Dvanáct let v řetězech

Originální název: Twelve Years a Slave

Země: VB, USA

Rok: 2013

Solomon Northup kdysi napsal autobiografickou knihu o svých děsivých dobrodružstvích během otrokářské éry Spojených států, kdy byl jako svobodný černý muž ze Severu, kde mnoho otroků získávalo svobodu, unesen nejprve do Washingtonu a následně prodán na Jih, kde žádný černoch nebyl volný, ale kde byli všichni takoví vnímáni jako zvířata a majetek, určení jen pro práci, a jejich život závisel pouze na vůli jejich pána a paní. A tento film ji přenáší na plátno.

Měl přitom svou rodinu, manželku a dvě děti, o které tím náhle přišel a mohl jen doufat, že jim se nic nestane a zůstanou v bezpečí jejich domova, protože nebyl unesen jen on, a tak mohl sledovat, co se stane, když mizí celé rodiny. Jak otrokáři nelítostně rozdělují matky od malých dětí, pokud věří, že jim samostatně přinesou větší zisk, a jak jen ti nejútlocitnější páni mohou sdílet alespoň soustrastný pohled, než je pošlou do práce.

Sám se ale musel vypořádávat s jinými věcmi. Dosud byl uznávaný hudebník s přáteli na obou stranách, ale teď dostal nové jméno, novou identitu a nový úděl. Nejprve musel pracovat pro slušného a na svou dobu férového pána. Pomáhal s jeho dřevařským průmyslem, dokonce mu dokázal snížit náklady, když vymyslel způsob, jak zefektivnit přepravu dřeva, ale jeden z jeho dozorců, který si na Solomona zasedl, neunesl, že měl obyčejný negr pravdu, shodil ho v očích zaměstnavatele, a pokusil si to s ním vyřídit. Solomon se však nehodlal nechat zbít, a tak se s dozorcem porval, čímž si vysloužil pokus o lynčování. Z toho a jisté smrti byl sice zachráněn svým pánem, jenže ten usoudil, že přestože v něm vidí něco zvláštního, nedokáže ho chránit pořád, a tak ho musí ze své farmy poslat pryč.

A jelikož měl Solomon kvůli tomuto incidentu pověst problémového otroka, odkoupil ho pouze krutý alkoholik s bavlníkovou plantáží, jenž si říkal negrobijec. V jeho službách tak byly dny ještě tvrdší. Solomon byl svědkem krutého bití za každý prohřešek nebo za to, že někdo nasbíral jeden den méně bavlny než předešlý, znásilňování mladé otrokyně, rozpadu vztahu jeho pánů, což mělo na otroky také velký vliv, a hlavně se ještě rychleji musel učit přežít a přizpůsobovat. Musel se učit mlčet a nikdy nepřiznat, kým je, musel se učit polykat hořkost z falešných nadějí a zrad, musel využívat všechnu svou inteligenci, když se potřeboval vylhat ze situací, které by znamenaly popravu. A celých dvanáct let se neodvažoval snít, že by se snad ukázal někdo z jeho starých přátel a řekl, že není Platt, negr, opice, majetek koupený na hypotéku, ale svobodný houslista s milující rodinou ve slušném newyorském domě.

A i když to zní jako smutný a děsivý příběh o tom, jak se distingovaný mladý muž náhle musel prokousat vším, co kdy mohlo černého otroka potkat, a jak musel pohodlný život vyměnit za přežívání pod bičem a krutou práci, je to zároveň trochu problém. Protože pokud už vidíme nějaký děj, je to... práce a bič. Největší část filmu jednoduše sledujeme lidi pracovat a bičovat.

Samozřejmě má film svou naznačovanou stránku, kdy se divák může ponořit do pocitů někoho, kdo najednou jen vinou své barvy není člověkem, což je pro něj ještě těžší než pro ostatní otroky, kteří nikdy svobodu nepoznali, kdo stojí tváří v tvář dívce, jež ho prosí o milosrdnou smrt, protože už nezvládne tvrdou práci a noční návštěvy pána, kdo sleduje, jak jsou trhány rodiny, kdo získá naději jen proto, aby byla záhy pošlapána, někoho, jehož duch je rychle lámán, někoho, komu se včera klaněli na pozdrav a kdo dnes musí tancovat na tlesknutí. A i do fyzických pocitů vražděných a trestaných otroků, kdy je pro diváka útěchou alespoň to, že kromě negrobijce se ukáže i jeden celkem rozumný pán a jeden další, který si svou otrokyni rovnou vzal a udělal z ní paní (poté, co ji nejdříve chodil znásilňovat a bít, než hodil předsudky za hlavu).

A kdybych byla ještě v pubertě, asi bych byla nadšená, že můžu sledovat film, kde z lidí trhají oblečení, legálně jim nadávají, bičují je v záběru, znásilňují, ponižují a předvádí nahé na trhu, a ještě se tvářit, že z toho můžu vyvodit naprosto intelektuální závěry a nebýt za sadistu. A pamatuji si, že když tento film vyšel, jeho sláva probíhala přesně nějak takhle. Nicméně, já se k němu dostala až letos a mé pocity jsou... značně chladnější.

Ano, hrál tam Michael Fassbander a hrál skvěle, i jako brutální otrokář s plnovousem politým kořalkou byl perfektní. Ano, jeho žárlivou manželku úžasně hrála Sarah Paulson. Ano, jako relativně hodný pán se objevil Benedict Cumberbatch, jehož jméno sice nevyslovím, ale kterého si nelze představit v roli opravdu krutého záporáka (Šmak fungoval jen proto, že neměl jeho obličej). A ano, objevil se Brad Pitt s nemožnými vousy. Jenže to nestačí.

Celý film je poměrně dlouhý, a kdyby byl trochu prostříhaný a některé scény zkrácené, měl by tempo, udržoval by znechucenou hrůzu a divák by mohl fandit hlavním postavám, aniž by počítal, kolik ještě do konce. Jenže tak bohužel nevypadá a spousta použitých scén má jeden problém. V nějakém komentáři jsem si přečetla, že působí, jako by nebyly filmové. A musím souhlasit. Mnoho minut nezabírají filmové scény, ale umělecké záběry. Předlouhé umělecké záběry na obličej, který se za celou dobu nijak nepohne, takže by se dalo vyvodit, co máme cítit, i ze záběru o třičtvrtě doby kratšího, nebo na práci a jiné věci se stejným efektem, podkreslující záběry, které mají navodit atmosféru, ale opět jsou zbytečně dlouhé nebo rovnou zbytečné. A vlastně ani moc nevypovídající. Mám s nimi asi stejný problém, jako v případě filmu Parfém: Příběh vraha. Jsou navíc.

Neříkám tím, že ten film je špatný, nebo že by se měl všem uměleckým záběrům a vyjadřováním emocí v jednom dlouhém pohledu vyhýbat. Ale v případě, že překročí klasickou hodinu a půl, je potřeba, aby diváka udržel v pozornosti lepší dynamikou. Neříkám ani, že chci boje a akční scény každých deset minut, třeba Zimní voják je skvělý film, jedna z nejlepších marvelovek, jenže po tom množství rvaček a stříleček mě v kině rozbolela hlava a na pozornost to mělo taky opačný efekt. Ale tvrdý život na pomezí inteligentního zvířete a věci překrytý dekou poklidnosti s pár umělecky naaranžovanými polštáři taky není to pravé.

Šlo o dobrou ukázku nesmyslnosti otrokářství, rasismu a konceptu nadřazené rasy. Šlo o dobře vymyšlený příběh muže, jenž měl velkou smůlu. Bylo zde pár vychytaných detailů, jako třeba předčítání Bible, kdy se vybrané pasáže a jejich svérázný výklad přímo odrážely od charakteru otrokáře. Moc se mi líbilo, jak Solomona po dvanácti letech utrpení konečně přivezli domů a jeho první slova i poté, co se ho snažili přeměnit na pracovní dobytek, byla omluva na úrovni, že jde pozdě. Jenže zároveň to slavné utrpení černého muže, na němž si film staví tvář, kromě jasně názorných scén zase tak znát není. Vidíme, jak se k otrokům chovají při problému nebo v podroušeném stavu, vidíme, jak se trestají prohřešky, ale na pozadí to působí jako... nemechanizovaná práce nijak se neodlišující od jiných svobodných rolníků. Připadá mi, že se příběh tak moc soustředí na Solomona, emoce a brutalitu, až přespříliš vytahuje psychickou stránku, mentalitu a uměleckou snahu a každodenní okolnosti ponechává stranou.

Foto: ČSFD

Mé hodnocení: