Druhý díl švédského thrilleru o pronásledování občanů, kteří náhodou narazili na děsivé činy vlivných a bohatých a na to, co švédská vláda ráda schovává, aby se mohla tvářit transparentně a nezkorumpovaně, byl o něco lepší než první, o hodně delší než první, ale pořád měl pár iritujících prvků.
Jenže BSV ji nenechá na pokoji. Sara dále pročítá otcovy výstřižky článků a shromážděné informace o korupci a organizovaném zločinu krytém vládou, jenže v nich stále nenachází konkrétní smysl. Zatímco se kolem ní znovu rozpoutá pronásledování, špehování, útoky a nová noční můra. Sara znovu, tentokrát ještě bolestněji musí zvažovat, jestli každý, koho potká, a to i její staří přátelé, mohou být důvěryhodní, a nebo dobrovolně či nuceně pracovat pro BSV. Musí zvažovat, jestli existuje vůbec někdo, komu věřit. Přicházet na to, že neexistuje hranice, kterou by BSV nepřekročila. A zároveň si musí uvědomit, že pokud konečně nerozplete chaos, do něhož ji otec uvrhnul, nezjistí, co po ní chtějí, protože BSV má za to, že to ví, nikdy to neskončí.
Tedy tak to pomalu docházelo Saře. Čtenáři bylo po prvním díle už jasné, že téměř vše, co se kolem ní děje, je podezřelé, vše něco znamená, jen na velmi málo postav se dá upřímně spolehnout a mě bavilo to číst a hledat stopy, kdo patří do jaké skupiny, z koho se vyklube nedobrovolný záporák, co všechno na Saru vymyslí, co jí provedou a jak se s tím pokusí bojovat. I když někdy to bylo snadno předvídatelné. Také mě samozřejmě hrozně zajímalo, co od ní vlastně chtějí. Ne tak úplně kdo BSV je, protože i z výstřižků Sařina otce docela svítilo, že je to nějaká tajná sekce nebo společnost navázaná na vládu a mezinárodní kruhy, která má možnosti a prostředky k provádění čehokoli nekalého a nechce se nechat zastavit. Ty mají pocházet dokonce ze skutečných švédských zpráv, které si autorka vypůjčila pro vlastní kontext, a zpracovala je velmi dobře. Vhodně s nimi naznačovala, kterým směrem se zrovna děj i pocity postav budou ubírat. Ovšem proč zrovna Sara, to jsem chtěla vědět. Její otec byl zavražděn, ona sama o BSV vlastně netušila, dokud na ni nezačali útočit, tak o co jim jde?
Bohužel, to se v tomto díle ani nepoodhalí. Vlastně se toho neukáže o moc víc než v prvním, jen je Sara poučenější, podezřívavější, občas se snaží vrátit úder. Právě to mě ve čtení hnalo zběsile dál. Všechno už zoufale nekřičelo, že se něco děje, ale bylo mírně subtilnější. Lepší. Byl prostor na rozvinutí vztahů mezi starými postavami a lepší představení nových, tudíž zásahy proti nim měly silnější dopad. Na vytvoření tvrdého jádra odporu, tedy Sary, novináře Andrease a její nové staré kamarádky. Alespoň se zdá, že ty by právě to měli být ti hlavní "bojovníci". Proto myslím, že tato kniha měla být součástí prvního dílu. Však byla završená "pouhým" zjištěním existence dalších lidí odporujících BSV, uvědoměním si, jak nikdo není v bezpečí, na druhou snahu zjištěním existence naděje na přežití, a to u trilogie úplně nestačí. V ní by měl druhý díl končit rozhodně něčím větším. Ne se táhnout takto pomalu.
Ani to bych nicméně nepovažovala za vážné mínus. Nebýt toho, jak Sara zůstávala naivní a frustrující. Konečně si uvědomovala, že na ni útočí někdo mocný, takže nonstop všechny kolem podezírala a nevěděla, je skutečné. Hodně se soustředila hlavně na nejistotu ohledně nejbližších. V pořádku. Zároveň si ale nevšímala úplně jasných náznaků, zejména u ostatních lidí v její práci a starém domově. Ani ji nenapadlo přijmout opatření na ochranu. Chtěla jsem na ně ječet, proč si sakra nepořídí předplacený mobil, jaký se dá často měnit, když ví, že jim všechno hackujou! Včetně zkušeného novináře! BSV jí dokonce otevřeně přiznalo, jak sleduje její komunikaci, a ona o celé aféře stejně s ostatními vesele volala a posílala e-maily, dlouho trvalo, než je napadlo dělat si zálohy, při nalezení mikrofonů po bytě jim moc nevydržela snaha kontrolovat místnosti a scházet se pouze na bezpečných místech. Naopak Sara se chovala zcela paranoidně zejména tehdy, když o nic nešlo.
Trochu mě rozčilovalo i umělé natahování času. Když si měli o něčem důležitém mluvit, nejdřív se museli najíst a mít dlouhou scénu o ničem a často se k věci ani nedostat. Nebo si vyšli za zábavou, dlouho se zabývali nějakou vedlejší akcí a divili se, když se tam stalo něco zvláštního, jako bychom byli zase na začátku. Chyběl pocit urgence. Což by se dalo chápat stejně jako snaha žít normální život, kdyby kolem Sary systematicky nezabíjeli její přátele? A vyloženě okatá byla situace se Sařinou matkou v nemocnici. Nad slunce jasně jí tam potají škodili, ona se několikrát odhodlala Saře naznačit, že jí jednou musí říct důležité věci o BSV, ale Sara ji k tomu nikdy nepřiměla, kolikrát to sama odložila kvůli pitomosti (obvykle "půjdu si napřed lehnout"), ignorovala, jak se za nimi neustále plíží sestra neznámá sestra, až nakonec přišel neskutečný šok, čtenářem očekávaný od začátku, maminka už promluvit nemůže. Na druhou stranu to možná patří k mentalitě postav. I z poznámek Sařina otce se i ministerští špehové zdáli neskutečně naivní a není divu, že je BSV tak válcuje. Nicméně se nemůžu dočkat třetího dílu, který snad na něco odpoví.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat