28. 7. 2017

Eiffelovka, Napoleon a Sacré-Cœur

Konečně je tu první várka slíbených fotek z Paříže. Tato se týká prvních navštívených památek, a to asi jedněch z nejslavnějších.

Jako asi každý jsem nejprve zamířila k Eiffelovce. V Champ de Mars pod ní jsem připsala kousek kapitoly Dračí písně (doma jsem nemohla najít propisku a cestou si ji zapomněla koupit, takže jsem mohla psát jen dokud jsem neupižlala špičku tužky) a také zjistila, že tamější cikáni mají vymakanější způsoby než ti naši. Ne že by chodili kolem a žebrali o pár korun. Oni vybírají údajně na děti, nemocné nebo v děcácích, to už nevím, obchází lidi s peticemi a chtějí alespoň deset euro (!). Vždycky začínají otázkou, jestli mluvíte anglicky, a pak do vás začnou hustit, že se máte podepsat a dát jim peníze na děti, pomáháte dětem, dětem, děti! Takže přirozeně každý reaguje, že neumí anglicky ani francouzsky. Byť je Angličan nebo Francouz. Ale to byla jen taková "veselá" epizoda. S veselou dohrou, když jsem viděla, že jednu takovou skupinku cikánek zastavila policie a ony dokonce jim přímo před nosem drze oslovovaly další lidi.
Nahoru na věž jsem ovšem nešla. Lákal výhled, leč o mnoho méně lákala předlouhá fronta na zemi. Proto jsem ji jen obešla, za ní se posadila u řeky, kde jsem chvíli pozorovala lodě...
...obešla ji zpátky druhou stranou a docourala se až k Invalidovně.
Tam se mi přihodila další "veselá" epizoda hned u vstupu do areálu, protože stejně jako kolem Eiffelovky, i tam to střežili vojáci. A pokud jste chtěli dovnitř, museli jste ukázat tašku a ještě se nechat objet detektorem. Jenže... tihle vojáci, byť sympatičtí a veselí, neuměli anglicky. A já zase francouzsky. A když mě jeden z nich požádal, ať se otočím, neměla jsem šajn, co po mě chce. Což pochopil a nakonec jsme se domluvili posunky, ale vážně to stálo za to. Ze zvědavosti se mě pak zeptal odkud jsem - a není asi překvapivé, že na Czech republic reagoval, jako že zjevně opravdu netuší, kde to je.
V tomto areálu ale byla mým hlavním cílem hrobka Napoleona. Sice jsem si musela zařídit lístek pro celou expozici v Muzeu armády, i když jsem o ostatní výstavy nestála, ale to nijak nevadilo, jelikož zrovna zde to mají do 26 zdarma. Jen jsem se tak prošla po nádvoří muzea a pak zamířila přímo do obrovské kaple, kde je Napoleon uložený. Opravdu je to místo s nádhernou architekturou, příjemnou možností si sednout, luxusně zdobené a i samotný hrob, resp. "sarkofág" je víc než zajímavý. Jeho design mě vážně překvapil. Moc místo posledního odpočinku nepřipomíná a neustále mě napadalo, že se do něj natažené tělo asi nevejde. A ač si lidi rádi utahují, že Napoleon byl prcek, na svou dobu a ve srovnání se mnou ani ne.
Po této prohlídce jsem se pak uložila do parku za areálem Invalidovny nedaleko stanice metra a spálila si výstřih. Ale jelikož jsem tímto i zahnala veškeré obavy, jak to budu sama v Paříži zvládat, byla jsem hodně spokojená. Jen, opět, to vedro, to vedro. Spotřeba tekutin byla obrovská (naučilo mě to třeba klidně s sebou v ruce bez přemýšlení tahat dvoulitrovou lahev), teploty nad třicet a nehledě na špínu v Seině, kolikrát mě lákalo do ní prostě skočit.

Místo toho jsem ale přece jen vyrazila dál, ještě na Sacré-Cœur, kam se dalo pohodlně dojít z mého hotelu. Tedy pohodlně, v tom vedru bylo třeba vyškrábat se nahoru ne těmi nejčistšími a nejchladnějšími ulicemi na kopec a pak si zvolit další příkrou cestu parkem nebo rovnou schody. Jak už jsem ale zmínila minule, nebyl to zase tak hrozný kopec, rozhodně se nevyrovná mnohým zdejším hradům, a zděšení recenzentů i jedné americké rodinky, která zkoumala, která úmorná cesta bude kratší, je značně přehnané. Ve skutečnosti u Sacré-Cœur otravují jen prodavači cetek a vody za dvě eura. Já si jich ale nevšímala, užila si příjemný výhled na část města a i příjemně chladivý interiér. A opravdu, s jasnou oblohou na pozadí a zářivými zdmi byla tato bazilika pěkným hřebem dne.
Schody, které mě dostaly k tomuto výhledu na Paříž přímo pod bazilikou.


Žádné komentáře:

Okomentovat