11. 6. 2015

Mámy svetr, táty auto

Bráchy ségra a ségry kluk a pojedeme na vandr. Ne? Ne. Aneb jak jsem už kdysi slíbila, místo vandru budeme řešit skloňování přivlastňovacích přídavných jmen podle vzoru otcův a matčin.
Předně - já chápu, že v nespisovné řeči se to někde nepoužívá jako chyba, ale jako vžité nářečí. Třeba tady na jihu neznám nikoho, kdo by říkal Klářina dcera nebo Novákův syn. V nejlepším je to Tomovo, většinou ale Toma kluk a Kláry holka. Já tak mluvím taky. Prostě je to tu zažité. Jakmile ale jde o oficiálnější nebo spisovnější projev, je potřeba dávat na formu pozor.

Je asi jasné, že přídavné jméno nejde udělat z každého podstatného jména a jednoduše přehodit pořadí je bezpečnější cesta. Pak se totiž to problémové slovo dostane do čtvrtého pádu jako podstatné jméno a není potřeba řešit přídavné jméno v pádě prvním. Například tedy říct, že to jsou naší fenky štěňata je špatně (kdo co matčina, ne kdo co matky), ale štěňata naší fenky v pořádku (fenky tu nefiguruje jako přídavné jméno, ale jako štěňata koho čeho, fenky). A fenčina štěňata mi nějak nejde přes rty. Tam, kde to ale jde, je vhodné naučit se to správně.

Když chcete vyjádřit, že je něco něčí, musíte si uvědomit, jestli je podstatné jméno v ženském nebo mužském rodě, tedy když to bude sestřina sponka, je to podle vzoru matčina, když strýcovy slipy, podle vzoru otcovy, a pak skloňovat. Předvedu to na příkladu psa, ponožky a auta patřící matce a otci.

Mužský (pes)
  1. otcův/matčin pes
  2. otcova/matčina psa
  3. otcovu/matčinu psovi
  4. otcova/matčina psa
  5. otcův/matčin pse
  6. otcově/matčině psovi
  7. otcovým/matčiným psem

Ženský (ponožka)
  1. otcova/matčina ponožka
  2. otcovy/matčiny ponožky
  3. otcově/matčině ponožce
  4. otcovu/matčinu ponožku
  5. otcovo/matčina ponožko
  6. otcově/matčině ponožce
  7. otcovou/matčinou ponožkou

Střední (auto)
  1. otcovo/matčino auto
  2. otcova/matčina auta
  3. otcovu/matčinu autu
  4. otcovo/matčino auto
  5. otcovo/matčino auto
  6. otcově/matčině autě
  7. otcovým/matčiným autem

Uf... ocet a mačka. Dalo práci je tam nepsat. A nerozlišovala jsem ani mužský životný a neživotný, protože tam je rozdíl jen ve čtvrtém pádě, kdy vidím otcova a matčina psa (pána, muže), ale otcův a matčin hrad (hrad, stroj). To ale asi každý zvládne vydedukovat sám.

A protože mě neskutečně štve, kolik lidí si není schopno zapamatovat, že až na jediné dva případy se v množném čísle v koncovce VŽDYCKY píše Y/ÝMI, udělám i přehled s množným číslem.

Mužský (psi)
  1. otcovi/matčini psi
  2. otcových/matčiných psů
  3. otcovým/matčiným psům
  4. otcovy/matčiny psy
  5. otcovi/matčini psi
  6. otcových/matčiných psech
  7. otcovými/matčinými psy

Ženský (ponožky)
  1. otcovy/matčiny ponožky
  2. otcových/matčiných ponožek
  3. otcovým/matčiným ponožkám
  4. otcovy/matčiny ponožky
  5. otcovy/matčiny ponožky
  6. otcových/matčiných ponožkách
  7. otcovými/matčinými ponožkami

Střední (auta)
  1. otcova/matčina auta
  2. otcových/matčiných aut
  3. otcovým/matčiným autům
  4. otcova/matčina auta
  5. otcova/matčina auta
  6. otcových/matčiných autech
  7. otcovými/matčinými auty

Akorát je třeba dávat si pozor u prvního a pátého pádu mužského rodu, kdy v životném používáme i (otcovi a matčini páni, muži) a v neživotném y (otcovy a matčiny hrady, stroje), ale to se opět dá i odposlouchat - schválně, komu /matčiňi hrady/ a /matčiny muži/ na poslech zní správně? Nebo si zapamatovat, že to má stejnou koncovku, jako podstatné jméno za tím. A pak v případech, kdy jde o části těla. Tam jsou specifické koncovky i u podstatných jmen a místo s otcovými očmi se používá otcovýma očima, ačkoli v ostatních případech je -ýma nespisovně (x běhala se dvěma velkými oky na ponožce).


Žádné komentáře:

Okomentovat