7. 5. 2016

Dan Brown - Šifra mistra Leonarda

Originální název: The Da Vinci Code
Rok vydání: 2003
Rok vydání v ČR: 2003 (v roce 2005 vyšla pod názvem Da Vinciho kód.)

Toto dílo se nejspíš mnohem víc proslavilo jako film s Tomem Hanksem v hlavní roli a o dost zvedlo popularitu Brownových knih. Alespoň mně se hodně líbil, ač je mnohými zatracovaný, a jen díky němu jsem se začala shánět i po knížkách. Jenže nejprve mi babička na nadšenou žádost o dárek k Vánocům koupila knihu Šifra mistra Leonarda, kde si nevšimla dodatku Pravda a smyšlenky, a já se tak několik let k přečtení pořád nedostala. Až před nějakou dobou a teď jsem si ji připomněla znova. A shrnuto jednou větou - dobrodružství v Šifře sice není tak akční jako v Andělech a démonech a filmové zakončení se mi líbilo víc, ale většinu jejích částí doslova hltám.

Hlavní postavou, nebo spíš jednou z hlavních postav, je tu opět Robert Langdon, americký symbolog, nyní značně proslavený dobrodružstvím ve Vatikánu. Tentokrát přednášel v Paříži a plánoval schůzku s kurátorem Louveru, Jacquesem Saunièrem. Jenže dřív, než se vůbec vyhrabal z postele, si pro něj došla francouzská kriminální policie a odvezla ho do Louveru, protože pan Saunière byl právě zavražděn. Než však zemřel, stihl se naaranžovat do Vitturiovy figury Leonarda Da Vinciho a napsat tajemný a nepochopitelný vzkaz, který jim měl Robert pomoci rozluštit. A k němu ještě doušku, kterou před symbologovým příchodem vymazal kapitán Fache. Zněla "P. S. Najdi Roberta Langdona" a on byl přesvědčen, že směřuje k vrahovi. Chtěl proto Roberta mazaně dovést k tomu, že se sám usvědčí. Jenže to se mu nepodařilo, když se do galerie přihnala policistka Sophie Nevue, vnučka oběti, a odvážnou lstí dostala Roberta pryč. Byla totiž přesvědčena, že douška u vzkazu byla určena pro ni a její dědeček neoznačil vraha, ale toho, kdo jí má pomoci s jeho dopadením.

Oba dva se náhle stali hledanými zločinci a v rukách neměli vůbec nic kromě podivného klíče od schránky ve Švýcarské depozitní bance a několika tajemných básniček. Robert ale velmi dobře věděl, že uctíval posvátné ženství, zajímaly ho odkazy na bohyni a pravou podobu Máří Magdalény nejen v uměleckých dílech a tím se docela protivil církvi, již podobní uctívači nařkli z toho, že pravdu systematicky ničila od svých počátků, aby mohla vystavět kult nesmrtelného božského Ježíše a překroutit vše tak, jak se jí hodí. Pak si všiml na klíči znaku Převorství sionského, tajné společnosti střežící bájné dokumenty ze Šalomounova chrámu a Svatý grál, a když spolu se Sophie z depozitní banky vyzvedli záhadný kryptex, který by měl obsahovat mapu k těmto relikviím, svět se jim obrátil vzhůru nohama. 

Pokud opravdu našli klíč ke Svatému grálu, jenž by vůbec neměl být jen nějakou nádobou, vyrostlo před nimi obrovské riziko. Zvlášť, když se ukáže, že ani církev nezahálela. Fanatická církevní organizace Opus Dei se zoufale snaží udržet při životě jak víru, tak sebe, a tak se rozhodla Svatý grál najít. Jenže k tomu potřebovala proniknout mezi Převorství, a když ani to nepomohlo, protože úhelný kámen ukazující cestu získal Robert a Sophie, nebudou se štítit už ničeho. Robert tak chytil poslední šanci. Svého starého přítele Liegha Teabinga, Brita žijícího poblíž Paříže, jenž hledání grálu zasvětil život. Jenže když zjistí, že je jeho touha na dosah, opravdu je bezelstně povede a pomůže jim, nebo se všechno přetočí znovu a jim nezbude, než se stát dalšími rytíři prastarého řádu a odhalit tajemství, jež by mohlo otřást základy současné civilizace?

Ovšem je to přesně tak, jak jsem nastínila už v úvodu. Přestože jde o velkou "věc" a důležité tajemství, a přestože Roberta a Sophie honí policie, nejde o nic akčního, nejde o bezhlavý útěk nebo o řádné dobrodružství. Děj se odehrává na několika místech - v Louveru, na zámku u Leigha a pak ve dvou britských kaplích a chvilkami odbíhá jen ke dvěma dalším osobám - Silasovi a Aringarosovi, kteří cestují ve stopách hlavních postav. Jiná místa a události na nich jsou jen kraťoučké epizodní záležitosti doplňující děj a nejsou tak moc podstatná.

Většinu děje totiž tvoří přednášky a vzpomínky. Vzpomínky Sophie a ostatních na související minulost a přednášky o překrucování Bible, Ježíšovi, Máří Magdaléně, Svatém grálu, Templářích, Převorství sionském a především symbolech ukrytých v mnohých dílech a o jejich autorech. A to je nejspíš to, co mě tak moc bavilo. Všechny jsem doslova hltala. Jelikož nic nevysvětloval vypravěč, ale Leigh a Robert pro Sophie, případně další informace vyplynuly z jejich pátrání, je všechno snadno pochopitelné, nenudí detaily, je to podané zajímavou formou a ať je to pravda nebo vůbec ne, zní to naprosto věrohodně a logicky. Celý motiv je perfektně propojený a dvoutisícileté spiknutí církve, o něž tu jde, rozhodně vyvolá emoce.

Líbilo se mi taky, že záhadu netvořilo jen to, za čím se honili, tedy co je Svatý grál, kde je schovaný a jestli ho najdou, ale i záhadná postava Učitele, která dohnala Opus Dei k zoufalým činům a nechala události vygradovat do podoby v knize. Vedle v určitém smyslu abstraktního a historického pátrání je tu tak i skutečný boj o život se skutečnými mrtvými a neustále hrozí, že všechny plány padnou a my nezjistíme nic, protože vrah dostihne i ústřední dvojici. A naopak, když už to čtu po několikáté, takže vím, kdo za vším stojí, je docela snadné všímat si náznaků hned od začátku a hledat v nich, jestli by to mohlo někoho napadnout.

Jediné, co k obrovské škodě nenaplnilo mé očekávání, byl závěr. Ne úplný, jež se v podstatě shodoval s filmem, a když jsem si k němu pustila konec soundtracku, chytil mě stejně jako kdysi film, po kterém jsem si do sešitů malovala poslední básničku vedoucí ke grálu, ale ono vyvrcholení. Odhalení Svatého grálu a objevení jeho odkazu. Vlastně se to totiž bezděky stalo chvíli po začátku, kdy tato možnost sice jen padla jako zavržený nápad, ale ukázala se pravdivou, a místo nervydrásajícího odhalení to nějak vyplynulo a zdálo se mi, jako by to s žádnou z postav moc nehýbalo. V knize se autor mnohem víc věnoval spíš obyčejnému znovushledání části rodiny a ten druhý, důležitější fakt týkající se původu, odsunul skoro jako "zajímavost pro dlouhé večery". Jako když někdo zjistí, že jeho prababička pocházela z Německa. Aha, to je zajímavý, co? Tak co si dáme k večeři?


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat