Uklízela jsem google archiv fotek, kam se mi z některých zařízení nahrávají všechny automaticky, a tak je potřeba jednou za čas vymazat nepovedené, nezařazené a zkrátka ty, které nechci mít na internetovém úložišti. Nicméně jsem mezi nimi našla pár takových, jaké bylo možné upravit, zabít čas hraním si s nimi a pak je sem třeba nahrát znova. Jen si vůbec nepamatuju z jaké jsou doby, budou to nespecifikované roky, a ani mezi nimi vlastně není žádná souvislost.
To, že si vůbec nevzpomínám, znázorňuje i plíživý přechod do černobílé zašlé minulosti v této zahradě. Mám tušení, že by mohlo jít o park u Orlíku.
Tohle je zase zámek Český Krumlov. Fotila jsem ho myslím loni v pozdním jaře, protože bylo velice nezvyklé jít tam přes historické centrum k soudu a nikde nepotkat ani nohu, když obvykle se tam musel člověk prodírat čínskými turisty. Pro pracovní cesty do měst, z kterých se stává prakticky turistický skanzen, byla pandemie výhodná.
A tohle je vimperský zámek focený v děsné mlze. Je to z doby, kdy už jsem měla dávno, dávno po střední, ale kousíček výš do toho prudkého kopce za parkujícími auty je pod zámkem jistá střední škola, kam jsem chodívala.
I tento výhled znám moc dobře. Měla jsem ho totiž za oknem pětadvacet let skoro denně, a nikdy mě nepřestalo bavit sem tam vyfotit mraky při západu slunce.
Teda pokud to je mrak a k Zemi nesestupuje nějaký podivný vesmírný červ. Ale i bez toho červa to trochu vypadá místo mraků jako hory, za kterými je moře, za kterým jsou další hory.
Další, už ne šmírující zvířátko, je křeček. Už dávno zemřel, ale na tomhle bylo něco zvláštního, a to ne jen červené oči. Vzpomínám si, že ho máma donesla z práce, protože byl neprodejný, ale velmi rychle se o něj nechtěla starat ani ona, tak udělala to, že ho prý jedno ráno vypustila úplně vzadu u plotu na zahradu. A když se ten den večer vrátila domů, ne, nezmizel do neznáma. Proběhl celou velkou zahradou, oběhl celý dům, po dvoře našel správnou cestu a čekal těch deset hodin na prahu u vchodových dveří. Tak prostě nezbývalo, než ho vzít zpátky, udělat mu domeček ze soudku od whisky a nechat ho se cpát.
Takový maličký výsek z velké zahrady, kterou musel přeběhnout.
V případě této pýchavky jsme ale zase čekali my. Až nám na dvoře naroste do dostatečných rozměrů, aby z ní mohly být řízky. Do té doby, aby jí nebyla zima, dostala divokou, zelenou paruku.
Divoko, ale v hlavě, měl taky kdosi u strakonického Kauflandu. Tak když už přijedu k nákupáku v nákupních vozících takového množství, že je potřebuju zaparkovat, než si s jedním nakoupím, musím s nima zabrat rovnou dvě místa? Počkej, až ti na ně daj botičku!
A tohle je výsledek hraní si s naprosto rozmazanou fotkou pořízenou nejspíš nevědomým zmáčknutím spouště při chůzi. Říkám tomu strašidlo z monitoru.
A tohle jsou ďábelské oči z loňské rekonstrukce mého bývalého pokoje u rodičů. Objevovaly se každé ráno na stejném místě, protože skrz půdu a nedodělaný strop prosvítalo světlo tak, že to na zdi vypadalo jako oči démona.
Pěkné fotografické vzpomínky :) To s tím křečkem, to mě dostalo, jak čekal u dveří, některá zvířata jsou pěkně houževnatá :D Pak se mi ještě moc líbí ta pýchavka a ďábelské oči.
OdpovědětVymazat