Originální název: Sunrise on the Reaping
Rok vydání: 2025
Český překlad: 2025
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ
I tenhle prequel k trilogii Hunger Games uvádím před třetím dílem, ačkoli jsem ho už četla, ale ono není divu. Za mě je ze všech nejlepší, i když se ani nesnaží o žádnou velkou rafinovanost a spíš je to jedno cameo a hlavně trauma za druým naházené na mou oblíbenou postavu Haymitche Abernathyho. Možná proto jsem se ovšem tak bavila a spolkla celou knihu rychle. Traumaticky. Jak pravil filmový Ron Weasley: Budeš trpět, ale náramně si to užiješ!
Jak se ovšem Haymitch blíží k okamžiku, kdy má vstoupit do arény, a podstupuje kolotoč příprav, ve němž z blízka vidí, jak dekadentní lidé v Kapitolu šílí po brutalitě, tedy kdy se jen utvrdí, že tohle nemůže přežít, rozhodne se nedat lacino. Rozhodne se Kapitol porazit, a připlete se rovnou k plánu sabotovat hry. Vlastně se stane zásadní součástí plánu rozbít arénu, ukázat realitu, kterou před diváky umně skrývají velmi dobře připravení tvůrci her a propaganda. Díky tomu pozná pár tajných rebelů, začne pronikat do světa manipulace, pochopí spoustu věcí, dokonce se setká i se samotným obávaným prezidentem Snowem a v podstatě si z něj udělá osobního nepřítele. Jenže má proti Kapitolu šanci? Jeden kluk z dvanáctého kraje, jehož možná podporuje a možná také ne pár nespokojených?
No, nemá, protože až po dalších čtyřiadvaceti letech následuje hlavní trilogie Hladové hry. Ale to asi ani není skutečná pointa tohoto prequelu. Je to příběh Haymitche Abernathyho, jak se z něj stal zničený člověk z hlavní trilogie, představení toho, jak dlouho vlastně byl zamotaný do odporu, proč do všeho spadl po hlavě. Jak brutální byl jeho život, tedy i naprosto pochopitelný jeho alkoholismus i ochota srovnat Panem se zemí. A do toho ještě spousta cameí dalších postav, jaké se spolu s ním objevily v trilogii - hlavně Plutarch a Beetee tu měli zásadní role, ale i takoví jako Mags, Wiress, Effie. I u nich jsme se dostali do hloubky v situaci dávno před finálním rozkladem, jaká mi je představila v novém světle a nechala mě si je ještě víc oblíbit.
Měla jsem hlavně díky nim totiž dojem, že je kniha na pomezí brutální, šílené tragédie a absurdní tragikomedie. Naprosto jsem si užila, jak tu dobré postavy byly zkrátka sympatické, sarkastické postavy jednoduše zábavné, záporáci prostě zlí. Všichni a všechno měli určitý podtext a hloubku, zároveň všechno zůstávalo jasně na očích, dospělý čtenář okamžitě všechno prohlédl. A nebyla to vůbec chyba, byla to zábava. Hořkosladké, absurdní, přehnané, drastické a neuvěřitelné, jak by měl Haymitchův život být. Celý vývoj od obyčejného zamilovaného kluka, přes idealistického rebela po zdrcující pád nejdřív do snahy podlézat režimu, když si uvědomil marnost, a potom do alkoholismu, když přišla pomsta, ale s náznaky toho, že právě proto je ideální pro dlouhodobý plán, jehož se evidentně tehdy stal součástí.
Alespoň na mě také perfektně sedělo, jak autorka Haymitche vůbec nešetřila. Byl určitou paralelou ke Katniss z trilogie, dokonce nejlepší kamarád jejího otce, ale v manipulaci a politice rozhodně bystřejší, což ho dělalo lepším i mnohem horším. A to spolu s ještě jistou nedodělaností her i terčem. I to přidalo k balancování mezi brutalitou a absurdností, a k cestě dojemného, dramatického, vlastně i romantického hrdiny. Což znamenalo, že na něj autorka naházela úplně všechno, co mohla, přesto to svým melodramatickým způsobem hodně fungovalo. Zvlášť pokud k tomu čtenář zná Haymitche z trilogie. Prostě bum bum prásk, devastující rána za ránou od první věty. Haymitch má narozeniny v den sklizně, umřely mu sestry novorozená dvojčata, recituje Havrana, vůbec nemusel být vybraný, ale řetězcem šílených událostí se octil v aréně, spojenectví s dětskou kamarádkou, její předčasná smrt při nehodě, náhlý popud donést ji před frňák přímo Snowovi, naprosto nefunkční přípravný tým, k tomu nevyzpytatelný Plutarch využívající ho pro první odpor, cameo za cameem... a to jsme pořád na začátku. Facka za fackou. Nicméně ve mně většina vyvolávala spíš sarkastickou reakci "samozřejmě, i tohle mu přidej", než hrůzu. Všechno, co se kolem něj děje, do čeho se dostává, jak mizerně je podceňovaný, jak je to evidentně nadsazené, ladí do celkového obrazu totální mizérie, v níž to sami vzdáte a jen se soustředíte na jízdu. Právě proto "Budeš trpět, ale náramně si to užiješ!"
Tudíž tam byly tragické scény jako zbytečný výběr Haymitche do her, brutální střet s Kapitolem, děsivé hry samotné. Ještě víc emotivní než v prvním díle, zejména když Katniss měla problém s někým navázat kontakt, zato Haymitch skončil jako kamarád tolika lidí a všechny sledoval brutálně zemřít. Nebo Beeteeho syn a Beetee jako mentor. Nebo další nový pohled na dopady her po Haymitchově vítězství - jeho prodloužený pobyt a léčba v Kapitolu, dopravování padlých domů. Autorka se opravdu rozhodla nešetřit. To střídaly scény naprosto surrealistické jako narozeninový dort ve vlaku, zpívání mírotvůrců a následující fackovaná, vychlastat Snowovi mléko, Snow v podstatě vykládající Haymitchovi, jak jeho holka taky musí bejt pěkná mrcha, když zahořknul vůči svojí ex z dvanáctého kraje, a podobně. A v tom všem bylo i naprosto evidentní, jak autorka před Haymitche pokládá všechno potřebné k vítězství (později k rebelii po 25 letech), a ani se nesnaží to zakrýt. Což patří k jejímu stylu a mně se to líbilo, souznělo to s tónem brutální potrhlosti. Však musela čtenáře upoutat něčím jiným než napětím, zda Haymitch přežije, každý zná jeho starší verzi. Za mě dobrá volba. Stejně jako přidat epilog po rebelii ze třetího dílu. Ten tady byl naprosto nezbytný, vidět Haymitche aspoň trochu smířeného, po takovém kolotoči, chovajícího kachny, skutečně ulevilo.
Zajímavý prvek byl i zakomponování Poeova Havrana. Lenore ho pojala jako "starou písničku" z níž má jméno, a tato báseň postupně začala definovat nejen ji a jejich vztah, ale Haymitche samotného. Čím víc se stahovala smyčka, tím častěji se objevovaly citace, až se ke autorka propracovala k dlouhým přednesům, sestupu do šílenství žalu a nenávisti ke Snowovi a zároveň hrůzy z něj v podstatě paralelně k Havranovi. Nejdřív mě to překvapilo, ale brzy vtáhlo, protože právě tenhle sešup, ambice, ztráty a opravdu Poeovská deprese, z Haymitche dělaly do určité míry onoho tragického romantického hrdinu, jenž čtenáře jen tak nepustí, a mně pomohly pojmout Havrana o něco líp - protože s vnímáním, chápáním poezie mám vždycky problém.
A rozhodně se mi líbil i použitý jazyk. Po přečtení této knihy mi došlo, jak autorka dobře umí přizpůsobit styl a vyjadřování hlavní postavě, a proto minulá kniha ze Snowova pohledu zněla tak divně, roboticky. Byl to úmysl, ne vada jejího psaní. Tady je zase u přirozeného vidění světa obyčejným chudým klukem přežívajícím paniku o život a brutální trauma. Dala mu docela unikátní "vypravěčství" odlišné i od Katniss, a rozhodně to funguje. Já sakra věděla, proč ho mít nejradši od začátku!
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat