24.9.21

Michel Bussi - Maminka neříká pravdu

Originální název: Maman a tort
Rok vydání: 2015
Český překlad: 2016

Tato kniha mě zaujala slibem velice zajímavé zápletky pracující s nespolehlivou, mizející pamětí čtyřletého dítěte, a tak i hrozbou, že se nikdy neodhalí a tím pádem zapomene jeho pravá identita, pokud navzdory všem důkazům o opaku skutečně není malým Malonem, za něhož ho vydávají. 

Alespoň s takovou domněnkou přišel školní psycholog. Nenechal se odradit tím, že všichni měli Malonovy příběhy o jiné mamince, lesu obrů lidožroutů, pirátských lodích a raketách, jež mu měl vyprávět jeho plyšák Guti, za výmysly. Naopak se podle něj pod nimi opravdu skrývá jiný život s jinou rodinou, jaký Malone do doby před několika měsíci vedl. A protože jsou mu jen čtyři, na všechno asi brzy zapomene, jak dětská mysl neoživované vzpomínky vytlačuje a formuje nové. Proto je přirozené si na dětství nepamatovat, pokud to nejsou "vzpomínky na vzpomínky" pomocí fotek a záznamů... nebo možná v Malonově případě Gutiho. Což by znamenalo, že pokud jeho rodiče nejsou jeho biologičtí rodiče, ale přede všemi to tají, muselo se stát něco hrozného, co by "přemazáním" dětské paměti navždy zapadlo.

Pomoc se pokusil najít u komisařky Marianne Augressové, k níž ho nasměrovala její kamarádka a jeho přítelkyně Angie. Jenže Marianne má úplně jiné starosti. Je to čtyřicetiletá, přímá, praktická žena se vztekem na svou náhlou touhu po dítěti a má už několik měsíců na stole nerozlousknutou loupež v několika luxusních buticích. Tedy částečně nerozlousknutou - dva z pachatelů byli zastřeleni, další, Tim Solero s vážnými následky po postřelení, je policii znám, jen se mu vždycky podaří na poslední chvíli pláchnout, a poslední, o jehož identitě nepochybují, je k nenalezení. Proto Marianne nemá z počátku příliš zájem se zaobírat pochybnými domněnkami o klukovi, který je zjevně se svou rodinou šťastný, je o něj dobře postaráno a možná jen přehnaně paranoidní psycholog tuší podivné tajemství. 

Jenže jak Marianne začne poslouchat podrobnosti o Malonově případu a jak v něm čím dál víc okolností nedává smysl, protože Malone je prokazatelně dítě svých rodičů, zatímco si prokazatelně snaží připomínat úplně jiný život s jinými rodiči, jak se najednou někomu přestane líbit, že se o Malona zajímají a pokusí se je zastavit, a jak se alespoň pro čtenáře začnou poodhalovat překvapivá spojení mezi Malonovými rodiči, Angie, Timem a loupeží, pochopí, že tady jde o něco mnohem komplikovanějšího. Že řešení vlastně není tak snadné jako udělat test DNA, zavolat soudci a zatknout podvodníka.

Právě s Marianne jsem ale měla problém. Byla nesympatická, nechtěla bych s ní pracovat. Kolegy a podřízené hodnotila prakticky jen jako chlapy a potenciální partnery, dokonce uvažovala, jak je možné, že ten, koho má za ideálního manžela a otce, odmítá rozbít rodinu s jeho jistě nemožnou slepicí, a mimo práci myslela jen na to, kdo by jí mohl udělat dítě. O závěru s předdůchodovým kolegou nemluvím, to jsem si tou knihou třískala do čela. To vše za situace, kdy ji vypravěč i okolí popisovali jako velmi neženskou, velmi přehnaně drsnou dámu. Což mi dohromady dávalo obraz osob, které sice asi i znám, ale fakt nemám ráda, ženskou nebo chlapa. V této knize byly zásadní dítě a konflikt mateřství s objektivní spravedlností, jistě, ovšem autor udělal z proslulé a schopné komisařky vlastně jen karikaturu jak dobrého policajta, tak ženy, jež mu propadá jak v pohádce.

Také působilo divně odhalení, jak všechno naplánovala Angie, aby "Malona" zachránila coby malého svědka plánování loupeže a potom ukradla. Takže rozjela manipulaci s dětskou myslí na dálku přes nahrané pohádky a lži, dlouhodobé obelhávání psychologa, aby ho na Malona navedla, a komisařky, s níž začala kamarádit, aby je spojila a vyrobila úplně nový příběh. Postrkovala všechny "hráče" a situace včetně plánování únosu a zanechávání stop v naději, že je ti správní lidé včas najdou a že čtyřleté dítě včas udělá přesně to, co po něm před týdny chtěla. Strašně absurdní, překombinovaný plán spoléhající na naprosté náhody, který nikdy neměl vyjít, protože téměř vše v něm bylo mimo její kontrolu. Ani jsem nepochopila, jak mohla načasovat, aby Malone a falešná maminka našli včas letenky na konkrétní let schované ve staré loupežné skrýši, když netušila, jestli se tam někdy podívají a vůbec s nimi nebyla v kontaktu.

Alespoň to ale autor vynahradil hezkým dotažením všech zápletek, když nenechal vyznít do ztracena ani "pravého Malona" a Angie v úplném závěru falešné mamince nečekaně tak moc pomohla ve velice těžké situaci. Zajímavé bylo i rozhodnutí Marianne odsunout předpisy ve prospěch Malona, aby mohl zapomenout na trauma a zmizet se ženou, o níž už stejně věřil, že je jeho pravá matka, ač se podílela na zločinu, než aby musel žít jako sirotek a zjišťovat, jak strašně krutými kotrmelci jeho život začínal. Čtenáře to nutí přemýšlet, co by zvolil on, co je opravdu nejlepší, jestli tohle Malonovu situaci řeší, jestli to nepřinese jiné problémy a jestli lež může být ku prospěchu a spravedlnost relativní.

Vlastně i zápletka mi většinu knihy přišla super. Dlouho se zdálo reálné, že "Malonova" rodina je pravá a někdo do něj hustí nesmysly. Nejistota, jestli mu plyšák opravdu našeptává realitu, nebo je součástí zvráceného plánu někoho třetího. A jestli vůbec opravdu "mluví", nebo je to Malonova bezprecedentně divoká fantazie. Velmi pomalu se propojovaly malé dílky a to autorovi šlo. Hrátky s identitou prý nepoužil poprvé a umí vybudovat spletitou, zajímavou situaci, v níž vás nenechá nic jen tak uhodnout. Naznačí několik možných vysvětlení, a vy napjatě čekáte, ke kterému to začne sklouzávat. Jakmile se ale ukázala třetí maminka a odhalil se celý její nesmyslný plán, ujelo to někam, kde přirozenost moc nehraje a kde musel autor příliš viditelně ovlivnit náhodu, abychom se vůbec mohli dostat zpátky k první kapitole. Což bylo naštěstí už dost k závěru na to, abych si mohla knihu spíš užít a pamatovat jako dobrou, nicméně ne úplně uspokojivou.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat