Margaret Atwood - Příběh služebnice

Originální název: The Handmaid's Tale
Rok vydání: 1985
Český překlad: 2008

Tato kniha je výjimečný případ situace, kdy se mi seriál líbí víc (alespoň první dvě řady, potom je to tragédie). Kdy se mi nestalo, že jsem něco rozkoukala, třeba se mi to i líbilo, pak přečetla předlohu a nemohla televizní verzi přijít na jméno, protože to celé převrátili. Naopak. Zejména po prvním přečtení mě bavil víc a byla jsem z knihy zklamaná. A pokusím se vysvětlit proč. 

Je to "ten příběh, jak je znásilňujou" I když... ze samotné knihy je to asi jedna z mála jasných věcí. Většina ostatních o onom světě, o převratu, o tom, jak se z USA stal totalitní stát Gileád s nacisticko náboženským režimem, a jak jejich vysoce restriktivní společnost funguje, se nevysvětlí. Něco málo jen, pokud si přečtete pokračování, které vyšlo o dekády později a často není hodnocené nejlíp. Zde zkrátka hlavní postava, za dlouho se dozvíme, že Fredova, neboť služebnicím jsou zapovězena původní jména a odvozují se od jména jejich "pána", žije jako služebnice v režimu, kde neexistuje moc svobody ani pro nejvyšší představitele, kde je každému předepsaná jedna úloha a on je do ní i násilně vecpán - nebo zlikvidován. Úlohou služebnic je rodit děti, protože svět sužuje velký problém s plodností a v Gileádu platí, že neplodné jsou pouze ženy vždy podřízené mužům. Ty plodné jsou tedy přidělovány do bohatých rodin velitelům, kde jsou nuceny každý měsíc podstupovat zvrácený rituál, při němž je má velitel oplodnit, a pokud se zadaří, odevzdat dítě jeho manželce a jít. Přičemž děti se často rodí mrtvé nebo postižené, pokud vůbec. Jiné ženy mohou být ještě služebnou - martou, prakticky domácím otrokem, tetou dohlížející na služebnice, manželkou velitele, ekonomanželkou. Muži pak velitelé, vojáci, tajné Oči, ekonomuži... a nebo nelidé. Ale o údělech ostatních společenských tříd moc nezjistíme, protože ani Fredova nemá, jak se dostat k informacím o jiném světě než je její čtvrť a rodina, v níž slouží. Je to pouze a jen o jediné služebnici. 

Útržkovitě vypráví o svém životě před pádem USA, o dceři, kterou jí vzali, a manželovi, jehož asi zabili, protože to byl jeho druhý sňatek, Gileád neuznává rozvod a z Fredovy náhle byla cizoložnice hodná trestu a práce na vykoupení službou v rudých šatech. Spolu s tím mluví o současnosti, zejména o tom, jak se všeho bojí, protože cokoli může být hodnoceno jako smrtelný hřích, a jak se snaží nezbláznit, protože jako žena nesmí číst, nic vlastnit, věnovat se mnoha zálibám, sama se kdekoli pohybovat, stále probíhá válka se zbytky USA, takže je nedostatek, a jako služebnice prakticky nemá dovoleno ani s nikým komunikovat a navazovat vztahy. A chce prostě zůstat naživu. Zejména k tomu se jí ale naskytne příležitost. Její nový velitel Fred rád porušuje pravidla, se ženami si hraje, čehož může využít ve svůj prospěch. A postupně by mohla využít i jeho řidiče a možná Oko Nicka, jehož upřímně zaujme. Ale ne tak, jak by si současný čtenář představoval, tak to v Gileádu nejde. Aby přežila, musí si všechno a všechny kolem pomalu oťukávat. Dávkovat si jakékoli nové a příjemné chvíle i naději po kapkách. Všechny vztahy jsou jen ukradené chvilky. Možná ani nedokáže odolat neustálému vymývání hlav. Možná vlastně ani nic z toho, co si myslí, není skutečné a možná může v šíleném režimu něco získat jen tehdy, jestli v něm nějak najde sama sebe.

Proto, co se děje týče, akce řekněme, v knize není mnoho. Několik scén a pár flashbacků prokládaných dlouhými popisy okolí, pokoje, nálad, ospalého ničeho. Hlavně ničeho. Pomíjivých, zakázaných myšlenek. Neúplných dojmů a nejistých náznaků. Po prvním čtení jsem ani pořádně nerozuměla tomu, co se děje. Nemátlo mě to tak, že bych nedokázala text sledovat, ale utvořit si jasnou představu o Gileádu bylo složité. 

Je to úmyslné. Protahovanost, neinformovanost, nesdělování, dlouhé chvíle, kdy Fredova popisuje nicnedělání, byly úmysl. Protože ona nevěděla, jak Gileád funguje, jak se co stalo, co je pravda. Neměla k ničemu a nikomu přístup. Kromě sexuálního zotročení jednou za měsíc a ztráty práv bojovala právě s absolutní nudou a odstrčením, kdy nesmí nic. Ovšem to nepůsobilo jako nejzáživnější čtení pro někoho jako já. V seriálu se June alespoň snažila zjistit jakékoli informace, ověřit je, ať už mohla nebo ne, ale v knize na to téměř ani nepomyslela. Ani neznáme její pravé jméno. Soustředila se skoro výhradně na přežití a hlídala si i myšlenky, protože i snění bylo nebezpečné a mohlo vést k uklouznutí. Což je opět pochopitelné, jenomže jakmile se ukáže, že celá kniha je přepis nahrávek pořízených během útěku ze země, je to místy trochu zvláštní. Tehdy už přece tak opatrná být nemusela.

Myslím proto, že této knize velmi prospěje seznámení se seriálem a hlavně druhé přečtení. Až tehdy jsem ocenila náhled do oběti totalitního režimu ne zvenku, ale zevnitř, do každodenního života, ve kterém nesmí ani přemýšlet, a zároveň aniž by to byla hrdá odbojářka v centru dění. Při prvním čtení jsem se musela víc soustředit při zmateném tápání v situaci, a to mi ho kazilo. Navíc to na mě s ohledem na život v ČR nemělo tak zásadní dopad, náboženský fundamentalismus tu v porovnání s USA vůbec neřádí. A jakmile jsem mohla raději vstřebávat dojmy než "co se stane dál", užila jsem si to víc. 

Nicméně naprosto oceňuji knižní pojetí vztahu s Nickem. To je jediný zásadní rozdíl od seriálu, jenž se mi líbí. Seriál z něj udělal typickou romanci, často úplně vyjede z ladění a nesedí mi tam. Kniha se nebála jasně říct, že ani "láska" nemůže být "normální" a kdo ví, jestli pravá. Prostě pár chvilek, žádné skutečné poznávání, kdo ví, co si ten druhý myslel a cítil, kdo ví, jestli se dnes nevidíme naposledy. Kdo ví, jestli nás zítra nepopraví. A protože jsem víc pozorující než prožívající typ, líbila se mi i akademická debata o záznamech Fredovy a o Gileádu po pádu Gileádu v závěru. 

Takže kniha je to dobrá, ovšem ještě lepší je pro čtenáře, jež tuší, co v ní je, a mají nějaké povědomí o politickonáboženské situaci v USA, byť třeba ne úplně z osmdesátých let (oni se, co lze vysledovat ohledně extremismu, zase tak daleko neposunuli). Pak si jde užít strach z představy, jak by vypadal život v takové dystopii.

Mé hodnocení: