Christina Courtenay - Ozvěny run

Originální název: Echoes of Runes
Rok vydání: 2020
Český překlad: 2022

Už před nějakou dobou jsem dostala tuto e-knihu a název mě nechal očekávat historickou fikci. Ne, Dobrovský mi zase dal román. Ovšem tenhle krátký kousek mě bavil, ač to není žádný hluboký zázrak. Vážně až překvapivě bavil, stejně jako zjištění existence více těchto "runových" knížek, minimálně některé volně navazují postavami nebo způsobem poznávání minulosti a asi všechny určitým nádechem kouzel. Vyhledávat je nebudu, ale určitě od nich nehodlám odrazovat.

Mia zdědila po babičce ve Švédsku chatu s velkými pozemky. Je napůl Švédka, napůl Velšanka, miluje to tam, ale pracuje v Londýně a má anglického snoubence, který to vidí jednoduše. Chatu prodají a koupí si pořádný byt. Mie se to však moc nezdá, raději se s nadšením vrhne do archeologického výzkumu na pozemku, když se tam objeví hromada vikingských artefaktů spojených s jejím prstenem děděným v rodině už staletí. Vykopávky navíc vede sympatický archeolog Haakon, s nímž cítí nevysvětlitelné spojení, které ještě zesílí, když si Haakon z muzea vypůjčí mužskou verzi Miina prstenu. Oba začnou vnímat spřízněnost s tímto místem, mívají nevysvětlitelné vize, jako by se ocitali v době, kdy zde stála vikingská osada. A když narazí na velšskou Ceri a vikinga Haukra, jsou si jistí, něco se jim snaží říct.

Příběh Ceri a Haukra z devátého století se přitom odehrává paralelně s Miiným a Haakonovým. Haukr hnaný svou chamtivou manželkou na nájezd unese mladou sestru náčelníka velšské vesnice, aby ji mohl později vyměnit za bohatství. Nejdřív však musí ve Švédsku přečkat zimu a zatímco jeho manželství se rozpadá, Ceri i přes mizerné okolnosti jejich seznámení začne k Haukrovi nacházet cestu. Nejprve přes jeho hluchou dceru a poté i přes jeho spravedlivý přístup a náturu tolik podobnou té její. Jenže i kdyby zapomněli na to, co je svedlo dohromady, mezi nimi stále stojí spousta nebezpečných věcí, stejně jako Mie a Haakonovi se do cesty připletou problémy, s nimiž nepočítali. V obou časech tak bude nutné se rozhodnout a bránit to nejdražší.

Je to tedy velice jednoduchý, prosťoučký příběh, v němž jsou klaďasové rozumní a hodní, záporáci skoro karikaturně zlí. K tomu má zajímavé okolnosti, tedy odehrává se ve dvou časových liniích propojených tím, že artefakty důležité pro Ceri a Haukra ukazují Mie a Haakonovi cestu a minulost a svedou je k sobě, též zápletku pracující s vikingskou historií a oddechové lidské vztahy. Knihu bych charakterizovala jako slušně napsanou pohádku pro dospělé, spíš asi pro ženy. Hlavně ty, kdo mají rádi všechno co nejpoklidnější, bez dramat, násilí, realitu jen tak naznačenou, hlavně souznít s přírodou a láskou, vše v rovině emocí a prožitků víc než fyzické. Nestěžuji si na to, právě naopak. Asi bych kušnila, kdyby šlo o dlouhý svazek, jenže 310 krátkých stran je jako nic. 

Tomu odpovídá i fakt, že všechno zůstává vlastně strašně předvídatelné (až na zešílení souseda Thoressona). Spojení Miy, Haakona, Ceri a Haukra je evidentní od prvních kapitol, asi nemá být pro čtenáře záhadou. Nepřijde žádné zvláštní překvapení, je dost jasné, jak se věci budou vyvíjet. S každým kouskem odkrytým na nalezišti je i jasnější osud Haukra a Ceri mnohem dřív, než u nich dojde k nějakému vývoji. A naprosto chápu, pokud mnozí preferují takové čtení bez nervů.

Samozřejmě je pro to nutné přehlížet implikace, předstírat, že všechny ty jednoznačně zlé věci vlastně špatné ani nejsou. Ignorovat klasické problematické klišé vzkvétajícího romantického vztahu zotročené oběti a jejího otrokáře v první řadě, pak i další věci. Třeba Haukrova vesnice je prakticky vzorná utopie, kde se k sobě všichni chovají hezky, jenom jeho manželka dělá vlny a využívá velkých bratrů jako bodyguardů. Haukrovi se příčí páchat násilí, pořádat nájezdy, pročež je ten jeden do Walesu výjimkou, dokonce si dá záležet, aby při tom nikoho nezabil. Sice bere otroky, ale opečovává je, prosí a děkuje, chová se k nim s úctou, nikdo zásadně nenásilní, dokonce uzákonil sex jenom při vzájemném zájmu. I zuřivý bratr Ceri ihned po příjezdu do osady uvěřil, jak je Haukr ušlechtilý (byť ho našel u něčeho, co všichni pokládali za Cerinu mrtvolu!), takže se z nich staly nejky. Zkrátka úsměvně pohádkové tlačení na pilu, aby bylo jasné, jaký je Haukr div ne světec, Ceri a další "musel" unést kvůli manželce skoro proti své vůli, avšak to je v poho a jejich vztah může být naprosto "bezproblémový".

V současné časové ose alespoň není třeba ignorovat romantizování krvavé, brutální, nesvobodné reality, jen věci zase nabírají velmi rychlý spád, hlavně při rozhodnutí Miy a Haakona o závazné společné budoucnosti po jediném létě, včetně adopce pubertálního souseda Ivara. Ač to nejspíš částečně způsobil kouzelný vliv minulosti. Nicméně jak jsem uvedla, v kontextu tohoto díla mi to nevadí, romantická pohádka to má být a romantická, dobře napsaná pohádka to je. Trochu podivně působil jen osud Ivarova otce. Ihned, jak pro mluvil o shánění vikingských předmětů na aukcích, mi došlo jeho politické přesvědčení, ani to nebylo překvapení. Ovšem vyvrcholení linky v současnosti  velkým střetnutím s puškou, karikaturně zlými kecy a policií, kvůli tak mizernému důvodu (už nemohl nelegálně kopat na jednom místě), působilo trochu dětinsky. A že zrovna Ivarův otec byl paralelou k Haukrově manželce a zbaběle unikl před následky svého jednání, mi úplně neladilo... na druhou stranu toto volnější spojení je možná zajímavější, než kdyby současnost kopírovala starý příběh do větších detailů a záporáka by udělali z Haakonovy bývalé.