27. 7. 2016

J. K. Rowling - Harry Potter a Princ dvojí krve

Originální název: Harry Potter and the Half-Blood Prince
Rok vydání: 2005
Rok vydání v ČR: 2005

Po pátém, utahaném a depresivním díle Harryho Pottera, v němž nejeden čtenář dostal chuť Harryho několikrát praštit, přichází o něco svižnější a temnější šestý jako předzvěst krutého finále. Ač je hlavním hrdinům stále ještě šestnáct let, takže se potýkají i s typickými pubertálními problémy, a ač nad nimi ochrannou ruku stále drží potřeštěný génius Brumbál, je totiž i trochu jiný. Hlubší. A už vůbec ne pro děti.

Celé britské kouzelnické společenství se ocitá na hranici rozkladu. Lidé mizí nebo jsou vražděni, ministerstvo kouzel nedokáže chytit jediného smrtijeda, kteří jsou za to odpovědní, a zajde to dokonce tak daleko, že je odvolán ministr kouzel a musí být upozorněn i mudlovský ministerský předseda. Protože stejně jako uvnitř kouzelnické komunity, množí se i útoky na mudly. A do toho začíná nový školní rok v Bradavicích, podobně netradičně jako celá kniha.

Už během prázdnin totiž Harry zažil několik dobrodružství. S Brumbálem přesvědčoval jednoho liknavého kouzelníka, aby přijal učitelský post, stál uprostřed hádek mezi paní Weasley a její budoucí snachou Fleur Delacoure, navštívil žertovný krámek Freda a George a pojal závažné podezření, že Draco Malfoy má prsty v něčem velice nekalém. Dokonce si vzal do hlavy, že se stal smrtijedem. A když nastoupil do Bradavic, zjistil, že se z nich stala obrněná pevnost s hromadou bystrozorů kolem a že život v nich je najednou složitější. Jako kapitán famfrpálového družstva měl kromě stále složitějšího učení spoustu práce navíc, sledoval, jak se kolem něj tvoří a hroutí vztahy, sám také pocítil první opravdové šimrání v žaludku a první žárlivost a nakonec se ponořil za asistence Brumbála do děsivé Voldemortovy historie, která mu měla pomoct odkrýt jeho tajemství a klíč k jeho zničení.

Jenže to všechno na něj začínalo být příliš a často se dostával do situace, kdy si musel vybrat, čemu přijít na kloub nebo jestli se nechat unést svým podezřením, i když ho ostatní nesdíleli, nebo Brumbálovými radami, když k jeho vzteku i on stále Malfoyovi i Snapeovi věřil. Jestli poslechnout racionální hlásek ne nepodobný Hermioninu nebo se řídit instinktem, jemuž nevěřil nikdo další. Navíc, bez ohledu na přesvědčení jeho nebo jeho přátel, zlo se dostalo i mezi ně. Mraky se stáhly nade všemi. A tentokrát je nepůjde rozehnat tak snadno. Pokud vůbec.

Rozhodně mi totiž přijde, že se tu typické problémy šestnáctiletých kouzelníků s nebezpečím pro celý svět prolínají mnohem víc, ukazují se v mnohem širším kontextu a ke šťastnému konci zrovna přímočaře nesměřují. Na jednu stranu žárlí Harry na Ginny, Romilda na Harryho, Hermiona na Rona, Ron na Hermionu, Levandule na Hermionu a Filch na Pinceovou, pravděpodobně, a je to rovným dílem otravné i vtipné a takové, že když to čte starší člověk, usmívá se nad jejich "šílenými těžkostmi". Na druhou stranu každou chvíli někdo zemře, někteří zmizí, další jsou mučeni, Voldemort stále sílí, nikdo si nemůže být jistý, kdo je komu loajální nebo k čemu je nucen, často se tu pracuje s ovládáním a manipulací, a to nejen ve stálém připomínání kletby imperius, ve falešném zatýkání a falešných ochranných prostředcích, ale i v nenápadnější a nevinnější formě, jako je častý výskyt nápoje lásky, Křiklanova manipulace se všemi kolem a naopak Harryho neustálá snaha z něj něco vymámit, a hlavně se tu dostáváme mnohem hlouběji do podstaty celé existence Voldemorta a jeho zla.

V sérii vzpomínek sledujeme Voldemortovy kroky a jeho předky a většinou je to děsivá podívaná. Zacházení s Meropou Gaunt mi bylo značně proti srsti, celá záležitost se sirotčincem mi přišla hrozně smutná, během scén s Hepzibou Smith jsem naopak chtěla starou dámu proplesknout a u jiných jsem měla vztek, jak to kdysi Tomovi mohlo všechno procházet jen proto, že se choval jako páv, který se uvoluje zobat učitelům z ruky. A asi proto jsem měla dost vztek i na Křiklana, když odmítal svěřit pravou vzpomínku, jež odkryla, k jakému tajemství nesmrtelnosti se Voldemort dostal, protože mě žádná pasáž nijak zvlášť nepřesvědčila o odůvodněnosti takových obav z důsledků.

Navíc už začátek je netradiční a dokazuje, k jak vážné situaci jsme se dostali. Zatímco v předchozích dílech se vždycky začíná nějakým Harryho malérem, kromě čtvrtého dílu, kdy je to ale jeho sen a má s ním spojitost, tady jsou dvě úvodní kapitoly úplně odtržené od Harryho osoby. První vysvětluje, jak funguje spolupráce ministerstva kouzel a mudlovského ministerského předsedy, je psaná očima mudly a dává tak unikátní náhled na kouzelníky z druhé strany, a druhá zase zachycuje Snapeovo soukromí, přivádí do obrazu Narcissu Malfoy a uvádí základní zápletku, jež se vlastně výjimečně Harryho vůbec netýká, ale naopak, nechává čtenáře hlouběji pochopit všechny budoucí činy Draca a možná ho jako později Harry trochu litovat.

Také se v tomto dílu dá najít několik veselých ("Ano." "Ano, pane." "Mně nemusíte říkat pane, pane profesore.") i smutných ("Já se nebojím, Harry, vždyť jsem s tebou.") perel a hlavně konec, kapitola Bílá hrobka, je vyloženě určená pro čtení večer, o samotě a v slzách. Na ní zvlášť oceňuji, že nespadla do klišé, ale že v ní hrál ten obrovský paradox nezměrné ztráty a krásného, slunečného počasí a dokonalosti, jakou by ten den oplýval, kdyby nenadešel pohřeb. Ostatně, i ten paradox, že Harry odmítl felix felicis, protože bude přece s Brumbálem, a Brumbálovo prohlášení, že on se přece nebojí, protože je s Harrym, v sobě měl velkou sílu.

Na druhou stranu, další rozšíření kouzelnického světa přináší další drobné kiksy, jichž jsem si všimla vedle pár nejspíš špatně ověřených zmínek. Třeba Hermiona se domnívá, že Tonksová je smutná kvůli smrti Siriuse, protože to byl její bratranec. Jenže Sirius byl bratranec matky Tonksové a jsem si jistá, že zrovna Hermiona by to věděla. Krátce na to zase přišly výsledky NKÚ, konkrétně o prázdninách, přičemž Fred a George ty své znali podle poznámky v předešlých knihách ještě před odjezdem domů. A s tím souvisí i následné zapisování předmětů na OVCE až po příjezdu do Bradavic. Jasně při něm docházelo ke komplikacím a stejně si nikdo neuvědomil, jak hloupý je to systém? Co když se někdo připraví na předmět, nakoupí drahé pomůcky a pět minut před použitím mu řeknou, že zbytečně, protože novému profesorovi jeho známka nestačí? Logicky by měli k výsledkům přikládat i informace, na co se mohou hlásit dál, aby pak honem s překvapením nesháněli učebnice až během školy, nebo nevyhazovali hromadu galeonů za nepotřebné hračky.

A dva poslední problémy mám s finále. Nebo spíš jeden, protože proč se Harry a Brumbál nepřemístili přímo k jeskyni a raději plavali už snad chápu. Pravděpodobně nevěděli, jak vypadá vnitřek pukliny a zda tam vůbec nějaké místo pro "přistání" je, a tak to nebylo možné. Také mohl Voldemort opatřit okolí kouzlem proti přemisťování. A stejně tak chápu, že lektvar s medailonkem patrně nějak začaroval, aby se při pokusu odstranit ho jakkoli jinak než vypitím objevil zpátky. Jenže to už nebylo ani naznačeno, a tak jsem se jen celou dobu divila, proč se ho nepokusili vylít nebo přelít jinam a proč automaticky považovali za nutné ho vypít. Ovšem celkový dojem z tohoto dílu, kde mě neotravuje žádné fňukání ani disproporce mezi zajímavými a podstatnými událostmi a blouděním v hysterikově hlavě, mi to naštěstí nijak nekazí. Vše, co se v něm děje, k něčemu směřuje, nešetří náznaky a narážkami pro čtenáře, díky kterým v něm jednoduše musí růst touha zjistit víc, má tempo a vrcholí dostatečně realisticky, tudíž mi nic nebrání udělit tentokrát plný počet.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat