Tuhle knihu jsem docela dlouho odkládala, ale když se ukázalo, že se teď bude vysílat její seriálová adaptace, rychle jsem se do ní pustila. A upřímně, je dobrá, nicméně zrovna seriál nutný není. Je spíš rozkecaná než nacpaná.
K tomu se bývalý policista Tim Jamieson vydal z Floridy na sever a cestou se shodou náhod zastavil v městečku DuPrey, kde přijal dočasnou pozici. Právě tam se jednou z vlaku nečekaně vynoří zakrvácený kluk s naprosto fantastickým příběhem, k němuž má překvapivě důkazy, a hlavně s ničeho se neštítícími ozbrojenci v patách. A potom bude víceméně záviset na subjektivitě pojmů dobro, zlo a rčení, že účel světí prostředky.
Tedy to není složitá kniha. Vzala si na paškál organizaci cílící na/pracující s nadpřirozenými schopnostmi, což už King ukázal třeba ve Žhářce (tu jsem označila za prakticky jeho verzi x-menů). Tajná mezinárodní organizace zneužívá děti k cíleným psychickým útokům, i za cenu rychlého umírání. Na tuto práci je připravuje dost nevybíravými způsoby, ale zatímco tam pracuje pár zkrátka zlých šílenců, většina věří svému poslání a jeho nutnosti. Na druhé straně je pohled samotných dětí, zcela jednoznačná krutost, osud, jaký si nezaslouží, a touha po svobodě a vlastních volbách. Takže ve výsledku sledujeme jedno z těchto dětí, Lukea, jenž se díky svému intelektu a telepatickým kamarádům pokusí o útěk a o rozbití téhle sítě. Tu s trochou štěstí, tu s trochou smůly, s hordami nepřátel i rostoucími řadami spojenců. A nemalá část knihy se věnuje i motivům a vnitřním postojům mnoha z postav z obou stran k a/moralitě celé záležitosti a životu. Takže samozřejmě přináší klaďase, záporáky, něco mezi tím i postavy, které si jde oblíbit a nenávidět bez ohledu na jejich zařazení.
Ovšem dost trpí Kingovou rozkecaností. Prvních 50 stran se věnovala Timovi a jeho vandrování po státech, popisu nudných vesniček, náhodné cestě, což mě nebavilo, ani nakonec nebylo nijak zásadní. Pak se přesunula k Lukeovi, výrazně zajímavější, ovšem na dalších 300 stran se zasekla na chodu Ústavu a zacházení s dětmi, než se Luke vůbec dokopal k pokusu o útěk. Takže nadšení, že se konečně něco děje, poměrně rychle polevilo a vystřídala ho spíš nechuť číst dál o tom, jak zoufalé unesené děti trápí kvůli vágním experimentům. Až útěk z Ústavu zase nabral grády. Přímo útěk, jakmile se Luke dostal ven, se opět zbytečně protahoval. Avšak v tu chvíli se přidaly nové pohledy některých dětí v zadní půlce, zaměstnanců, poodhalování, jak a proč tam fungují. Včetně jejich víry, jak zachraňují lidstvo, tedy důkaz, že nešlo o samoúčelně zlý program. Skvělá změna přinášející napětí, jestli Luke vyvázne, jestli mu někdo uvěří, jestli dokonce dokáže z Ústavu zachránit své přátele, nebo jestli zničení Ústavu nebude mít vlastně děsivé následky. Rychle totiž odtikával čas, protože jeho přátelé, které už poslali do zadní půlky, každou hodinu víc a víc přicházeli o vlastní já, zaměstnanci v čele s paní Sigsbyovou samozřejmě potřebovali Lukea chytit co nejdřív, než se o všem dozví jejich nadřízení, a jejich nadřízení měli za to, že zastavují genocidní maniaky.
Celkově mohla být kniha nicméně aspoň o 100 stran, hlavně v první půlce, kratší. Bez roztáhlého žvanění. To mě nejvíc dožíralo, když Luke předal na stanici v DuPrey flahsku s důkazy o Ústavu, ve chvíli, kdy mu ještě nikdo nevěřil o experimentech a telepatii a šílencích, co ho chtějí ulovit zpátky, a přesto nikdo nepospíchal, aby se na ni podíval. Čekali, až někdo rozhodne, že někdo rozhodne, jestli zapnou počítač, dost možná až ráno. Stránky a stránky keců namísto nacpání USB do zdířky. Chápu, bylo to třeba k prodloužení napětí, ale znělo to strašně. Obecně v momentech, kdy jde o velká odhalení, King úděsně protahoval velmi rozvleklými kecy. Místo, aby zajistil perfektní literární úder, tak žvaní a mezi žvaněním zašumí důležité. Frustrující. Zkrátka víc než půlku tvořila rozvleklá příprava a na to zásadní stačilo 200 příliš ukecaných stran. King to dělá často, někdy mi to i vyhovuje, tady mě to víc otravovalo. Alespoň mohl vynechat to dlouho rozpitvávané používání rektálního teploměru. Velice nepříjemná scéna, zažrala se hluboce, ačkoli nepatřila k nejdrastičtějším.
Což není jediný problém. Dál bilo do očí, jak děti v Ústavu (děj se má odehrávat zhruba v době vydání) vůbec nemluví jako děti, natož současné děti. Ale jako dospělí, kteří se snaží o jednoduchý tón dětských let, jenže už neví, jak na to, a vůbec neznají současnou mluvu. S tím souvisí i zmínka o autonehodě, kde byli i zahraniční hodnostáři z Jugoslávie (opět, děj se má odehrávat po roce 2010), a ač jižanský zapadákov možná vystihnul, celkově na mě všechno působilo jako nanejvýš z devadesátek. Kultura, mluva i dospělých, prostředí.
Na druhou stranu se mi líbilo Lukovo plánování a uvažování v Ústavu i na útěku. To, že ne všechny unesené děti byly na stejné vlně a jedno se rozhodlo zradit. Že všechno nebylo jen na Lukových bedrech, ale i samotné stále vězněné děti se rozhodly chopit šance, takže vlastně jeden neúspěch by nutně neznamenal kompletní neúspěch. Docela podrobně rozpracovaná organizace Ústavu včetně podplacených složek a "hlídek" po celých státech. Řetězce náhod oproti řetězcům plánování, jaké měly podpořit myšlenku v závěru. A zaujala mě i ta, vysvětlení podstaty Ústavu.
Tehdy King konečně představil důvod existence Ústavu v jeho holé zvrácenosti - snaha zachraňovat svět obětováním vybraných dětí se zvláštním nadáním, tedy obětovat stovky a tisíce ve prospěch miliard. S většinou zúčastněných přesvědčených v nutnost jejich konání. Tedy nechává čtenáře se zamyslet nad tím, jestli doopravdy můžou mít nějakou pointu (za mě velké ne, které nesvítí ani tak nad hlavní postavou Lukea ale nad malým Averym, jenž si tohle rozhodně nezasloužil). Jen aby to celé zbořil poukazem na vadnou premisu, domněnkou, že jejich systém odhalování, koho je potřeba zastavit nebo zničit, není o nic spolehlivější než náhoda. Že jde jen o iluzi kontroly, zbytečné zabíjení dětí, v němž pokračují, jen aby si nemuseli připustit, jak zvrácené a tragicky zbytečné to je a jak jsou všichni bezmocní proti mase světa. Akorát tohle vysvětlení přišlo v závěru, kdy se jeden z čelních představitelů oné organizace dohadoval s Timem a dětmi, o zachování vzájemné neutrality, že se nechají se v klidu žít, a působilo to poměrně na sílu. Evidentně určené víc čtenářům než postavám a ne úplně přirozeně plynulé.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat