Tuto knihu jsem si pořídila už před docela dlouhou dobou, ale kdybyste viděli tu nepřečtenou horu, která se mi tu kupí, a to ani nepočítám e-knihy, tak byste se nedivili, že se k ní dostávám až teď. Když jsem se rozhodla sáhnout po celkem osvědčeném autorovi pro humornou, odpočinkovou četbu.
Nelítostný velkopodnikatel Jean-Marie, který odkoupil polovinu čajovny kvůli Paulovým finančním problémům, se rozhodl předělat ji na americkou jídelnu, protože to podle něj letí, byť se tváří, že každému, kdo do Francie tahá anglofonní móresy, patří gilotina. Paul s tím nesouhlasí, jasně vidí, že letí podniky jeho typu, byť s burgery v menu. A zatímco Jean-Marie má celou smečku právníků, kteří mohou snadno Paula udolat, Paul si nemůže dovolit tomu svému ani zavolat s dotazem, jestli si to může dovolit. Peníze mu netečou ani z domu pro výtvarníky, protože jako ředitele projektu tam odsunuli ožralu, aby jinde nepřekážel, a odbory se rozhodly stávkovat, protože ministr kultury přece nemůže myslet vážně vyhazování peněz za takové nesmysly jako dům pro výtvarníky. Marsha si do toho otevírá knihkupectví a měla naprosto geniální nápad, uspořádat básnickou soutěž o vydavatelskou smlouvu, takže do všeho rovnýma nohama skočil Jake toužící (vedle toho vyspat se s příslušnicí každého národa) vydat své víc než jen oplzlé frankoanglické básně knižně. A do toho se kolem začala podezřele motat Paulova bývalá Alexa, Amandine z firmy Jeana-Marie, která stojí kdo ví na jaké straně, a také banda radikálních obrozenců odhodlaná zlikvidovat všechno anglické, co se odváží pokusit koexistovat vedle francouzské kultury.
Bylo to výrazně méně nacpané humorem než předchozí díl, trochu tomu nestačil dech v porovnání se začátkem série, ale rozhodně lepší než předchozí díl. Zase tu totiž šlo o Paula bojujícího o záchranu svého profesního života, tedy o záchranu čajovny proti umanutému a výrazně bohatšímu Jeanu-Mariemu, a o získání a udržení práce pro ministerstvo, z čehož by mu mohly plynou příjemné peníze. Jen pokud se tedy prokouše neskutečnou, ale neskutečně vtipně podanou francouzskou byrokracií. A vedle toho jeho milostný život s až příliš volnou Marshou a nakukování k Amenadine, pod jejímž typicky pařížským vzezřením se ukrývala pěkně mazaná kamarádka, to spojené s vyloženě volnočasovou, nicméně vtipnou básnickou soutěží, díky které dostal vůbec největší prostor Jake. Toho jsem nikdy v Clarkeových knihách neměla ráda, protože řešil jenom sex, jenže tady mohl dokázat, jak ho řeší silně svérázně, ve dvou jazycích najednou, aniž by ovládal pořádně aspoň jeden, a jeho básničky byly pořád trapné, ale aspoň docela vtipné. Navíc se často pohybovali v místech, kde jsem i osobně byla, a to je vždycky čtení hned zajímavější.
Prostě v této knize k absurdnímu humoru seděly "sázky", tedy o co Paulovi šlo a co se mohlo zhroutit, a bylo zábavné i zajímavé sledovat, jak se to snaží zachránit. Žádná ujetost s atentátem na prezidenta, jenom kulturní střety na špatně vybalancované rovině hroutících se osobních vztahů. Za což si Paul někdy mohl sám, někdy ne, ale vždycky to byla bžunda. S jednou výjimkou. Alexa na konci ukázala důvod, proč v této knize nesmyslně sem tam vyjukla. Ale byla znovu otravná. Neměla jsem ji ráda už od jejich dobrodružství po USA a tady byla ještě horší. Chovala se jako špionka, abychom s Paulem netušili, jestli náhodou nepracuje pro záporáky, a dopouštěla se nejhoršího klišé. Kdykoli po ní chtěl, ať mu vysvětlí, proč se kolem něj motá, nikdy to neudělala, vždycky zůstalo jen u vágního "mohli bychom si o tom někdy promluvit". Až do závěru. Přitom šlo o pitomou souhru náhod. A to ještě měla tu drzost se urazit, jak si Paul dovolil ji obviňovat z pomoci protistraně, když to tak jasně vypadalo a ona se neobtěžovala to ani popřít, nebo po ní ostře požadovat vysvětlení, když ona vždycky jen převedla řeč jinam, nebo se odmítla ozvat, protože se náhodou zeptal špatně. Jediný důvod, proč se tak chovala, byl jen zkomplikování zápletky, logiku to nemělo. Zkrátka arogantní kráva, u níž jsem nechápala, proč Paul chvíli doufal, že by se k němu mohla vrátit.
Ovšem pokud vynechám Alexu, naštěstí se neobjevovala nijak často, a prapodivné žárlení nežárlení Marshy na Alexu, když to vypadalo, že žárlí, a pak se ukázalo, že vlastně asi ne, bylo to zatraceně vtipné. Hlavně tedy boj s ministerstvem, který se přehoupl v boj s francouzským národním sportem, stávkováním, a jeho řešení ve stylu "nemůžeš-li je porazit, přidej se k nim".
Mé hodnocení:
Na tuto knihu jsem už několikrát narazila a četla na ni dobré ohlasy. Avšak obávám se, že by to pro mě moc nebylo, jelikož mi málokdy sedne humorná kniha. :D
OdpovědětVymazat