek, protože neprozkoumaná cesta není dobrá pro velké vozy, a navíc jiná skupina odmítla vydat jim průkopníka této stezky, aby si sama udržela naději. A k tomu se přidá ještě jeden nečekaný problém. Začnou se ztrácet děti, začnou narážet na podivné lidské oběti, kolem vozů a táborů obchází podivné zvuky a neukojitelný hlad pramenící někde hluboko v krvi. Není tak divu, že vztahy ve skupině se pořádně zostří, že se osadníci obrátí proti sobě, že nakonec zůstane každý jeden sám za sebe bojovat o holé přežití. Ale přežije někdo?

Ve skutečné Donnerově výpravě přežila část osadníků. Ale s tou nemá kniha společného o moc víc než pár jmen, směr a že na cestě uvázli bez zásob. Tady se autorka rozhodla spíš pro historickou fikci postavenou na skutečné události, což mi nevadí. Jenom toho dohromady smíchala nějak moc. Historickou poutní fikci, psychologické drama, nadpřirozený horor, horor "přírody", vlastní monstra.

Chvílemi se zdálo, že se má kniha hlavně soustředit na střety mezi členy výpravy. Z velké části  kvůli  nesnázím na cestě, avšak existovaly i hlubší problémy - vztahy uvnitř jejich rodin, jejich minulost, určité propojení některých z nich, což skvěle odhalovalo povahy jednotlivých lidí. Nebo mělo odhalovat. Něco tomu totiž chybělo. Propojení minulosti postav spočívalo v tom, že ten znal někoho, komu něco provedl někdo, koho znal někdo jiný z výpravy a podobně, a mnozí si to ani neuvědomovali. Takže nakonec zůstaly z komplikované historie, dokonce přinášené ve flashbacích, jen zajímavosti pro čtenáře bez vlivu na děj. Navíc lidí byla kopice, kapitoly se odehrávaly z pohledu spousty z nich, mnohé nebyly třeba, někdy se objevily úplně nové postavy, přednesly svou kapitolu nebo dvě a umřely, zkrátka maglajz. K tomu musím zdůraznit zbytečné romantické linky osadníků, jako nesmyslný poměr Stantona a Tamsen (plus flashback na incestní choutky Tamsen?...proč?) a vztah nevztah Stantona a Mary. Nic z nich nebylo, k ničemu nepřispěly.

Chvílemi se zase zdálo, že má jít o nadpřirozeno. Karavanu sledovalo něco prokletého, občas útočilo, brutálně napadalo lidi, šířilo nákazu. A chvílemi zase o to, že si vybrali blbou stezku, trpěli hladem, žízní, nedostatkem, nemožností pokračovat. Což přináší další problém, trpěli by tak jako tak, a tento fakt s linkou monster spíš kolidoval, než aby se podpořily do nervydrásajícího celku. Celkově mezilidské problémy a psychologické drama, často bez rozuzlení, zastiňovalo hororové prvky, které zase na druhou stranu braly prostor rozvoji postav, a navzájem odmítaly spolupracovat v jeden funkční plíživý horor, jaký asi byl záměrem.

Největší problém se pak objevil na konci. Všechno vyšumělo. Nepřišlo vyvrcholení, nevybudovalo se napětí a nerozuzlilo se drama, události prostě splaskly a skoro žádná postava nebyla důležitá. Poslední kapitoly před epilogem převzala Tamsen Donnerová, velmi zajímavá žena, krásná, ne úplně sympatická bylinkářka s jasnými názory. Jenže ta se odtrhla od části výpravy podstatné pro příběh, moc neviděla, kdo je původce hladové nákazy zjistila... tak, že jí to řekl, a nejhrůznější momenty pod jeho rukama popsat nemohla. Ba co hůř, nechala se jím zabít taky, aby měli ostatní šanci (pokud nechával nějaké mrtvoly pro monstra v lese, tak neútočila...?), ale vůbec jsem nepochopila, o co šlo. Vzala si bylinky, aby... se omámila a nic necítila? Nebo měly mít léčivé účinky, když trvala na tom, aby její maso dostaly nejdřív její dcery? Ani nebylo jasné, jestli všechny přeživší dotyčný nakazil, jestli jedli "nenakažené" maso, ačkoli někteří nakonec onemocněli... Konec působil ohledně úmyslů a důsledků strašně zmateně. Pro horor bylo třeba očima někoho přítomného mnohem lépe popsat, co se děje.

I ta monstra byla celkem zvláštní. Nejsem proti, aby si autoři vymýšleli svá. Souhlasím ale s kritikou, že když se děj odehrává na "indiánském území", přímo se nabízí wendigo. I wendigo coby posedlý člověk, posedlost jako nakažlivá nemoc. Skvělý. Ale to, co tady autorka zobrazila, bylo něco mezi vlkodlakem, wendigem, upírem, přinesli ho Němci, a to tak důkladně, že místní původní Američané ho v půlce 19. století velice hluboce přijali do svých legend. Příliš překombinované, jako ostatní aspekty. 

Na druhou stranu se mi moc líbil námět, hororové monstrum ohrožující osadníky v už tak beznadějné situaci, což jim jen víc a víc napíná nervy. Jen by autorka musela vše o něco lépe propojit. Užívala jsem si samotnou cestu a postupnou změnu podmínek, náznaky, jak věci nejsou v pořádku, tvrdohlavé trvání na pokračování. A pak, když situace "dochází zásoby - prostředí je zabijácké - kolem jsou monstra" začala být příliš repetitivní, osvěžovalo odklonění jednoho z osadníků od karavany, jeho cestování mezi původními Američany, sbírání informací, dopisy, v nichž se dopracoval k téměř vědeckému vysvětlení, jeho odhalování záhady čtenáři. Samozřejmě se mi zamlouval i osadník Stanton, jediný rozumný člověk. Bohužel nakonec také jen neslavně vyšuměl, když se příliš brzo stal další obětí wendigoupírodlaka, zatímco většina knihy ho budovala prakticky jako hlavní postavu. 

Hrozně jsem tak váhala nad hodnocením. Čtení utíkalo, našla jsem spoustu zajímavých míst, dobře vybudované scény, skvělý nápad. Nicméně  musím přičíst překombinovanost, hodně nepovedený závěr a nerozhodnost, která postava by měla být důležitá, a tak zatracení vlastně všech. Není to asi úplně průměr, jenže dvojku jsem nemohla s klidným svědomím udělit.