Kočkopes

Budeme plivat, miláášku, budeme plivat na všššechny ty ošklivé youtubery, na ty proradné za kamerou. Miláášku, to bude krása, zlí hobitci, Glum!

Ale ne, nebudu na nikoho plivat. A kupodivu moc ne ani na blog. Protože tématem není porovnání obřího Youtube a maličkého blog.cz, ale Youtube a blog. Nabízelo by se tedy psát o propojení těchto dvou fenoménů, jenže já si nemyslím, že to jde. Na to jsou příliš odlišné. Asi jako když chcete propojit kočku a psa. V podstatě to můžete zkusit, ale...

Kudy vylučuje? KUDY?!
zdroj

Tak jsem se rozhodla jako někdo, kdo má zkušenosti s působením na obou, psát o tom, jak se na nich tvoří a jaké velice odlišné požadavky má tvorba videí na youtube, tvorba článků na blogu, sledování videí na youtube a sledování článků, tedy jejich čtení, na blogu. A ukázat vám, že ani jedno není hloupější, méněcennější nebo jednodušší. Občas se tam jen vyskytnou hloupější nebo jednodušší jedinci.

Tvorba na youtube, pokud má za něco stát, je předně velice časožroutská. A na rozdíl od kočkopsa, vyloučí vás sežvejkané a nevyspalé. Já mám zkušenosti z doby, kdy hodně frčela fanvidea z různých seriálů a multifandom videa, kde se jich kombinovalo víc, často za přispění více autorů. Bývala doprovázena písničkami, když byl autor zdatný v angličtině, tak jen instrumentálkami a útržky dialogů. A když byl zdatný i v multimédiích, tak náročnými efekty a přechody (když ne, tak velmi nenáročnými). Jen já tak moc zdatná nebyla, anglicky jsem neuměla, vystačila jsem si s windows movie makerem a přes úplně první pokusy se začala soustředit na to, aby text písničky kontrastoval s dějem videa a aby hudba odpovídala záběrům. (Na políčku v jetelíčku, kde si Grissom lebedí...) Zkrátka, aby to nebylo na efekty ale na příběh. Mám proto některá, která se mi líbí, se stovkami tisíc zhlédnutí, a jiná, která jsou fakt nepovedená se stovkami zhlédnutí. Stovkami jednotek. Poslední video jsem ale publikovala před čtyřmi lety, a i když mám stále zapsané nápady na další, nehrnu se do nich. Právě proto, že to sežere strašně moc času a teď, po opadnutí zájmu, ani nic z toho.

Vzpomínám si, že když jsem tvořila fan videa z CSI, jedno mi zabralo v průměru dva dny. Po lapení nápadu jsem musela shromáždit klipy a epizody s vybranými scénami k vybrané písničce (většinou mě video napadlo k písničce, ne naopak), ty vystříhat, zjistit, že půlka v editoru blbne, protože WMM měl problémy s mnoha formáty, hledat je jinde, znovu vystříhat, uložit projekt, zjistit, jestli je potřeba najít jinou verzi písničky, nebo jestli i tu je třeba osekat. Pokud jsem ještě měla čas, následovalo vymýšlení, jak klipy poskládat za sebe. A tím většinou končil první den v hluboké noci, protože to zabralo hodiny.

Pak přišlo na řadu nekonečné sestříhávání klipů o setiny sekund, rozdělování, slučování a vkládání, přidávání efektů, zpomalování, zrychlování, přehazování, většinou na základě odhadu a ne konkrétních hodnot, dokola a dokola přehrávání jednotlivých úseků, jestli to sedí, a celý den takhle strávit kvůli třem minutám výsledku? Pak navíc došlo na ukládání, které se taky často zkomplikovalo, protože různé formáty různě dopadaly a někdy se až ve finálním videu ukázalo, že jeden klip dělá neplechu, seká se a je potřeba nahradit. Většinou jsem pak hotový výtvor na youtube nahrávala někdy ve dvě ráno fakticky třetího dne, což s tehdejší rychlostí mého počítače a internetu rovnající se rychlosti, jakou by to himálajský šerpa donesl do ústředí Youtube na flashce, a to zahrnuji i jeho cestu z východní Asie, bylo taky úmorné. A to jsem vůbec nemusela řešit, co je v záběru, protože ty byly roky natočené profíky od velkých amerických televizí.

Když se tedy podívám ještě dál, na tvorbu přímo vlogů, které já netočím, je to ještě složitější. Jistě, technika šla dopředu, takže otravné problémy s formáty a WMM asi odpadly, ale i tak youtubeři musí stříhat, editovat, přidávat hudbu, efekty, časovat a přetáčet nepovedené scény. Těžko je jako já můžou prostě hledat jinde. Navíc k tomu potřebují sepsat nějaký scénář nebo alespoň připravit téma a rámec, v němž se pohybovat, a hlavně připravit sebe. Hlasivky, podobu, účes (i tak půlka fanoušků nebude vůbec řešit, o čem mluví, ale jak vypadají) prostředí, techniku k natáčení. Čas, který je tomu třeba věnovat, se zdvojnásobuje. Ono... jde natočit video bez přípravy, ale víte, jak poznáte patlala? Nemá nic nachystáno, vytrvale používá mantru ehm, právě proto, že nemá nic nachystáno, není mu rozumět, natáčí na kalkulačku v blbě osvětleném podkroví, leskne se mu půlka ksichtu a čeká nabídky ke spolupráci od Chanelu nebo Applu hned na to, co si jeho první video pustí aspoň tři miliony lidí. Takže tak do hodiny.

Blog na druhou stranu, jak káže má více než desetiletá zkušenost, umožňuje člověku sednout si třeba nahý do postele (kdo nerad nahotu, vždycky je tu kostým žáby), otevřít počítač, něco nadatlovat, dobře, napřed ve wordu, nemá-li vestavěnou kontrolu pravopisu, možná přidat nějaký obrázek a zveřejnit. A chce-li nějakou složitější editaci textu, stačí označit a kliknout na některé z vybraných tlačítek. Takže pokud nepíše stylem kroužícího orla, má článek hotový za zlomek času. Jenže nejde říct, že proto je tvorba blogu až blbuvzdorně jednoduchá oproti tvorbě videí. Protože stejně jako vlogger, který nemá nic nachystáno, takže vytrvale používá mantru ehm, právě proto, že nemá nic nachystáno, není mu rozumět, natáčí na kalkulačku v... to už víme, je prostě patlal, blogger, který napíše čtyři řádky v kódu civilizace z Rigelu 7, k tomu ukradne pár neozdrojovaných obrázků a čeká úspěch, jako mají Novinky (tedy že se mu začnou v komentářích urážet diskutující), je patlal taky. I když u něj to většinou stejně nejde přečíst kvůli zářivému pozadí rozkvetlé louky, vybuchující bomby nebo bomby vybuchující na rozkvetlé louce, takže je to jedno.

Na blogu je hlavně zoufale potřeba zvládnout písemný projev, který nemá stejná pravidla jako mluvený. Takže vyjádřit myšlenku bez chyb, včetně správného skloňování a časování a správné větné skladby (zkrátka umět psát slova), což ne každý editor podchytí. K čemuž kupodivu až bolestivě často zdaleka nestačí ani vyšší vzdělání, a chce-li na blogu prorazit někdo, pro koho je důvod k oslavě jedno dopsané souvětí...

zdroj

Dál je třeba dokázat udržet myšlenku (moč ne, jestli autor sedí v louži je čtenářům fuk) a mít oku příjemný design, na který se dá koukat bez slzení (a tím nemyslím, že si do něj nemůžete nacpat umírající štěňátko). A i když zde nefigurují doprovodné efekty a hudba, nějaké povědomí o úpravě textu by to taky chtělo. Jako třeba, že dvoustránkový blok bez odstavců nikdo nebude číst ani od laureáta nobelovky, že házet každému odstavci jiné odsazení ruší, nebo že celý text by měl být jednou barvou (duhu si nechte jinam bez ohledu na to, jak moc jste hrdí být gay) a zvýrazňuje se podtržením nebo tučným písmem, v některý jazycích kurzívou. I když já se ještě v roce 2010 učila, že podle norem se preferuje tučné. Hubené tehdy alespoň v písemnostech nebyly v kurzu.

Blog tedy nevyžaduje slušnou techniku (ta vaše může i nadávat) a složitou přípravu, na druhou stranu má vysoké nároky na projev a rozhodně neodpustí to, co u videa ani není poznat. Jednu opravdovou výhodu ve všech ohledech tak je možnost jednoduše články editovat. Před vydáním je můžete upravit jak chcete, můžete je třeba celé předělat a nemusí vás to stát moc času, a snadno opravit nějakou chybu lze i po vydání. Pokud nejste na blog.cz, opraví se okamžitě. Není potřeba nikam psát popisy, přelepovat titulky s omluvou, mlátit hlavou do klávesnice, smiřovat se s tím, že celý svět může vidět tu blbou nepozornost, kterou opravíte leda přetočením videa. Jen se zeptejte novinářů v internetových denících, jak jim tam neustálé opravy gramatiky a stylistiky ve zveřejněných článcích sviští. Až je to trapné.

Jak je tedy vidět, každá platforma má svoje, každá je náročná v jiném směru. Je fakt nesmysl je srovnávat a snad nacházet odpověď na otázku, kde je to z pozice autora složitější, stejně, jako je nesmysl dělat kočkopsa, když kočky a psi nefungují stejně pro stejnou cílovou skupinu. Lze ovšem najít společné požadavky, které často také lidé nesplňují. Hlavně je pro obě platformy důležité mít směr nebo "kategorii", nápad, umět ho prodat, umět zaujmout, zvolit si formu, tedy jestli budu seriózní, vtipný, umělecký (s nebezpečím, že to nikdo nepochopí) apod., umět adekvátně reagovat hlavně na kritiku, umět si dát pozor na autorská práva a mít reálná očekávání. Protože z druhé strany, ze strany vašich odběratelů, je náročnost fungování na těchto platformách úplně opačná.

Na youtube je jednoduché vyhledat videa o čemkoli a dostat se k dalším. Sledujete jedno, na boku vám nabídnoudalší, další pak po skončení videa, vyhledávač sám vám jich předestře nespočet na každé téma (hamster in mixer - přibližný počet výsledků: 16 000). Velmi snadno tak narazíte na videa na podobné téma, podobně zaměřených autorů nebo populární z téže země. A to nemluvím o systému doporučených videí na hlavní straně na základě toho, co jste si pouštěli.

Na blogu ale máte možnosti mnohem omezenější (křeček v mixéru ve vyhledávači blogu.cz - jen osm stran!). Na blog.cz můžete číst pár bloggerů z titulky, na blogspotu a dalších doménách ani to ne, a zbytek si musíte hledat sami. Musíte prolézat spřátelené blogy, odkazy u jiných bloggerů nebo odkazy v diskuzích pod články a musíte sami aktivně a docela hodně komentovat, aby někdo přišel k vám. Protože ze stejných důvodů na váš blog těžko jen tak narazí. Přestože si u mnoha bloggerů můžete přečíst ohrané rady "stačí psát zajímavě, originálně, autorsky a po nějaké době se čtenáři najdou". Jsou to kecy. Lidi se sami nikdy nenajdou, to bychom nepotřebovali policii a reklamní agentury. Naopak, čím autorštější obsah, tím je to horší. Nedej Die, když zveřejňujete povídky nebo obdobnou uměleckou tvorbu, nemáte čas nechávat komentáře na desítkách blogů denně a lákat. Většinou to nikdo sám od sebe číst nebude. Ti, kterým se to stalo, jsou výjimky, a nejvíc o "čas a originálnost se o vše postará" mluví ti, kteří obývali, alespoň dočasně, autorský klub, a postarala se jim o to titulka. Takže to zkrátka srovnat nejde. Zatímco u kvalitního youtube je opravdu těžko na cvičišti a lehčeji na bojišti, kde vás se správnými štítky najdou snadno a kde vy si snadno najdete kohokoli, u kvalitního blogu je to lehčeji na cvičišti a často frustrujícně těžko na bojišti. Kde nikdo nikoho jen tak nenajde.

Článek na téma YouTube a blog