Schválně, posloucháte se někdy, když mluvíte? Posloucháte samotná slova, jež vám vychází z pusy? Když mluvíte formálně nebo pronášíte projev? A zkusili jste ho někdy přepsat a přečíst? To jsou chuťovky, co?
Chápu, že když takový projev nečtete, ale vymýšlíte na místě, musí se leccos odpustit, zvlášť, nejste-li cvičenými řečníky. Ovšem spousta věcí i tak zůstává vatou, jakou je možno se odnaučit. A používáme ji všichni. Někteří dokonce i v písemném projevu, ač ten jde snadno upravit (z toho důvodu jsem vždycky rostla, když jsem musela použít cizí poznámky na VŠ, proč je tolik lidí neschopných psát účelně?). Uvidíte.
Jako ukázku jsem náhodně zvolila přepis odpovědi poslance Bohuslava Chalupy při debatě o novele zákona o vojenském zpravodajství, na kterém uvidíte, jakým množstvím vaty si zbytečně vycpal pusu.
"Vyloučit to samozřejmě nemohu. Na druhou stranu rozhodně nechci přistupovat vůbec k legislativě a k lidem, ať už v legislativě nebo k exekutivě k jakémkoliv jinému člověku s tím, že k němu přistupuju s tím, že to je darebák, který určitě se mně bude snažit ublížit nebo okrást. To takhle jako v podstatě dělat nejde. Ta norma je vymyšlená tak, aby se to stát nemohlo, aby ke zneužití dojít nemohlo. K tomu je v podstatě už 5 kontrol, které budou vlastně tu věc jaksi monitorovat a ošetřovat, aby nedošlo k tomu zneužití a v podstatě se na to nedá reagovat. Pokud někdo přistupuje k řešení problému s tím, že se něco může stát, tak se nikam nedostaneme."
Vynechám tedy celkový smysl jeho sdělení, protože ten má nedostatky, a i stylistické a gramatické chyby (přeskládat by to trochu potřebovalo), ale řekla bych, že podstatu spočívající ve formě chápete. Všechna škrtnutá slova jsou buďto zbytečně opakované části vět řečené jinak a nebo vata, o níž mnoho z vás ani netuší, že ji říká. Obvykle je to pár slov, která si navyknete cpát do projevu, a ani je nevnímáte. Však si vzpomeňte, jak často používáte a slýcháte následující:
Zejména, víceméně, v podstatě, prostě, jakože, jako, nějak, vlastně, nějakým způsobem, jakoby, de facto, a to především, takže, tedy, no, víš co, víš jak, teda, rozhodně, dá se říct, přemíru ukazovacích zájmen a vycpávkový podmiňovací způsob, kterým popíráte účel podmiňovacího způsobu, protože neumíte používat přítomný a budoucí čas. Pronesete "teď bych uvedl", po čemž by měla zaznít podmínka, za jaké byste to uvedl, ale neuvedete, protože není splněna, akorát, že vy to normálně uvádíte a neumíte říct "teď uvedu" nebo "nyní přecházíme k".
Neříkám samozřejmě, že se tato slova nemají používat nikdy (ačkoli no, víš co, víš jak a podobně jsou vycpávkou vždy a všude). Jen je třeba dát si pozor, zda jsou v projevu nutná a zda jen neříkají dokola to samé, či zda říkají vůbec něco. Stejně tak chápu, že se občas každý při mluvení zadrhne a potřebuje koupit pár vteřin, aby si ujasnil další část věty. Nemám proto nic proti zopakování posledního slova nebo dvou, kdy takovéto zopakování zabrání řečníkovi nevhodně se odmlčet nebo zahučet protivné eeem. Ale em... když bychom nacpali do věty, která eee... by mohla být o jakože třeba dvou třech slovech emm... nacpali třeba pět dalších slov, která teda vlastně neříkají vůbec nic, to by bylo eem... jako opravdu, neskutečně, úplně, eee.... zvláště nevhodně hloupě mizerné. A to ani nemluvím o těch expertech, kteří podobnou větu klidně pilně zapíšou při přednášce a ani je nenapadne ořezat ji na smysluplnou dřeň. Opravdu, vynecháním vaty vám žádná informace neuteče.
Žádné komentáře:
Okomentovat