15. 11. 2015

Hadi, všude hadi

Vidět ve snu víc hadů podle snáře znamená mít nepříznivé nepřátele (zajímalo by mě, co znamená mít PŘÍZNIVÉ nepřátele), ale slyšet je syčet zároveň usmířit se s nimi. A i když si nejsem vědoma žádných nepřátel, pokud se nepočítá to, že vážně nepřátelsky beru neschopnost bratrů udržet alespoň malej bordel, hadů jsem viděla dost. A syčeli všichni. A bylo to vskutku zvláštní.

Zdálo se mi, že jsme na safari ve Dvoře Králové. Já na něm byla několikrát jako dítě a moc si ho už nepamatuju, kromě okamžiků "procházím se v námořnických šatech kolem tygra, jehož ode mě dělí půl metru a sklo" nebo "na každém rohu mají výběh zeber a žiraf". Ale na tom nezáleží, protože v tom snu šlo o jedinou expozici, oddělenou, jak to už u zvláštních expozic bývá, a to plazí.

Kdo chodí do zoo, asi by čekal, že vejde do budovy, v níž je tma a podél stěn svítí terária hadů, ještěrek, sem tam i hmyzu, pokud nemají vlastní oddělení, a pro někoho, kdo se takových tvorů štítí, by to mělo být spíš pojmenováno noční můra. Já se teda hadů nebojím vůbec, z nesavců jsou asi jedinými, které bych si pořídila jako mazlíčka, protože u ryb se neskutečně štítím vlajících ploutví, ptáci jsou hezcí, ale vůbec se jich nehodlám dotýkat, a na hmyz mám Biolit, ale přesto se tam menší noční můra odehrála.

Tato budova totiž zevnitř nevypadala moc typicky. Byla v ní tma, to ano, a byla z typické imitace pískovce, což se mi vždycky hodně líbí, ale v jednom koutě vpravo u vchodu byla výstava nějakých předmětů, nevím přesně čeho, pak dál na pravé straně menší oddělená terárka s obrovskými škrtiči a na druhé, přes velice širokou chodbu, kde člověk sotva viděl sám sebe, jedno obří totálně plné všemožných menších hadů. Ale totálně. Podlaha jimi byla posetá, větve uvnitř taky, dokonce lezli i po stropě svého "výběhu" a všichni byli extrémně naštvaní. Stačilo se přiblížit a zlověstné syčení se rozléhalo celým prostorem. A nejen to. Bylo docela děsivé sledovat, jak všichni "skáčou" nebo spíš padají k zemi, kde se pak jako pole plné kůlů napřímí a vycení zuby.

Nebála jsem se ani tehdy, protože jsem věděla, že ze skleněného vězení neuniknou a zuřit můžou, ale pokousat leda tak sebe navzájem. Jenže pak se se svým syčením obrátili na dalšího příchozího a to už byla písnička jiná. Byl to nějaký útočník a v tom snu jsem věděla, že má důvod útočit na nás, ale už si ho nepamatuju. Zabil několik lidí, někteří utekli a já, i když jsem byla nezraněná, jsem to nestihla. Uvažovala jsem, kde se schovat, ale ta výstava věcí byla moc okatá a nikam jinam nešlo vlézt, a tak jsem si lehla na zem a dělala mrtvou.

Jenže to mu nestačilo a vytáhl dýku. A v tu chvíli zase zafungovala moje schopnost neuvědomovat si sice plně, že spím, ale chápat to v jistém smyslu a dokázat tak zvláštním způsobem ovlivňovat sen. On se rozmáchl a já si řekla, že moje kůže bude natolik tvrdá, že ji nebude schopný probodnout. Z nějakého důvodu mi přitom mířil na hlavu, kde by měl stejně problém s lebkou, a tak mi dýka několikrát sklouzla po čele, jako by byla plastová. A on si řekl, že by to mohlo stačit, zvedl se a chtěl odejít taky. Ale pak se rozhodl zkusit to ještě jednou a konečně mu došlo, že takové břicho nemá moc ochranných kostí. A já už nad "zatvrzením kůže" nijak nepřemýšlela, tudíž jsem v příští chvíli ucítila hrot dýky.

Ve stejnou chvíli jsem se probudila, ale kupodivu mě břicho v tom místě doopravdy bolelo, asi jako bych narazila třeba do rohu stolu. A zároveň jsem se skoro pozvracela, i když nemám v přímém okolí postele nic, čím se praštit, o to méně čím se praštit do břicha.

Ale co tomu ještě víc dodává na zajímavosti? Včera mě probudil nějaký randál, i když jsem si nebyla jistá, jestli nepochází ze sna. A ráno jsem zjistila, že dřevěný ohebný chřestýš, jehož jsem měla naaranžovaného na hromádce knih, sjel z police na zem a přistál přesně v pozici, jako by se plazil k mé posteli. A dneska pak sen o hadech. Kdyby se mi alespoň konečně povedlo ovládnout lucidní snění kompletně a ne jen sem tam v jeden moment...


Žádné komentáře:

Okomentovat