Babadook

Originální název: The Babadook

Země: Austrálie

Rok: 2014

Babadook, film, který už všichni nadšenci zcela určitě viděli, protože já jsem jako vždy prudce aktuální a hororový večer jsem si dala až včera. Ale na druhou stranu, také film, který není jednoznačným hororem a může snadno zklamat, protože spousta lidí podle traileru očekává poměrně typický boj s nadpřirozeným monstrem. Jenže jak se ukáže, trailer je úplně mimo a nemusí to být úplně pravda a pak už záleží jen na tom, co si každý najde.

Příběh vypráví o Amelii, vdově, která vychovává těžko zvladatelného šestiletého syna Samuela, a začíná tak, jak bychom od hororu o monstru očekávali. Sam má problémy s chováním a se spánkem a je neochvějně přesvědčený, že v jejich domě jsou strašidla, proti kterým se pokouší statečně bojovat tak, že si staví zbraně a pasti. Jeho matka to samozřejmě považuje za příliš bujnou představivost, ale protože jsou Samovy nápady čím dál nebezpečnější a jeho "zbraně" si začne nosit i do školy, začne ji to víc a víc zmáhat. Chlapec totiž nevydrží být v klidu, neustále se snaží matku "chránit před smrtí" a je hyperaktivní, takže ani ona si nemůže pořádně odpočinout a už tak má problémy nejen se školou, svou prací a psychikou, ale i se svou sestrou. Zvlášť poté, co podivínský Sam shodí svou sestřenici z domku na stromě a dvakrát jí přerazí nos. A pak, když najdou divnou knihu s opravdu strašidelnou pohádkou Pan Babadook, všechno se ještě zhorší.

Příběh je totiž tak děsivý, že Sam okamžitě v existenci pana Babadooka uvěří a začne se bát, že je oba dva zabije, a Amelia knihu vyhodí. Už druhý den se však objeví znovu na jejím prahu a nepomůže ani, když ji roztrhá. Samův stav se přitom neustále horší a pořád častěji vídá pana Babadooka. Ba co víc, podivné zvuky a stavy začne prožívat i Amelia a netrvá dlouho, až ve svém zoufalství sama strašidlo spatří a velmi neochotně uvěří, že jsou v nebezpečí. Jenže pan Babadook je nenasytný, brzy ji ovládne a oba se pokusí stáhnout k sobě. Začne tak odtikávat poslední noc, v níž se mohou pokusit bránit, nebo podlehnout.

I takhle to tedy vypadá jako film o strašidle. O to víc, když ho opravdu na scéně uvidíme. Jenže já si ještě před shlédnutím přečetla, že víc než o co jiného jde o psychologický thriller o vypořádávání se s žalem, a díky tomu jsem měla hned možnost pokoušet se dívat z více úhlů. A myslím, že to velmi pomohlo. Kdybych totiž zůstala u klasické linky boje o život s nadpřirozenem, asi bych byla znechucená absolutní slátaninou. Dlouhé záběry na spící/čtoucí/zírající postavy, na zavřené dveře, na tmu, nezvladatelný a rozmazlený fracek, jenž nutí svou matku každý večer hledat po domě strašidla a komplikuje jí život možná i nějakou psychickou nemocí, a matka, která není schopná ho zvládnout, ani po téměř sedmi letech přestat fňukat po mrtvém manželovi a její život se jí tak totálně hroutí pod rukama, bohužel ale jen její vinou. Vážně jsem měla chuť oba dva často fláknout a probrat. Scény s ječícím a kopajícím Samuelem byly prostě k vzteku.

Pak ale nastoupil pan Babadook, děj získal víc na dynamičnosti a já se pokusila vnímat ho ne jako samostatnou postavu, ale jako zhmotněný žal a depresi, která svírala oba, matku i syna. A kupodivu, tohle fungovalo. Ve scénách, kdy je děsil zvuky a halucinacemi, se sice pořád odrážel až příliš klasický horor, ale jakmile je posedl, stavěl proti sobě, děj vygradoval k manickým stavům a napadání se, snadno se místo posedlosti dalo sledovat šílenství, ke kterému je nutilo zoufalství a zdánlivě bezvýchodná situace, úplné dno, kam je stáhlo podlehnutí všem potlačovaným negativním emocím a finále, od slov "Vím, že mě nemiluješ, Babadook tě nenechá" až po úplný konec, kdy ho zavřeli do sklepa k otcovým věcem a chodili krmit žížalami, jsem jasně viděla, jak opravdu nemusí jít o nic jiného než o žal a snahu vypořádat se se smrtí otce rodiny. Všechno to najednou dávalo smysl a žádné nadpřirozené zdůvodnění nebylo třeba. Z pana Babadooka mohl být jejich vlastní vnitřní démon, kterého jejich situace pro ně dva zhmotnila, protože všechno došlo do bodu, kdy bylo třeba posunout se dál nebo skončit ve svěrací kazajce. (Neříkám samozřejmě, že je to správný výklad, spíš jde o kombinaci obojího, nebo možná něčeho jiného, ale docela to sedí.)

A proto jsem taky vůbec, na rozdíl od spousty ostatních, nebyla zklamaná z konce a naopak, ten mi přišel úplně nejlepší. Jen je škoda toho rozvleklého, nudného a protivného začátku, kdy všechny postavy víc než co jiného nesnášíte, a to u filmu s tak omezeným obsazením rozhodně není dobré. Plus ještě takové typické záležitosti jako dům skoro celý černě a šedě vybavený, aby na plátně odrážel náladu, ale kvůli tomu také vysoce nerealistický, a sociální pracovníci, kteří sice měli pracovat s malými dětmi, ale kterých by se asi každé dítě pěkně bálo.

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: