Šperky a doplňky minulých staletí

Už v první části článku o návštěvě výstavy Doplňky krásy a elegance jsem popsala, že se jedná o šperky a další doplňky z primárně 18. a 19. století, ačkoli některé kousky byly i starší. V ní jsem také ukázala vějíře a taneční pořádky, teď se podíváme přímo na šperky, alespoň ty, které mě zaujaly nejvíc. Opět nicméně upozorňuji, že šlo o vitríny na chodbě, což znamená blbé světlo, já fotím velice starým mobilem, lepší foťák nemám, a tak to není nic uměleckého - pokud si chcete lépe přečíst nějaký text, fotku rozklikněte, nečitelné to i přes kvalitu není.

Tak trochu evokuje pocit Lannisterů.

Vějíře a taneční pořádky minulých staletí

Na začátku května jsem byla v našem muzeu na výstavě Doplňky krásy a elegance, tedy na výstavě šperků a dalších doplňků z primárně 18. a 19. století, ačkoli některé kousky byly i starší. Nebyla rozsáhlá, i tak jsem udělala dost fotek. Ovšem právě proto, že nebyla rozsáhlá, šlo o vitríny na chodbě, což znamená blbé světlo. A to dohromady s mým velice starým mobilem, který používám na focení (jelikož ten novější má foťák jako by ho neměl), znamená že nemůžete čekat umělecké dílo. Jen zdokumentování kousků, jaké se mi nejvíc líbily. V tomto prvním díle konkrétně vějířů a tanečních pořádků - pokud si chcete lépe přečíst nějaký text, fotku rozklikněte, nečitelné to i přes kvalitu není.

A pak, že je všechno komerční a kvůli prodeji jenom dneska!

Venčení draků

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři, já jsem štír, tak jsem vylezla. Teda zjistila jsem, že se tady v ČB provozuje taková tradice (hlavně pro děti, avšak co má bejt, chci vidět draky a koupit si kindervejce i po třicítce, sežerte mě! ...draci!), kdy se kolem náměstí chodí venčit draci. Letos to bylo příhodně v pátek, to končím brzo, navíc bylo hezky. Tudíž jsem po nějaké době zase omrkla jednu blízkou kavárnu (bio etické neznamená nutně dobré, tak hnusný míša řezy jsem ještě nejedla) a potom jsem na náměstí počkala, než měli vycházet z galerie s obřími loutkami. Vlastně jsem nevěděla, co čekat. Přečetla jsem si alespoň poslední bulletin advokacie včetně velmi ujetého kárného případu, kdy advokát odmítl dát si pauzu od studování spisu a nechat soudní úřednici jít na oběd, až ho údajně museli zpacifikovat včetně želízek. Tomu říkám pracovní nasazení, ke kterýmu by mě osobně nehlo. Sice kolem bylo celkem rušno, protože se stavěly stánky k závodům, a tak to i nakonec zkazilo pozadí venčení (protože courat se za nimi celou trasu jsem zase nechtěla), nicméně ukázalo se to super zvykem.

Výstava orchidejí

Druhá část fotek z výstavy orchidejí, kaktusů a exotiky se týká už hlavního bodu, orchidejí. Kromě nich tam byla i terárka se strašilkami, ale protože můj mobil fotí jen velmi omezeně, není na nich nic moc vidět. I tak jsem se snažila zprostředkovat velmi zajímavou a barevnou expozici - i když nemůžu popřít, že po týdnu vystavení už místy působila poněkud povadle - tedy při pohledu naživo. Stejně mě ale mrzí, že jsem nevyhrála žádnou orchidej, protože se mi nepovedlo trefit do koupě lístku se správným pořadím.

Kaktusy a exoti

Byla jsem dnes na výstavě orchidejí, jejíž součástí byla i výstava kaktusů a hrstky exotických zvířat a obojživelníků z krokodýlí zoo v Jihočeském muzeu. To je když roky ignorujete, že máte kousek od baráku za pár korun hromadu výstav a začnete to pomalu objevovat skoro až pozdě. Sice jsem nevyhrála orchidej, kterou mohl vyhrát každý pětistý nebo tisící návštěvník, ale výstava se mi dost líbila. Kaktusů jsme vždycky měli doma hromadu a kamkoli jsme jeli, vždycky jsme se dívali, jaké další pořídit (já sama si je nekupuju, protože na rozdíl od mnoha jiných rostlin, kaktusy se mi zkrátka naživu držet nedaří, a s orchidejemi to už vůbec nezkouším, pro ty nemám vhodné okno a podmínky). Udělala jsem proto spoustu fotek a tady jsou z první části s kaktusy a zvířaty. Jediné, co jsem nefotila, bylo pár masožravek, které jsem vám ukázala už z minulé výstavy. 

Masožravky 2

Druhá část fotek masožravek z výstavy. Všechny poznámky, které si z ní pamatuju, jsem vám sepsala už v minulém článku, takže tady se můžete nerušeně pokochat zbývajícími fotkami.

Masožravky 1

Dnes jsem si vyrazila na výstavu masožravek v Jihočeském muzeu. Abych předešla otázkám, ne, žádnou jsem si nekoupila, nemám na to v bytě vhodné podmínky hlavně co se týče světla. Co se týče jiných potřeb, právě díky téhle výstavě jsem zjistila, kolik špatných informací o pěstování masožravek existuje. 

Strašidlo z monitoru a fotosměs

Uklízela jsem google archiv fotek, kam se mi z některých zařízení nahrávají všechny automaticky, a tak je potřeba jednou za čas vymazat nepovedené, nezařazené a zkrátka ty, které nechci mít na internetovém úložišti. Nicméně jsem mezi nimi našla pár takových, jaké bylo možné upravit, zabít čas hraním si s nimi a pak je sem třeba nahrát znova. Jen si vůbec nepamatuju z jaké jsou doby, budou to nespecifikované roky, a ani mezi nimi vlastně není žádná souvislost.

To, že si vůbec nevzpomínám, znázorňuje i plíživý přechod do černobílé zašlé minulosti v této zahradě. Mám tušení, že by mohlo jít o park u Orlíku.

 

Procházka k jezům a vytopený Thor

Chtěla jsem jít dneska ven, projít si stezku, co vede podél Malše od našeho domu až do Roudného. Jenže přes poledne je strašlivé vedro, odpoledne mají být bouřky, tak jsem vyrazila ráno. Normálně tudy chodím, jenom když mám jednání na PČR, a to ne až k Velkému jezu, ale dnes jsem si místo spisu vzala foťák a že projdu cyklostezku až tam, kde se mění ve vyšlapanou louku. I tak jsem se vrátila zpocená, ale co už. Nebylo tam aspoň TAK MOC lidí, u Velkého jezu si šlo máchat nohy, ač byla řeka ještě ledová (a špinavá samozřejmě, tady nikdy není čistá) a šlo si celkem užívat, že do půl hodinky klidné chůze od náměstí směrem k nám můžete narazit i na tohle (nebo respektive že příroda začíná prakticky už u náměstí tímto směrem). Fakt jsem měla štěstí na čtvrť.

Čokloádoví dinosauři

Obvykle na tyhle akce moc nechodím. Většinou to totiž znamená zaplatit vstupné, vecpat se do přelidněného areálu, obejít pár stanovišť a vrátit se domů s pocitem, že toho zase tolik k vidění nebylo. A pokud náhodou je atrakcí a zábavy více, o to více je na druhou stranu lidí. Přičemž po pár minutách v davu si většinou začnu připadat jako parní nosorožec toužící po samopalu. Vlastně to ani včera nebylo jiné - jedna z hal Výstaviště v Českých Budějovicích nacpaná stoly s čokoládou, druhá dinosaury. Ale jelikož jsme přijeli hned po otevření, byly plné stavy čokolády, plné stavy dinosaurů a naopak spousta místa, protože většina lidí se ještě nestihla probrat z páteční opice, a tak jsme tedy vyrazili. 

Kapři na útěku a foťák v oblacích

Měli jsme tu takovou malou záhadu. Kapří záhadu. Jelikož mám až moc nevybrané dovolené, byla jsem doma už v pátek. Stejně jako můj brácha. A zatímco já vařila, balila dárky, věšela prádlo, sledovala The Borgias (hledala jsem seriál, který by mě zabavil, ale už skončil, abych se s ním pak netáhla pár dalších let pár dalších horších a horších sérií), chatovala a sepisovala povídkový útržek, a to všechno najednou, on tak chodil po domě a že prý hledá kapry. Protože další brácha je měl už ve čtvrtek přinést. Jelikož nikde nebyli, protože když jsem ve čtvrtek večer dorazila, nebyla obsazená vana, a protože když jsem v pátek začala vařit, nebyla zjevně ani obsazená lednice, závěr byl nasnadě. Ten brácha pověřený přinesením kaprů je nepřinesl. Jenomže, k tomu, že je přinesl, jsou prý svědci, takže kapři někde museli být. Ale kde? Ve vaně prázdno. V lednici ne úplně prázdno, ale žádný kapr. V mrazáku žádný kapr. Ve druhém mrazáku nic. Ve špajzu ani šupinka. Dokonce ani na puťa puťa se neozývali. Zkrátka, odpověď byla jediná. Kapři museli zdrhnout. Nejspíš někdy nad ránem, když všichni spali. 

V raptořím hnízdě a ve ferrari

Tedy ve skutečnosti jsem nebyla ani v jednom. Jen minulý víkend v Českém Krumlově a tento v Dlouhé Lhotě.

Do Krumlova jezdíme už několik let pravidelně na otáčivé hlediště. A rádi bychom jezdili dál, takže dejte pokoj s jeho přesunem. Když si tak probírám, jaká představení jsme viděli, obvykle si vybíráme v podstatě komedií říznutou klasiku a letos tomu nebylo jinak. Ztracený svět od A. C. Doyla. Tedy zase Doyle, ale on stojí za to. I ty inscenace. Sice tu tentokrát nehrál nikdo výrazně slavný (zato v Psovi baskervillském si Sherlocka zahrál Roden), ale zato tu bylo několik dinosauřích loutek v "doživotní velikosti" a scény s nimi byly neuvěřitelné. Například když se ze všech koutů zahrady a kolem hlediště začali k jedné z postav postupně plížit raptoři, ve tmě, v mlze, s napínavou hudbou, i samotný divák je viděl postupně, takže zatímco se zaměřil na jednoho a mrknul, zjistil, že z druhé strany se plíží další, pak najednou si všimnul, že další přichází ze stezky a tak dál, bylo to parádní. Hodně parádní. A hlavně na rozdíl od medvědů naprosto nové (protože Krumlov není daleko a na krumlovský zámek jsme jezdili na školní výlety snad minimálně jednou v každém ročníku + ještě rodinné výlety).

Orlík

Minulou sobotu jsme byli na Orlíku. Znáte to, vyrazit si s rodinou, zbavit se pár mrtvol a tak. Pěkně jsem se tam spálila, ale když to srovnám s dneškem, kdy tu sedím ve svetru a prádlo mi schne už dva dny bez jediné indikace toho, že by chtělo konečně uschnout, asi to bylo příjemnější. I když, nebyl to jen Orlík. Nejprve jsme zastavili v Čimelicích na výstavě květin. Žhavé slunce mezi záhony a květináči, perné dusno ve sklenících. Ale barvy, tvary, květy a vůně za to stály, a nákup kaktusů, třešní, popínavek a klobouku pro mě taky. Nikdy jsem nenosila klobouky. Nedávno jsem si koupila jeden, takový ten velký, kdy se vám krempa vlní kolem hlavy, ale zatímco na nákupech se sourozenci, kde obvykle neustále blbneme, mi ani nepřišlo, že ho mám, nosit ho i běžně chce víc odvahy. Ta moje přitom zatím zůstává u výrazných rtěnek. Teď jsem si však koupila menší, letní, klasický, a vlastně se mi líbilo mít ho na hlavě. Takže se samozřejmě počasí obrátilo v podzim, protože nemůžu nosit něco nového, co bych opravdu nosit chtěla. To je jak když si koupím super jarní bundu, protože je jaro a ani ne dvacet stupňů, a udeří vedra, jež nepoleví měsíce, takže v té bundě bych se upekla a dostanu se do ní až na podzim.

Galerie Evoluce

Ze zvěřince, který jsem vám představila v předchozím článku, jsem v Paříži zamířila do Grand Galerie de l'Evolution, která je součástí areálu Jardin des plantes stejně jako zvěřinec, tedy mezi další zvířata, kam jsem to nejdřív neplánovala, ale když už jsem byla na místě a do 26 se zde neplatí vstupné, proč ne, a ta mě naprosto uchvátila. Přirozeně v nich žádná nebyla živá. Vycpaná a umělé modely. Alespoň spousta vystavených mořských živočichů nebyla z pochopitelných důvodů nikdy původně živá a i další, hlavně ty nejméně "zabezpečené" mi připadaly, že jsou umělé a ne vycpané. Ale zato nádherné. Sice na mnoha štítcích nebyly anglické informace, takže u některých zvířat, která neznám, jsem netušila jejich anglický, potažmo český název, zato jsem se mohla posadit na mnoho laviček, přímo z nich si vytáhnout karty o spoustě témat ze zoologie a biologie vůbec a přečíst si je ve francouzštině, angličtině a němčině. Takže jsem tam strávila spoustu času. Hlavně tedy procházením mezi zvířaty, protože jejich výstava je opravdu úchvatná. Už když vejdete, spatříte tohle (tady vyfocené již z patra, vchází se z druhé strany, takže procházíte přímo pod kostrou):

Zvěřinec

Má poslední navštívení Paříže se částečně vrací k tomu, co už jsem tu zveřejňovala. Už jsem totiž říkala, že miluju zoo, takže jsem neodolala a našla ještě jednu, a to zvěřinec Ménagerie du Jardin des plantes, jenž je součástí zahrad Jardin des plantes. Protože ale mám z tohoto areálu, respektive ze zvěřince a pak z galerie, která stojí vedle, až moc fotek, rozdělím tento "den" na dva články a zde se budu věnovat jen zvěřinci. Tedy té jeho části, která přede mnou neprchala.

Notre Dame a Louvre

V den, kdy jsem se vypravila na ostrov Cité, abych se podívala na Notre Dame, jsem nejspíš obešla největší část památek a Paříže vůbec. No, obešla... A to i přesto, že dopoledne bylo poměrně chladno, větrno a zataženo. Nejdřív jsem se radovala, že nebudu upocená a uřícená než vůbec dojdu na metro, ale nakonec ty mraky a vítr nebyly tak super. Alespoň, že město ano.

Zoo v Paříži

Když jsem si chtěla odpočinout od davů turistů a od front, rozhodla jsem se navštívit zařízení, které mám hrozně ráda, ale kam se moc často nedostanu - zoo. Babička si sice myslela, že jsem cvok, když v zahraničí jdu do zoo, když to není něco, co doma nemáme, ale proč ne? Baví mě dívat se na zvířata, baví mě poznávat nová, baví mě sledovat ta známá. A i v Zoologickém parku v Paříži jsem byla velmi spokojená. Je to tedy menší zoo, nejsou v ní ta největší zvířata jako sloni, není tam zástup dvaceti druhů antilop a lam jako všude (což mi opravdu nevadí), ale je v ní vše, co může člověk potřebovat. A to včetně ohromné Velké skály, která je vidět zdaleka a alespoň mně velmi usnadnila orientaci a nalezení parku.

Eiffelovka, Napoleon a Sacré-Cœur

Konečně je tu první várka slíbených fotek z Paříže. Tato se týká prvních navštívených památek, a to asi jedněch z nejslavnějších.

Konec Němců aneb Týden falešného jara 2

Konečně přináším druhou část fotek z připomínky prvních a posledních dnů druhé světové války na Šumavě, konkrétně na Kvildě. Ovšem teď, hlavně proto, že už šlo do tuhého, bylo představení o něco zajímavější. Jen některé fotky, abych je nevydávala za svoje, jsou od mého bratra. Nevím přesně které, ale patrně to budou ty z větší výšky a s menším množstvím překážejících lidí před námi, protože bratr si s sebou vzal i stativ, a když zjistil, že mu v tom sněhu blbě stojí, držel ho v ruce a fotil nám nad hlavami. Jako obrácená selfie trojtyčka.

Zde se zatím účastníci připravují a přijímají poslední pomazání instrukce.

Zabrání Sudet aneb Týden falešného jara

Jak nejspíš všichni víte, v těchto dnech se po republice a i jinde po světě slaví konec druhé světové války. Protože jsem dosud pobývala hlavně v Plzni, chodila jsem se dívat na ukázky techniky a konvoj svobody tam. Teď se nám ale naskytl důvod, proč změnit plány, a to když se jeden příbuzný účastnil ukázky událostí z roku 38 a 45 na Kvildě a v okolí. Rozhodli jsme se tedy vyrazit a na scénky a především finální bitvu se podívat. A rozhodně nelituji, i přesto, že vzhledem k počasí na konci minulého týdne jsme se brodili bahnem. Doslova. Doslova doslova.