Představte si Jurský park, akorát místo zábavního parku a dinosaurů utržených ze řetězů laborku v nevadské poušti a samovyvíjející se nanočástice programované pomocí studia chování predátorů. A pár ne zrovna nejlepších postav. Tak by se asi tato Crichtonova sci-fi dala shrnout.
Velice neochotně mu prozradí, že získali zakázku na vyvinutí mikrorobotického roje, který by fungoval jako létající nezničitelná kamera, jenže se jim nedařilo zajistit jeho stabilitu venku ve větru. Proto na něm experimentovali, až se omylem některé komponenty dostaly z jinak neprodyšné laboratoře do volné pouště. Komponenty určené k samočinné montáži nanočásteček, tudíž svůj úkol plnily dál i venku, tentokrát bez dozoru a bez jakéhokoli ovládání. A co hůř, pomocí Jackova programu si s problémy, které takovou výrobu obvykle doprovází, poradily podle chování predátorů, a tak se rychle staly zcela autonomním prvkem, jenž se k hrůze všech začal sám od sebe vyvíjet, rozmnožovat, děsivým tempem se vymaňovat z lidského područí, adaptovat ve skutečnou šelmu schopnou zabíjet. Jack tak zjistí, že tu hrozí vznik nového roboticko-biologického druhu, který by se rozhodně nehodlal dělit o dominanci nad světem. Což nakonec ani není nejdůležitější problém, protože Jackovi stále tají jednu zásadní okolnost. Roj venku není to jediné, co se samo vyvinulo. Existuje ještě jedna vývojová větev, jež se namísto šelmy k ničení konkurenčního druhu vydala cestou umělé nákazy a parazita. A to by mohl být konec reality tak, jak ji známe, pokud na to Jack nepřijde včas.
Evidentně v této knize Crichton uvádí chybná fakta. Někdy pochopitelně, protože se odvolává na míru poznání tehdejší doby (ačkoli se mi zdá, že se zasekl před koncem milénia) nebo nemohl předvídat odlišný než předpokládaný vývoj, ale někdy zkrátka moc dobře neví, o čem mluví. Mě to tolik netrápí, stále to beru jako fikci a ne obraz skutečného světa, k němu má být paralela hlavně ve zpracovaném tématu. Ale trápí mě jiné věci.
Děj jako takový jsem si užila. Podobně jako Jurský park je to varování před zběsilým honem za pokrokem a ziskem, "zajímalo je tak moc, jestli můžou a vydělají, že neřešili, jestli by měli", akorát jde o samoreprodukující a semovyvíjející se uměle vytvořené mikroorganismy, respektive nanotechnologie pracující za pomoci bakterií. A ty se samozřejmě vymkly kontrole. To ale Jack dlouho nevěděl, a když si ho pozvali na pomoc, stále se před ním snažili utajit realitu a chtěli ho prakticky jen využít k likvidaci nevyhovující várky. Zatímco by mu pod nosem mohla proběhnout naprostá evoluční revoluce podle ne už úplně lidských představ. Bavilo mě s Jackem odhalovat, co se vlastně děje, sledovat rojící se částečky, z nichž se místo speciálních kamer stal samostatný organismus vysoce nebezpečný lidem, vymýšlet, jak ho porazit, a přitom stále vidět, jak něco není hluboce v pořádku, jak mu uniká něco velice důležitého. A vážnost problému vhodně navodí na začátku náznaky hodně divných událostí, divného chování lidí z výzkumu, hlavně Julie, navození atmosféry sci-fi hororu a následně to doplní i docela brutální smrt některých postav.
Jenže je také třeba zaměřit se na ty postavy a zpracování tohoto děje, a to už moc ke chvále není. Crichton často používal zdlouhavá vysvětlování všeho, čeho jen mohl, pomocí vnitřních monologů Jacka. Prakticky se čtenáři snažil dávat lekce o evoluci, nanotechnologii, genovém inženýrství, buněčných asemblerech, manipulaci s atomy, vyhodnocování informací v organismu, chování predátorů a rojovém chování ptáků a hmyzu. Někdy až těžko srozumitelně, pokaždé se to zdálo spíš jako přednáška naroubovaná na příběh, velmi kazil plynulost i napětí netradičního boje o život, a nebylo to to pravé. Tyto části měl hodně osekat, zejména v takto krátké knize. K negativům je pak třeba přičíst i závěr. Fakt, že celý hon na jakože uniklé nanočástčky byl jen brutální plán, jak se zbavit problematického kmene a potají umožnit vývoj jinému parazitujícímu na lidech a přebírajícímu kontrolu, mě zaujal. Byť Crichton trochu příliš na sílu po většinu knihy naznačoval další tajemství, protože s pointou i náznaky to často mívá jako s beranidlem. Dává si hodně záležet, aby nikoho neminul a dopad byl co nejhlasitější. Jen mě nějak neuspokojila závěrečná akce, kdy Jack vše pochopí a bojuje proti infikovaným. Vyzněla trochu plytce, béčkově.
A velkým problémem jsou postavy. Jack byl frustrující. Než se dostal do laboratoře a boje, byl k ničemu. Jakýkoli akutní problém? Řešení znělo "já nevím". Žena ti je podle tvých závěrů nevěrná, chceš s tím něco dělat? - Já nevím. Musíš si sehnat práci, jinak si všichni budou myslet, že jsi zaostal za pokrokem, uděláš s tím něco? - Já nevím. Tvoje žena si patrně připravuje argumenty pro rozvod a svěření dětí, promluvíš si s právníkem? - Já nevím. Přijde ti, že se všichni chovají a vypadají podezřele jinak než dřív, zamyslíš se nad tím? - Já nevím. ....Jacku, chceš do nosu? A jestli nevíš, můžu to rozhodnout za tebe? Tak strašně unylá, plácající se hlavní postava, která se pro nic nemohla nadchnout, skoro kvůli ničemu rozzuřit, nic plánovat a nic řešit, lezla na nervy. Nebo Julie. Sice ji infikovaly částečky, nicméně už předtím byla velmi dlouho protivná, odtažitá, ignorovala vlastní děti, dělala na nich tajné experimenty ještě, než se ocitla plně pod kontrolou, nešlo ji vystát (kromě Jacka, ten nevěděl). Zkrátka byla příšerná, protože... ženu s kariérou asi nejde napsat jinak než jako arogantního robota s manželem rohožkou. Venkoncem jsem si tedy užila příběh a téma, pokud ho beru s velkým důrazem na fiction část sci-fi, stránky jsem hltala, ponořila jsem se do nich, což je důvod, proč musím hodnotit lépe než průměrem. Avšak postavy mi nebyly sympatické a zvraty se místo napínavého pootevírání dveří snažily prorazit díru vedle nich.
Mé hodnocení:
Souhlas, Michael nedokáže napsat špatnou knihu!
OdpovědětVymazat