25. 4. 2015

G. R. R. Martin - Střet králů

Originální název: A Clash of Kings
Rok vydání: 1998
Rok vydání v ČR: 2001
Poznámka: Čteno v AJ i ČJ

Druhý díl ságy Píseň ledu a ohně pokračuje tam, kde první skončil. Je přibližně stejně dlouhý, ale v mnohém už odlišný. A ne jen proto, že se děj docela složitě zamotal, když původní hladký průběh a mír narušila smrt krále Roberta a nástup jeho psychopatického syna na jedné a smrt khala Droga a vylíhnutí draků na druhé straně, ale i proto, že se mnohem víc tříští a obsahuje mnohem víc záležitostí, které první postrádal a já se tak divila, proč jsou z nich všichni hotoví.

Po popravě Neda Starka a začátku vlády Joffreyho Baratheona se tedy, jak jsem naznačila, Sedm království v Západozemí doslova rozložilo. Stannis, Joffreyův strýc, už dávno věděl, že jeho synovec je bastardem zrozeným z incestu, a tak se prohlásil právoplatným králem. Totéž ale udělal i jeho mladší bratr Renly a Seveřané táhnoucí se svou armádou na jih kvůli Nedově zajetí a následné smrti jako dalšího krále prohlásili Robba Starka. Válka tedy propukla ničivou silou, především mezi Seveřany a Lannistery, a pustošila oblast ve středu Západozemí, ale dopad měla na všechna místa, včetně hlavního města.

Tam také zůstala Sansa Stark jakožto rukojmí a stále ještě snoubenka psychopatického krále a trpěla jeho náladami, s jen mizivou vyhlídkou na cestu domů s pomocí opilého blázna. Její sestra Arya zatím dál utíkala s odvedenci na Zeď, ale když dorazili do oblasti bojů a byli pozabíjeni nebo pochytáni Krvavými drancíři lorda Tywina Lannistera, skončila jako jeho služebná a při životě ji držely jen poučky šermíře Syria a její odhodlání nevzdát se a neprozradit svou pravou totožnost. Robb Stark, zatím vítěz všech svedených bitev, poslal Theona, chlapce, který jako rukojmí deset let vyrůstal v jeho rodině, na Železné ostrovy k jeho otci, aby ho přesvědčil k podpoře Seveřanů. Netušil ale, že Theon má vlastní plán, pojmenuje sám sebe princem a místo pomoci zaútočí na vylidněný Sever a Zimohrad, odkud proto musí utéct i poslední Starkové, zmrzačený Bran a malý Rickon. O tom, že by někomu z nich jeho čin přinesl štěstí a spokojenost, se však mluvit nedá.

Další zklamání pak čeká na východě, když Daenerys Targaryen pochopí, že sice zachránila svůj život a zbytky jejího khalasaru, když doputovala do města Qarth, ale že ve skutečnosti se nedostala nikam a jediné, co od ní teď všichni, včetně údajných přátel a nápadníků, chtějí, jsou její draci. A i daleko za Zdí, kde musí Jon po jednom z největších dramat svého dosavadního života doslova změnit kabát. A to všechno je korunováno krvavou bitvou, jež prozatím rozhodne o osudu Západozemí, když se u Králova přístaviště střetnou armády Lannisterů a Stannise a rozběhne se ďábelský Tyrionův plán na záchranu města. Za nějž, aby však opravdu nikdo nedosáhl toho, po čem touží, nebude odměněn tak, jak by si představoval.

Jak jsem také naznačila, všechno doplňuje mnohem větší výskyt násilí a sexu. Nejde ani o přímé scény, spíš často jen zmínky, ale dobře to odráží větší surovost a zoufalost situace, kdy v prvním díle všechno dlouho zůstávalo poklidné s pouhými náznaky čekající bouře, ale tady už se vrhá rovnýma nohama do války, plenění, vypalování, mučení a znásilňování bez jakéhokoli obalu. A není to zrovna vada, i když třeba u Theona se kvůli tomu stalo, že ač jsem ho měla v seriálu málo ráda, tady ho mám ráda ještě méně.

Zároveň to ale přináší problém. Vede se válka a zatím si za svým nárokem na několik trůnu stojí pět různých králů. Proto sledujeme pět různých armád, deset stran stojících proti sobě a vzájemně se prolínajících a prokousáváme se bojem. Hodně. A pokud nemá někdo moc v lásce válečná díla, i tady bude spousta kapitol, které ho budou nudit, protože válčící strany se většinou nehnou z místa a mají hodně prostoru. Sledujeme Catelyn a jejíma očima postup Robbovy armády, ale ona přitom pouze změní Řekotočí za Renlyho turnaj a pak se vrátí zpátky a nejvíc času jí zabírá lítost a myšlenky na ztracené. Pak sledujeme Stannise a jeho strohé formování vlastní armády Davosovýma očima a nebýt rudé kněžky, nejspíš bych zívala i u těchto kapitol. A Theon a Železné ostrovy? Opět něco, co ocení spíš bojoví nadšenci, nebo ti, kdo ho mají mezi oblíbenci. Snad jen Tyrionovy čachry s vojáky v a jeho horské kmeny jsou něco zajímavého.

Na druhou stranu se mnohem víc projevuje i magie a ke slovu se dostávají fantasy prvky jako proroctví v Qarthu či měniči, což je můj šálek čaje, a baví mě i kapitoly Sansy a Aryi, protože Arya se zde z malé, tvrdohlavé lady stává skutečnou služebnou, snaží se přežít a ještě k tomu nevzdává boj, a Sansa zase zprostředkovává centrum dění, vězí uprostřed intrik a manipulátorů, kterým moc nerozumí, a zároveň prochází dospíváním mezi válkou a Joffreym, což se mi líbí. A také její interakce se znetvořeným Ohařem v této knize byla povedená.

Celkově tedy asi o něco lepší, než první díl, ale pořád dost kapitol, jež jsem četla jen proto, že nejsem zvyklá v knihách přeskakovat. Hlavně bitva na Černovodě byla podle mě zbytečně protahovaná a všechna jména lodí jen zvětšovala chaos. Ale jakmile se ke slovu vrátila politika, pletichy a Aryina přeměna na Arryho a pak Nan, začetla jsem se celkem hluboce. Asi je to tak správně a spolu s drobnými humornými momenty nemůžu říct, že jsem nespokojený čtenář. ... Tedy až na překlad. Když už si totiž člověk zvykne na sery, stejně pořád nejde přejít Ilyn Payne, z něhož se sem tam stává Hyn, šroubovaný sloh a ani úplně náhodné zvýrazňování slov kurzívou. I když text jen přelétávám očima, mozek mi stejně zvýrazněné slovo přečte s větší razancí a ve většině případů ta razance v daném místě vůbec nemá smysl. Vážně by mě zajímaly myšlenkové pochody překladatelky a editora.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat