Dawn French - Rosiina metoda

Originální název: According to Yes

Rok vydání: 2015

Český překlad: 2017

Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

Druhá kniha, kterou jsem od Buclaté dámy z Harryho Pottera četla vedle Tak trochu úžasní, kde jsem měla touhu všechny postavy spráskat na hromadu, je odlišná. Mám touhu je spráskat jen sem tam. Nejde už o šokující přehlídku rodinných příslušníků děsivě mimo měřítka, spíš o přehlídku rodinných příslušníků začínajících objevovat, co jim v životě svázaném stylem bohatých podnikatelů tak zoufale chybělo. A to ve chvíli, kdy mezi ně, zvyklé na vše říkat ne, vrazí tornádo Rosie, která zásadně říká ano. (Přezdívky postav používám anglické, protože jsem knihu četla ještě před vydáním v ČR a nevím, jak jsou přeloženy.)

Rosie je zkrátka taková. Utíká před nepodařeným vztahem a nenaplněnou touhu mít dítě, z malého města v Británii přímo na Upper East Side v New Yorku, kde bude v rodině boháčů Wilder-Binghamových pečovat o to, aby nejmladší členové klanu, dvojčata přezdívaná Red a Three, netrpěli rozvodem jejich matky Nicole a neschopného otce v depresích Kembla. Jak se však ukáže, pravým oříškem bude její zaměstnavatelka, ctihodná Glenn Wilder-Bingham, jíž je asi tak sto dvacet a možná už je kdesi uvnitř úplně mrtvá. Její perfektní domácnost se musí řídit podle jejích přestav stejně jako její manžel, syn a vnoučata, kteří nesmí vypadat taktéž méně než perfektně. A když ne perfektně, alespoň někde daleko od ní, protože byť jen pasivně se účastnit jakékoli aktivity, nebo k ní svolit, je něco, co raději ne. Co je složité. Co znamená nepořádek. Co znamená námahu. Zkrátka ne.

Jenže Rosie po všech příležitostech nadšeně skáče a volá ano, a tak není divu, že dvojčata nejsou jediná, kdo začne Glenn vyvádět z míry. Hned po nich následuje jejich osmnáctiletý bratr, a když se šance na živější a aktivnější dny chopí i její manžel Thomas, hrozí, že bude ztracená a ještě osamělejší. Rosie i jeho strhne, aby se zase začal věnovat svým zájmům, jež v souladu s Glenninou pasivitou odložil, a jelikož Kemble kvůli svému absolutnímu podřízení se matce není schopen protestovat, a jelikož jediný další člen domácnosti, hospodyně Iva, se ve skrytu duše nečekanými změnami dobře baví, nezbývá jí žádný spojenec proti chaosu. Ba co hůř. Rosie nejen přinese ano, ano, ANO do upjatého bytu, ale dost možná i do ne tak moudrých okamžiků, které mohou přinést pro Glenn děsivé následky.

Proto jsem se většinou docela dobře bavila a měla chuť jednotlivé postavy z tohoto jednoduchého, prostého, moderního příběhu ze života praštit jen občas. Rosie sem tam za její teleckost, Glenn sem tam za její upjaté projevy i vůči dětem... pravda, Kembla často a hodně, ale ten byl jako fackovací panák úmyslně napsán. I on, stejně jako ostatní, měl ale značnou hloubku, a jak šel příběh dál a jak se kvůli přítomnosti Rosie musely jednotlivé postavy vypořádávat s novými situacemi, získali všichni jasný důvod, proč jejich život vypadá tak, jak vypadá. A tak trochu i pochopitelnou omluvu za svoje chyby. Navíc na konci svitlo na lepší časy a začali na nich pracovat.

Jen to, co vedlo k odstranění tíživého břemene písmenek N a E, byl řádný kolotoč. Většinou naprosto přirozených situací a střetů povah, ale snad o to bližší čtenáři. Alespoň já jsem se nejvíc ztotožnila se skvělou Ivou, která působila jako pozorovatelka a jediný "normální" element, a stejně jako ona jsem bedlivě sledovala interakci doprovázenou novými, v uzavřeném, luxusním, avšak přísném bytě dosud neznámými vibracemi, a čekala, kdy spadne ta největší bomba. Přístup Glenn byl samozřejmě velice dusivý, Rosie se zase často chovala příliš dětinsky a protivně střeleně. Někdy to působilo, že se neumí chovat jako rozumný člověk a navzdory učitelské kariéře nedokáže adekvátně reagovat na dospěláckou situaci. Říkala jsem si, že obecná představa je asi úplně opačná. Že Glenn by vydala za nóbl britskou dámu a Rosie za střelenou Američanku. Napadlo mě však, že to byl úmyslný kontrast a vzhledem ke komediálnímu žánru i úmyslné přehánění, aby se všechny konflikty ještě zvýraznily. Stejně tak jsem odpustila, když k něčemu nevedla žádná rozvitá a jasná cesta a prostě se nějaká podzápletka vynořila.

Za co jsem ale Rosie opravdu chtěla jednu vlepit, tak za její tři ano dalece přesahující ztřeštěnost a řečená, respektive naznačená, v nějakém záchvatu šílenství. Protože, nehrajme si na spoilery, prožít noc s dědou, tatíkem i synkem, jen tak, aniž by minimálně ke dvěma z nich cokoli romantického cítila, to jsem zůstala zírat. Chápala jsem jejich důvody, trochu smutné, trochu milé. Ne její. Žádné. A nad důsledkem a následnou velice zábavnou hádkou, když se vše provalilo a Rose otěhotněla, jsem se už jen upřímně chechtala. Druhá půlka knihy už hraničila s absurditou a jenom díky akceptaci záměrného přehánění a prakticky pohádky se šťastným koncem, kde nikdo nikomu nic nevyčítá a všichni se mají rádi, jsem se mohla opravdu pobavit. Ve skutečném životě bych to čekala trošku jinak.

Mé hodnocení: