Originální název: Bright Young Dead
Rok vydání: 2018
Český překlad: 2019
Až po doručení jsem zjistila, že se jedná o druhý díl série Mitfordské vraždy, a začala se bát, že mi unikne kontext. Je to však samostatný příběh, ani z něj nepoznám, jestli v jiných dílech vystupují tytéž postavy, a jelikož zde začne i skončí, rozhodně přímo na něj další díly nenavazují. A tak lze tuto knihu vnímat i úplně samostatně. Což je velice dobře, protože je celkem dobrá.
Z vraždy obviní služebnou Curtisových, Dulcie Longovou. Našli ji u těla a také u ní našli šperky z Ashtallu, protože Louise sice namluvila, že ji musí potají vpustit do domu, aby si mohla s Adrianem promluvit o jejich poměru, jenže jí nepřiznala, že je také členka slavné zlodějské skupiny Čtyřicet loupežnic a tímto posledním kouskem se snaží vykoupit a odtrhnout. Prý Adriana nezabila, ani to nedává příliš smysl, když se pohádali v domě a vražda se odehrála až o několik desítek minut později za domem ve zvonici, ale ze strachu z loupežnic neřekne nic dalšího. A panstvu se nesmírně hodí, aby se celý případ rychle uzavřel, smetl i se služebnou a hlavně se přestalo o jejich domu drbat. Louisa je tak dlouho jediná, komu se něco nezdá.
Možná se nejdřív jen snaží potlačit výčitky svědomí, protože kdyby Dulcii do domu nevpustila, nic by se nestalo. Ovšem brzy přijde na opravdové nesrovnalosti. Dulcie neměla žádný motiv, právě naopak spoustu důvodů, proč chtít Adriana naživu. Adrian rozhodně nebyl žádný slušný chlapec a jel ve spoustě nepravostí. A co je nejhorší, postupně zjistí, jak valná většina z návštěvníků lhala, kde se během hry a během vraždy nacházeli, a že je mezi nimi a londýnským podsvětím spousta dost svérázných nitek. Jenomže jak to dokázat, když by její otázky panstvu snadno mohly začít lézt na nervy?
Nejde to tedy nazvat vyšetřování vedené Louisou. Kniha spíš sleduje Louisu, jak se snaží vypořádat se svými každodenními úkoly, s výstřednostmi Nancy a Pamely a s realitou postavení služky, když se kolem ní začnou dít nezvyklé události, ona v nich má trochu prsty a snaží se, aby na to její zaměstnavatelé nepřišli. A také se snahou očistit Dulcie, i když k tomu nemá žádné prostředky. Většinou proto sleduje Louisu, jak doprovází Nancy a Pamelu a zachytává nenápadné útržky života jejich přátel, z čehož si skládá podezření úplně o všech, ale sama není schopná dát věci nějaký smysl. Má velmi dobrý instinkt, nebojí se zasáhnout, nebojí se riskovat, vymýšlí plány, aby se dostala, kam potřebuje, nebo dohledala, co je třeba, jenže nemá zkušenosti a závislost na benevolenci nic netušícího panstva ji hrozně omezuje. Naštěstí ale má známého u policie, který se k případu také oklikou dostal - tedy vyšetřuje Čtyřicet loupežnic, a tak může Louise díky policejním poznatkům a přece jen větší autoritě, než má služka, pomoct odhalit pravdu. Vyřešit vraždu tak trvalo docela dlouho, přišla spousta odboček, několikrát i obava, že to vzdají nebo že proti smetánce nemůžou vyhrát, nicméně to dávalo smysl. Autorka nepřeháněla, zůstávala v reálných Lousiných možnostech a realistických překážkách.
Vedle toho kniha sleduje Louisu i jako osobnost. Tedy její rozervanost mezi pohodlnou prací s přísnými konvencemi, kde se nikdy nesmí doopravdy projevit, a vlastními touhami. Protože s Nancy a Pamelou pozná novou, svobodnou londýnskou scénu klubů a jazzu a najednou je těžší nebrat si osobně striktní třídní společnost, když vidí ženy chodit do práce, vydělávat si jen na sebe, chodit se bavit a nemuset dávat pozor na každé slovo ano paní, ne paní. Hrozně se mi líbil tento popis dvou různých světů, nebo spíš měnících se časů. Jak při každodenních střetech se zaměstnavateli Louisa předváděla, jak služebnictvo je vedle panstva nižší druh a nesmí na to zapomenout, ať se chovají sebepřátelštěji. Bylo smutné, jak společnost přistupovala k Dulcii a jak skoro nikdo nechtěl případ znovu otevírat, protože odsoudit služku, byť bez valného přesvědčení, bylo zkrátka pohodlné. A vedle toho divoká vřava Londýna, kde sice třídní rozdělení také pořád přetrvávalo, ale snadno se slévalo a kde Louisu lákala možnost být sama sebou. Sledovat vše z pohledu služky vtahovalo do knihy, když se děj rozjel, s Louisou jsme se někam dostávali a najednou nás zabrzdila připomínka, jak ostatní ano, ovšem my si tohle dovolit nemůžeme.
Jen dvě věci hodlám vytknout. První je detail. V londýnském klubu Louisu uchvátil jazzový zpěvák, text mu chvíli věnoval hodně prostoru, působilo to, že bude nějak důležitý. Že si s ní začne nebo ji k něčemu dovede. Ale nakonec zmizel po dvou scénách. Možná se objeví v dalších dílech, jenže takhle na něj kniha kladla zbytečný důraz. A druhá věc je něco, co by zkazilo premisu, kdyby se jednalo o čistokrevnou detektivku. Protože kniha čtenáři neumožňovala pořádně teoretizovat o pachateli. Rychle začalo být jasné, že pravým vrahem je někdo z Nancyiných přátel, pokud ne rovnou ona nebo Pamela. A potom až do konce nebyla šance si o nich udělat obrázek. Vystupovali prakticky jako jedna masa, existovaly možná dva falešné náznaky směřující k jednomu nebo dvou z nich, ale ten pravý se ukázal teprve ve chvíli, kdy policista vysvětlil, proč to byl on. Opravdu jsem nebyla schopná to uhodnout a kniha ani není psaná tak, aby to šlo uhodnout. Není to vyloženě špatně, protože je pohledem Louisy, která tohle tak docela neumí, a nabízí plno jiných podzápletek, ovšem v té hlavní čtenář až do konce musí čekat, až mu to autorka přesně vyhláskuje.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat