28. 10. 2018

Dětské děsy

Právě jsem z trouby vytáhla hruškový koláč, venku prší, zapálím svíčky a co ještě tak může chybět do období Dušiček a amerického Halloweenu? Něco děsivého. Jenomže se mi nechce pouštět horor, Hoarding: Buried Alive na youtube je hororové víc než dost, ale nemusím na to zírat celý den, tak co jiného? Třeba... vzpomínky na věci, které mě děsily jako malou. A teď nemyslím něco klasicky děsivého jako čerti, výhružky, že bezdomovci u Penny unáší a žerou děti (zdravim, Kotále... teda kdyby ještě žil), zcela pochopitelný strach ze sousedovic psa nebo rovnou ze strašidel. 

To byly časy, kdy jsem každé léto přespávala u babičky a každé léto sváděla urputný noční boj s potřebou jít na záchod, protože to se muselo přes tmavý obývák, pak vyjít ven do ledové, úzké dlouhé chodby bez oken a přirozeného světla přímo proti dveřím na schody, chodby, ve které byl za závěsem šatník a hlavně dveře do půdního pokoje, z kterých mohlo cokoli kdykoli vyskočit, doběhnout až úplně dozadu ke koupelně, hned vedle dveří na zahradu, a pak to absolvovat zpátky... 

A nebo stačilo i doma. Z kuchyně máme krásný výhled na kostel, ovšem když se vám začne zdát o školních výletech na hřbitov, kde najednou kořeny stromů rozvracejí hroby, kde z hrobů koukají části těl, kde na mramorových deskách sedí uťaté hlavy nebo údy, kde se při kroku mimo stezku propadnete kyprou hlínou mezi mrtvoly, kde je všechno mrtvolně oslizlý, už vám tak krásný připadat nebude. A to jsem tehdy neznala žádné horory! Vůbec s naším hřbitovem to bývalo podivné. V jednu chvíli jsem tam sotva dokázala vkročit, dělalo se mi zle ze špatně sedící desky na hrobě, hrozně jsem se bála, že někde vykoukne část mrtvoly, měla jsem pocit, že oči na fotce jakéhosi pana Kohouta mě sledují, hrůzu z projití kolem márnice, protože ji kdysi dva spolužáci zapálili a pak nám živě vyprávěli, co bylo uvnitř, nebo jsem měla iracionální obavy, že ve velkém kontejneru před hřbitovem se válí ostatky... a jindy jsem mezi hroby v klidu sbírala kaštany, chodila zalívat kytky, nevadilo mi ani, že jsem omylem dupla do pytle s lidskou lebkou, kterou tam schovali kopáči renovující odvodnění, nebo si tam z nudy jít fotit. 

Heh, nebo někdy ten dojem, že na mě z mezery mezi dveřmi a futrem "civící" přímo do postele, když byly dveře otevřené - a jako že přes noc bývaly otevřené - zírají oči (jednou to byla máma, kontrolovala, jestli spíme, a to jsem ji fakt měla chuť přerazit), že to dupání na půdě není kuna, ale strašidlo, že už už uslyším bušení hry Jumanji... Nic z toho ale teď nemyslím. Řekla bych, že tohle jsou odůvodněné strachy, ať už racionálně, kvůli filmu nebo strachu z neznáma a "oškliva", což je v dětství někdy hodně silné. Myslím teď drobnosti, jež samy o sobě strašidelné nejsou, nebo alespoň neměly být. A kterých jste se báli buď zcela iracionálně, nebo přehnaně, a ačkoli by to pro kohokoli jiného nebo i pro vás teď bylo hrozně jednoduché, nedokázali jste tehdy nijak zakročit. Vzpomínáte si na takové děsy? Já ano. 
  • Brožura o koncentračním táboru Terezín
Bylo mi možná kolem deseti. Ještě jsem měla pokoj dohromady s bratry a nebylo lehké udržovat v něm pořádek, zejména v našich dětských knížkách. Prostě se nám nechtělo vytahat je ven z polic a uklidit, tak tam ležely různě naházené na sobě. Jednou k nim přibyla brožura z Terezína, kterou, nic zlého netuše, přivezl strejda ze školní exkurze. Já ji tehdy nečetla, text v ní mě moc nezajímal. Vlastně netuším, proč si myslel, že mě nebo ještě mladšího bráchu bude. Tak skončila zahrabaná v té hromadě knížek. Jenže...

