Originální název: The Summer Children
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ
Třetí díl volné série Sběratel opět pracuje se sériovým zločinem, k němuž se dostane skupina starých známých zvláštních agentů FBI. Ovšem přichází zásadní změna. Vše je vyprávěno z pohledu agentky Ramirezové, která případ ani nesmí vyšetřovat, a na rozdíl od předchozích příběhů tento silně pokulhává.
Ramirezová a její kolegové tak musí zjistit, kdo po městě roznáší brutální spravedlnost a proč při tom hlásá zrovna její jméno. Kdo je anděl, jenž ji považuje za zachránce, a jestli se někdy nedopustila chyby, v jejímž důsledku spíš obětem uškodila, než pomohla. Zvláště, když "anděl" začne propadat čím dál obsesivnější touze zachraňovat děti, a to i tam, kde k žádné újmě nedochází.
Ústředním tématem tak měla být asi úvaha nad samozvanými mstiteli, zde nad mstitelkou, která se rozhodla pomáhat po svém, ať oběti chtěly nebo ne, a roznášet brutální spravedlnost, a jak se to snadno může zvrhnout, když způsobí vedlejší škody, když sice dostane dítě z nebezpečné situace, ale způsobením nového traumatu, a když si ani neověří, zda je nějaká pomoc, natož drastická a krvavá, vůbec potřeba. Prostě jak citlivé jsou případy týraných dětí, k jak odlišným koncům mohou vést. Jelikož vedle aktuálních obětí se dějem prolíná i její příběh a příběh Ramirezové, obou kdysi dávno zachráněných dětí s velmi odlišnými volbami a jinými způsoby zpracování minulosti.
Jenže je tu jeden obrovský problém. Tyto zločiny nevyšetřuje FBI. Ramirezová a její tým se jim nemají, ba nesmí formálně věnovat, akorát Ramirezová se setkává s dětmi, protože je vrah posílá za ní. Pak už jen prochází staré případy, aby odhadli, kdo by mohl vraždit. Takže ačkoli je to poprvé celé z pohledu agentů, neprobíhá žádné skutečné vyšetřování, žádné zpracovávání stop, pomalé odkrývání příběhu, nepřibývají užitečné informace, případy se zpracovávají na pozadí. V popředí jsou místo toho neustále pocity Ramirezové, vztahy v jejím týmu a jejich přátelství s oběťmi z dvou předchozích knih, a to nezajímavým, skoro přeslazeným způsobem. Z knihy je tak poměrně zvláštní kombinace šíleného případu sériových vražd s perverzním týráním a roztomilé FBI rodinky, což moc nefunguje.
Autorka má zcela evidentně své agenty velice ráda. Baví ji zanořit se mezi ně, rozepisovat jejich vztahy, životy, každodenní scény. Chce z nich mít doslovené hrdiny. Tak je vybarvuje jako super empatické, starostlivé lidi, kteří vždycky umí říct tu správnou věc, mít procítěné proslovy, neustále jsou v procesu citlivého hojení traumat, mají nějakou roztomilou osobní zvláštnůstku. K tomu celou knihu mluví o tom, jak jsou věci těžké, jak je jejich práce náročná, a vzájemně se ubezpečují, jak jsou právě oni na tom správném místě a dělají perfektně co můžou, zatímco jim podobně podkuřují staré oběti "adoptované" do jejich "rodiny". Čímž z nich činí velmi nestandardně, až neprofesionálně provázané příslušníky bezpečnostních sborů poplácávající se po zádech.
Namísto rozboru právě probíhajících zločinů autorka nechává agenty nevhodně roztomilým způsobem omílat, že věci budou v pořádku, co to znamená být v pořádku, že je v pořádku nebýt úplně v pořádku. Přičemž to nevyplývá ze scény, jenom o tom mluví obecně a s odkazy na svou už mnohokrát opakovanou minulost. Víc než co jiného si navzájem potvrzují psychologické poučky. Protože i v soukromí agenti neustále vystupují jako podle příruček, vždycky ví, kam sáhnout, jak správně zpracovat situaci, žádný konflikt mezi nimi, ani blbá srážka na chodbě. Působí to uhlazeně, gumově. My víme, je to dokonalý, emocionálně telepatický tým, všichni ho milujou, můžem popojet? V minulém díle se mi třeba tento silný důraz na psychiku zamlouval, neboť většina byla z pohledu sestry oběti a budoucí oběti a zabývala se nesnadným vypořádáváním s naprosto konkrétní ztrátou. Zde je děj z pohledu agentky neprocházející ničím novým, natož příběhovým obloukem.
Další problém je se stylem. Poměrně těžko se mi četl text. Věty jsou trochu zmatené, místy nedávají moc smysl, těžko se orientuje v tom, co popisují, ať jde o prostor, flashback nebo dialog. Nedokážu říct proč, s knihami v angličtině problém nemám, tady jsem však často zírala na stránku a snažila se marně větu pochopit. Nevím, jestli předchozí knihy jsou lepší, nebo je zachránil překlad. Také jsem často nedokázala spolehlivě odlišovat, kdo je zrovna na scéně, detaily se dost slévaly. A rozhodně není nutné, aby autorka zdlouhavě a často popisovala drobné každodenní momenty, jaké vůbec nic nepřináší (u Ramirezové třeba neustálé umývání make-upu nad dřezem někoho z kolegů, u všech neustálé objednávání jídla nebo dohadování o řízení).
Alespoň námět zní zajímavě. Krvelačná mstitelka zabíjí násilníky. Řešení zločinu zločinem nechává přemýšlet o spravedlnosti, přiměřenosti, základech trestního práva. Byť některé příběhy už v tomhle množství občas působí jako samoúčelná perverze, a to nejsem hajsavá. Také se mi v té záplavě dokonalých vyjádření agentů alespoň jedna scéna skutečně líbí, rozhovor o budoucnosti vztahu Ramirezové a její přítelkyně. Ramirezová otevřeně řekla, co je mezi nimi za zjevný problém, jak přístup její přítelkyně se snahou přizpůsobit svět a ignorovat zlé úplně vytlačuje z jejich reality práci, zaměření a minulost Ramirezové a proč takhle nejde fungovat, což zní velmi dospěle. Jsem ráda, že autorka jejich konflikt nevybudovala uměle na tom, jak nedokážou o svých problémech komunikovat, ani je nezbytně nenutila do usmíření. Akorát pak už to s tím terapeutickým přístupem začala silně přehánět.
>>Ostatní díly Sběratele<<
Žádné komentáře:
Okomentovat