Lidi na setrvačník

Znáte je? Někdo je kdysi natáhnul, pustil a oni jedou směrem, kterým je strčil, a nezastaví se, dokud je něco nekopne do čumáku. Autíčka. Šunty z tržnice i Hot Wheels. Ale taky hromada lidí, kterým k podobě s autíčky chybí jen pár koleček. Je totiž sice fakt, že člověk pořád nepřemýšlí nad tím, co dělá. Nebo nemá vždy potřebu něco na tom měnit, chápu, každý má zvyky. Jenže nemít tu potřebu nikdy, nikdy se nezastavit, nikdy se neptat, nikdy se nerozhlédnout, jen čekat, až se setrvačník dotočí a pak se zarazit s otevřenou hubou v koncích, to už chápat nemůžu. A vidět zajímavou odbočku, ale přesto jet pořád rovně, to už mám u takových jedinců chuť hledat nový způsob alespoň výživy. Ideálně reverzní, protože jim z pusty často nic jiného stejně nejde. Jo, bude to plné znechucení.

Nehodlám tu mluvit o tom, že by lidé měli každou chvíli zásadně měnit život. Můžou. Můžou se třeba každý měsíc stěhovat, když na to přijde, ale jde to docela blbě dohromady s rodinou nebo hypotékou. A navíc žít třicet let na jednom místě a chodit do jedné práce, pokud jim zajišťuje, co potřebují, není nic špatného. Co třicet let, celý život, pokud chtějí. Ten setrvačník je totiž v něčem úplně jiném než v zásadních otázkách. Zdánlivě nenápadnějším a hrozivějším a obvykle se popisuje jiným slovem na s. Stereotyp.

Ten přitom nastane snadno. Přijde hezky plíživě, usadí se a záleží jen na tom, kdy si ho člověk všimne. Ovšem nakonec si všimne vždycky. A jaký je pak rozdíl mezi lidmi, kterým to přecvakává, a těmi na setrvačník? Ti první nečekají, až ho něco naruší, třeba až jim tornádo smete barák, ale udělají to sami. Nesmetou sice asi barák, ale usazený stereotyp vykopnou ven. Ty druhé to naopak ani nenapadne. Vlastně je nenapadne, že by je to mohlo napadnout, a pak bych napadala já, jak mě to štve. Zvlášť, když si začnou stěžovat. Protože jakmile se brodíte den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok a prvohory co druhohory pořád tím samým bahnem, sice neucítíte, jak doopravdy smrdí, ale začne vám čím dál tím víc připadat, že máte nějak podezřele hnědý nohy. A já nedokážu pochopit, že spousta lidí je stejně nevytáhne a neřekne si: "Hej, vedle po dlažbě by to možná bylo lepší...", často jen proto, že jim kdysi někdo ukázal, že se tím bahnem dá jít.

zdroj

Netvrďte mi totiž, že neexistují lidé, kterým někdo něco předvedl a oni to do konce života tupě opakují. Schválně, kolik znáte takových, kdo lijí olej do těstovin, aby se neslepily? Nám to jednou řekla učitelka na základce při vaření a já to opakovala dlouho. Došlo mi pak sice, že je to nefunkční blbost, jenže... tolika ne. Nebo je maminka naučila vyvěšovat prádlo za cípy a oni to dělají doteď, zatímco útrpně přehlíží, že mají ze všech triček o dvě čísla větší cípaté šaty. O dokola opakovaných hláškách ani nemluvím (vydrž Prďka, to je vtipný, tos mi vůbec neříkal ráno, včera, předevčírem a posledích deset let). A co teprve, když jim někdo někam postaví třeba mikrovlnku, ať si ji kdyžtak přendají? Dokud bude fungovat, zůstane na stejném místě, i když kvůli ní matlají celou kuchyni i při vaření vody na čaj. Proč? Protože je nenapadne to změnit. A když jiného ano, hrozí stejně třetí světová. Protože to tak přece bylo a věci vždycky jsou proto, že jsou, ne? To dá rozum.

Nejhorší je, když tak postupují i v záležitostech, jež by se měly změnit pro jejich zdraví nebo finance. Mají stejnou banku, pořizují si stejný paušál, platí stejné účty u stejných společností desítky let, vaří pět jídel stejným způsobem a nakupují stejné suroviny bez ohledu na to, že dávno existují lepší, zdravější a chutnější varianty, nebo že by to mohli snadno změnit bez časové i finanční ztráty, a nenapadne je srovnat to nebo vymyslet jinak. I když přichází o stovky a tisíce úplně zbytečně. A k zoufalství okolí, i když je na to někdo upozorní. Protože radši ne, vždycky to tak bylo, tak to tak bude.

A nakonec se dostanou k tomu, že setrvačností žijí. Ráno vstanou ve stejnou dobu, udělají stejné úkony, oblečou si stejné věci, stejně se učešou a stejnou cestou zamíří do stejné práce, aby pak odešli a podstoupili stejnou rutinu jako každý jiný den. A stane se z nich šedá hmota v utahaném oblečení unisexového typu a univerzální velikosti v běžeckých botách, které "nemá cenu řešit", a nikdy si dny neozvláštní, byť třeba jen jinou trasou, nákupem jiných věcí, vymyšlením nového jídla, novým sestřihem, výletem, natož něčím radikálnějším. Přičemž jim nikdy nedojde, co jim vlastně na životě tak vadí.

Samozřejmě to není jen stereotyp, v určitém stereotypu se žít musí. Ne každý má práci vyžadující kreativitu a pružnou pracovní dobu, tak stereotypně chodí do zaměstnání, třeba i pravidelně nakupuje v jednom místě, protože nemá moc výběr, a stereotypně sleduje seriál v přesně daný den, to je normální. Podstatné je, že i tak dokáže sehnat impuls, jenž mu zase zapojí mozek a napumpuje ho energií nebo vzrušením nebo vesmírnou pránou, čímkoli chcete. Lidi na setrvačník to však nehledají, místo toho vnitřně upadají do kómatu, takže prosím, nebuďte jedněmi z nich. Můžete se bát změn a nemít je rádi. Ale není to o změnách, jen o impulsech, které vám dají důvod víc než existovat a nenechat se ubít rutinou bez konce.

Vždycky jde přece přijet dvaatřicítkou domů po osmi hodinách u monotónního pásu a místo výrazu robota v hybernaci nahodit kostým mývala a rozjet karaoke.