V této brožuře byly i fotky. Dobové. Včetně vyhublých, polomrtvých a mrtvých vězňů. Teď si říkám, že se snad nikdo nezblázní, když nebudou otravovat s upozorněním na nevhodný obsah u každé voloviny, ale ono to na ty děti vliv má. Třeba já, od chvíle, kdy ona brožura skončila mezi knihami, nemohla z té police nic vzít ani tam nic dalšího dát. Děsila jsem se té brožury. Ne koncentráků, ne války, ne toho, že se to reálně stalo. Vůbec ne obsahu. Těch fyzických fotek vězňů. Ani ne těch vězňů jako skutečných lidí nebo skutečných mrtvol. Ale jako objektů na fotkách. Toho, jak to bylo strašidelně hnusné. Nemohla jsem se k polici přiblížit. Hlavně po večerech se na ni ani podívat! Několik týdnů jsem obloukem obcházela půlku vlastního pokoje kvůli jednomu časopisu. A právě proto, že jsem nebyla schopná se na tu polici ani podívat, nepřipadalo v úvahu, že bych se teroru zbavila! Jak asi? 

Až jednoho dne jsem dál nemohla. Dalo to fušku, opravdu. Přinutit se dojít k té polici, v kuchyňských chňapkách brožuru vyhrabat z bordelu, metelit s ní ven, drže ji co nejdál od těla a konečně ji vyhodit do popelnice, to bylo jako zdolat Mount Everest! Ale jakmile přijeli i popeláři, byla jsem volná! Na chvíli. 
  • Kniha Strašidlo cantervillské
Tady se vám může zdát, že jsem z  ní měla hrůzu proto, že je o strašidle. Věřila jsem, že je to hororová literatura, v té době, ne moc dlouho po incidentu s brožurou, jsem ji nečetla. Ale tak to nebylo. 

Tuhle knihu měli mí prarodiče v knihovně nad peřiňákem v přízemí našeho domu. Nebydleli tam trvale, a když přijeli, po večerech jsem s nimi koukala na televizi a prolejzala jim právě knihovnu. Až jsem narazila na toto dílo. S ilustracemi. Ilustracemi onoho strašidla, jeho vyděšených obětí, rukou v řetězech a... stejně jako v případě brožury mě nevyděsilo o čem je, ale ilustrace a kniha samotná. Bylo mi úplně jedno, o čem je, nebo dokonce, jak jsem zjistila po letech, kdy mě dětské strachy přešly, děda zemřel, babička se trvale odstěhovala a já si zabrala jejich knížky, že je to vlastně skvělá komedie beze stop děsu (teď se naopak uhnízdila v mé vlastní knihovně). Vůbec jsem se nebála toho strašidla uvnitř. Bála jsem se té knihy! Zase jsem se od té chvíle nedokázala ke knihovně přiblížit, zalétnout k ní očima a spatřit její fialový útlý hřbet znamenalo nával hrůzy a další pokoj pro mě byl částečně nepřístupný.
Ona osudová ilustrace!
Tentokrát jsem s ní ale bojovala jinak. Nemohla jsem vyhodit cizí knihu. A dokud byla mezi ostatními vidět, nešlo na ni ani zapomenout. Tak jsem udělala jednoduchou věc. Když jsem se jednou dole ocitla sama, zahrabala ji do peřiňáku pod knihovnou a všechno bylo zase dobré. Knížka sama přece ven nevyleze. No a co oči nevidí, to srdce nebolí.
  • Paví pero
Druhá babička s dědou neměli byt a "letní byt" u nás. Měli a babička dosud má svůj dům. Plný všeho možného i nemožného, včetně jednoho pavího pera zaraženého do dřevěné vázy na "onom" šatníku na chodbě. Tehdy to ještě bylo krásné barevné pero, pak vypelichané pero a teď už myslím vyhozené pero. Ne že teď by mě nějak zajímalo. Ale když jsem byla malá?
zdroj
Dokud zůstávalo tam nahoře, kam jsem rozhodně nedosáhla a když jsem se nedívala úmyslně, ani jen tak nezalétla očima, dokázala jsem ho ignorovat. Jenomže děda ho občas sundal a blbnul s ním. Ostatním dětem v rodině se líbilo, bylo barevné a ptačí pírka jsou přece hezké, milé věci, že? Jak pro koho. Jakmile se totiž s tím perem ke mně přiblížil, dostala jsem hysterák. Byla to naprosto odporná věc, jež se mě nesmí dotknout, na kterou se nedá ani dívat, natož sahat, a vůbec, nechcete mě radši strašit čerty, žákovskou plnou pětek, duchama a hnusnou kmínovou polívkou, a to klidně najednou? Ptačí peří ať se ode mě drží dál dosud.
  • Marioneta
Tohle naštěstí byla otázka jen jedné nebo dvou nocí, když jsem jako malá byla s rodinou na krátké dovolené u sestry mé babičky. Kousek od hranic s Rakouskem měli až do nedávna na samotě statek s hromadou zvířat, prastrýc býval myslivec, tehdy ještě hodně aktivní, takže taky hromadou paroží, kožešin, trofejí, živou liškou a tak dále a mně to všechno přišlo fascinující. Sice jsem se bála, když začali jeho jezevčíci ňafat, protože na mě jednou po cestě ze školky ze zatáčky vyskočil pes a trvalo, než jsem překonala nedůvěru k psům, necítila jsem potřebu hladit kozy a nikdo se nemůže divit nechuti přiblížit se k býkovi, ale jinak se mi tam vážně líbilo. Až na místnost, kde jsme spali. Tam totiž na dveřích u skříně visela marioneta s podobou šaška. Poněkud děsivého šaška.
Ne přesně ona, ale pro ilustraci.
zdroj
Myslím, že tady není nikdo, kdo by měl klauny a šašky rád a komu by se nezdáli naprosto děsiví místo vtipní. Nebo minimálně úchylní. A tenhle šašek rozhodně děsivý byl. Neměla jsem pochyb, že na mě ve tmě civí a že se každou chvíli pohne. Jak říkám, naštěstí jsme tam přespali asi jen dvakrát a nikoho nenapadlo dát nám ho jako dárek. Minimálně od té doby mi ale šašci do domu nesmí. Teda až na nejmladšího bratra, kterej se na třídního šaška rekrutoval už na základce.

6 komentářů:

  1. Holka, holka, 99% čtenářů naprosto neprožívá žádné strachy (prý z klaunů, TO v kanálu, TO), které tu popisuješ. Ty je vnímáš zkrátka proto, že máš blízko k fantaziím, představivosti, k psaní! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to bych doporučovala občas se mrknout na takové ty meme stránky jako je cracked, tam je vždycky k nalezení zajímavá sbírka ujetých obav/dětských lží/pověr a podobně, ke kterým se tam lidi přiznávají, jak tomu věřili nebo jak je to děsilo :)

      Vymazat
    2. Nikdy nevěř tomu, co se píše na internetu.

      Vymazat
    3. Tak budu radši věřit tomu, že jen můj mozek je schopný vymyslet takové věci a obavy, jásně :)

      Vymazat
  2. Uh, děsivé věci. Teda až na paví pero, já takové věci sbíral. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Krásný článek. Ani jsem netušil, že se někdo těchto věcí děsil. Mně bylo z takových fotek na blití, ale určitě bych se nebál police, kde to je. Zajímavé. Každý jsme jiný. Máš to hodně pěkně a zajímavě sepsané.

    OdpovědětVymazat