Úplná Paříž

Paříž. Moje první samostatná zahraniční cesta, kterou mi neorganizovala škola nebo jako kdysi dávno pratetina cestovka, kam bych vyjela autobusem plným známých lidí a všude mě někdo vodil, takže mou jedinou starostí by bylo domluvit se se stánkařem, že chci kopeček zmrzliny. Což by bylo taky jediné setkání s místními. Ovšem na druhou stranu, tohle byl skok do dalšího extrému. Měla jsem totiž vyrazit se svou kamarádkou, která nakonec nejela, a jelikož letenky i ubytování jsem zajišťovala já, bylo to úplně celé v mé režii. A byla jsem tam úplně sama. No a vlastně to bylo... úplně v pohodě.

Poprvé jsem letěla letadlem (lítání je super!). Takže jsem poprvé viděla mezinárodní letiště zevnitř, stejně jako letadlo, a jelikož to bylo s Air France (takže ne flight A(ir)F(rance), nýbrž flight As Fuck), poslední česká interakce proběhla právě na letišti. I když ani to nebylo snadné. Poučena filmy jsem neměla tucha, že se nepostavíte k přepážce, kde s vámi vyřeší úplně všechno, ale že si musíte v mašině sami namačkat letenku, což mi samozřejmě nešlo, protože se jí nelíbila moje občanka (ve Francii pak ještě navíc musíte sami vytisknout i štítek na kufr, sami ho zvážit, sami ho naskenovat a sami ho poslat do háje), a že je to teprve první stanoviště ze čtyř, kterými se musí projít. Naštěstí jsem ale byla v té době naštvaná na onu neletící osobu, takže jsem neměla ani čas být nervózní a prostě si vytáhla někoho z obsluhy, aby to udělal za mě. Větší objevování navíc teprve čekalo.

Už předem jsem si zjišťovala, jak je to s dopravou v Paříži, konkrétně z letiště do města a po městě. Hned po výstupu z letadla (a vyzvednutí tašky, samozřejmě) jsem tedy hledala cedule ukazující k nástupišti linky vlaku RER B (pochopila, že exit nepoužívají a sortie u nich neznamená, že tímhle směrem na vás nalítne letadlo), koupila si lístek (za deset euro bych se u nás dostala přes celou republiku, tam jsem ujela šestadvacet kilometrů) a spolu s tím i deset lístků t+ pro dopravu ve městě, protože když jich koupíte deset najednou, neplatíte 19, nýbrž jen 14 euro. Ty jsem pak používala výhradně na metro, protože v tom jsem se orientovala nejlépe, stanici jsem měla blízko hotelu a přehledně se v něm dalo přestupovat bez potřeby nového lístku. Jeden platí hodinu a půl a pokud nevylezete na povrch, můžete s ním tu hodinu a půl projezdit libovolnou kombinaci linek metra a vlaků v zóně 1 a 2, kam spadá drtivá většina navštěvovaných lokací - načerno samozřejmě i v dalších zónách nebo déle. A brzy jsem se v tom zorientovala natolik, že jsem se cítila pohodlněji než s budějckou MHD po prvním čtvrtletí ve městě.

Hned během příjezdu však samozřejmě nastal háček, protože pokud míříte vlakem z letiště Charlese de Gaulle do města, první velké nádraží ve vnitřních zónách je Gare du Nord. Ohromné nádraží, jež z venku prozaicky a zcela nefrancouzsky smrdí močí a pivem, a kde jsem zjistila, že očekávané metro 4 "parkující" kousek od hotelu má nějakou výluku. Ani Gare du Nord nebylo tak moc daleko od hotelu a operátor mi hrdě oznámil, že data si musím přikoupit, protože v původním roamingu zřízeném pro cestu do Švýcarska v roce 2008 jsem je z pochopitelných důvodů tlačítkového telefonu bez internetu neměla zahrnuté, takže než se snažit vyluštit francouzštinu a zjistit, jak to vlastně jede, jsem se vydala do hotelu pěšky. Bože! Pomocí navigace v mobilu obvykle moc daleko nedojdu. Pomocí papírové mapy jsem nedošla skoro nikam. Nádraží jsem obcházela vážně dlouho, než jsem našla správnou trasu, a to navzdory pohledům mnohočetných policistů se samopaly a sem tam páru vojáků, popruh tašky na rameni mi udělal nádhernou podlitinu, a když jsem konečně dorazila na místo, jediné, co jsem v tom obrovském vedru ještě zvládla, bylo osprchovat se, lehnout do postele, dokoupit přes wi-fi zatracená data (jelikož nyní po celé EU jako doma, jen ty prachy někde musíme nahnat!) a pustit si první díl GoT. Teprve později jsem zjistila, že výluka se týká jen jedné stanice, a že o kousek dál je jiná, plně v provozu, takže nakonec to bylo v pohodě.

Ale ne, že bych si do té doby nestihla přece jen něčeho všimnout. Během této anabáze jsem totiž s centrem Paříže nepřišla do styku, proto mé hodnocení po prvním dni znělo: Bože, tohle město je hnusná díra!

Mezi letištěm a nádražím je klasický okraj, místy vábný, častějšími místy méně vábný, a Montmartre, kde jsem bydlela, je už sice v zóně 1, ale je to stoka. Sacre-Coeur fajn, stejně jako okolní parky. Zbytek ghetto s černochy ve většině. Já už předem věděla, že v osmnáctém okrsku je hodně černochů, a bylo mi to celkem fuk. Počítala jsem s větším hlukem, který taky byl. Však se koncentroval na lidské hlasy a ne hudbu, takže mi to nevadilo. Ovšem s tím bordelem ne. A ten se netýkal jen Montmartru. Prakticky všechny lokality mimo turisticky atraktivní centrum byly jeden velkej bordel. Odpadky a vystěhované věci, které už nikdo nepotřeboval, se nikdo nenamáhal uklízet, sem tam se to prostě spláchlo stranou. V metru neexistoval kus neposprejovaného tunelu. A tím myslím i vnitřního tunelu mezi nástupišti, kam se neleze. Etnické a "pravá Afrika" prodejny a restaurace zaváněly, stačilo projít kolem. Černé skládky na každém příhodnějším rohu. Začátek opravdu depresivní.

Což je škoda, protože hotel, i když ne ten nejlepší, ale rozhodně odpovídající ceně a vůbec ne špatný, měl moc milý personál, mile velkou postel a jakmile třetí den přestalo být nesnesitelné vedro, tak v něm byl i milý pobyt. Dokonce i uklízečka byla milá, přestože jsme si vůbec nerozuměly. Neuměla slovo anglicky, zatímco já se francouzsky k oui, no, merci, bonjour a pardon naučila jen, že sortie je nakonec východ a billet lístek. Taky reagovat na mademoiselle a madame, nebo že co zní jako "garde" se píše Gare de l'Est a že Rochechouart zní vtipně, ale je to normální jméno. (Na mou naprostou neznalost francouzštiny naštěstí vulgárně reagoval jen jeden bezdomáč, který se urazil že mu nic nedám a ještě mám tu drzost tvrdit, že mu nerozumím.) Přesto jsme se nakonec domluvily, když si spletla moje a její brýle, a já domů nejen nepřijela téměř slepá, ale vůbec dorazila, protože bez brýlí bych nebyla schopná rozluštit svítící písmenka a zjistit, kde mě odbaví. Jediný malý problém v hotelu tak byl soused, jenž usoudil, že je zcela moudré pustit přes papírové stěny k obveselení celého patra teleshopping. Naštěstí to po upozornění, že v tomhle se nedá spát, zase promptně vypnul. Tudíž že při snaze odhlásit se z pobytu jsem se přizabila o vojenské bágly, kterými byla poseta podlaha recepce, stejně jako jejich majiteli v maskáčích, u nichž jsem už ani nezkoumala, zda se ubytovávají nebo odjíždí, ani nepočítám. Opravdu škoda mizerného okolí schopného zkazit jakýkoli zážitek.

To až druhý den, když jsem vyrazila do centra, se můj pohled naprosto změnil a každé odpoledne znamenalo "depresivní utrpení" při návratu na Montmartre. Eiffelovka, u ní park Champ de Mars, pobřeží Seiny a okolí Invalidovny byly velmi příjemné. Parc Zoologiqe de Paris je moc hezká menší zoo (ti lachtani, ti lachtani!) a ohromný okolní park Bois de Vincennes a odpočinek u jezera Daumesnil v něm ideální. Poněkud horší zoo je Ménagerie, le zoo du Jardin des Plantes, ovšem celé tamější zahrady, v nichž se nachází, jsou bezvadné a navíc je součástí areálu i Grande Galerie de l'Évolution, která mě uchvátila. Kousíček od Notre Dame jsem si i koupila lístek na plavbu po Seině, abych u ní nemusela jen vysedávat, a z Jardin des Tuileries, tedy zahrad u Louvru, se mi opravdu nechtělo odejít. Lehnout si k jezírkům nebo jen tak do trávy a jeden by usnul. Ty se mi líbily ze všeho nejvíc a navíc hned za nimi na Place de la Concorde stojí slavný egyptský obelisk a je odtamtud vidět Vítězný oblouk. Teda ono se k němu dá i dojít, ale víte jak, zase tak blízko nestojí, když už máte v nohách moc.

Záměrně ovšem nepíšu o Louvru samotném, výhledu z věží nebo o interiérech zmíněných památek. A to z jednoduchého důvodu. I když na mnohé z nich bych měla jako občan EU do pětadvaceti let včetně vstup buď za sníženou cenu nebo zcela zdarma (využila jsem v obou zoo, v jedné mi překladač nepřeložil dovětek, že do pětadvaceti, ale STUDENTI, tak jsem ukecala prodavačku, že jsem student, ale nemám potvrzení, v galerii, v muzeu armády, kryptách pod Notre Dame a tak), nestálo to za fronty, v nichž bych strávila několik hodin. Zevnitř jsem tedy viděla jen Sacre-Coeur, hrob Napoleona Bonaparte, zmíněné krypty a galerii. No a Carrousel du Louvre - podzemní obchoďák pod Louvrem. Je sice možné se frontám někde vyhnout a zakoupit si vstupenku online, ale když jsem to zkusila s katakombami, kde je prý také levnější vstup pro mladé z EU, vyhodilo mi to nezměnitelnou možnost přijít ve čtyři a nedovolilo mi to uplatnit žádnou slevu. A jelikož mi nevyhovovalo ani jedno, změnila jsem plány.

Na druhou stranu, ani na Montmartu ale nebylo všechno špatné. Kromě Sacre-Coeur, kam výstup rozhodně není tak obtížný, jako ho zděšeně popisují jiní zahraniční návštěvníci (kteří asi v životě nebyli na žádném našem hradě, protože i ten sebenevýznamnější je na horším kopci) mě potěšil v okolí hotelu blízký carrefour, kde byly ceny malinko vyšší než u nás, zato ale z dobrého důvodu. Třeba tam nebyl problém k večeři sehnat půlku baleného pečeného kuřete s oblohou nebo quiche a Francouzi taky umí super paštiky ve všech cenových relacích. Jen s omylem koupenými sladkými bagetkami nechutnaly zase nejlíp. Nejenom tam mě navíc nejdřív zarazilo a pak nějak atmosféricky dostávalo, jak všichni okázale ignorují semafory, především v užších uličkách. Červená, zelená, auta troubí, koho to zajímá, prostě jdu. Kolikrát stejně ani není rozeznat, co za panáčka to svítí, a než jsem si přivykla vůbec hledat semafor v poněkud jiné úrovni, jiném vyhotovení a silně nenápadné barvě, rozhodně to chvíli trvalo. No co, na ty kluky, co začali každý večer mezi projíždějícími auty hrát v klídku fotbal, stejně nemám.

Ve výsledku tedy musím říct, že poslední den se mi nechtělo odjíždět. Rozkoukaná, přivyklá a jelikož prudce poklesla teplota, tak i neupocená, jsem se cítila klidně na ještě jeden týden. Avšak ani samotné letiště při odletu mě nezklamalo.

Při příletu jsem si ho neprohlížela. Zjistila jsem nečekanou komplikaci s daty, koukala jen po směrovkách k vlaku, bylo horko. Při odletu jsem v poklidu prošla celou duty free zónu terminálu 2F, koupila něco, pro co do Francie jezdí snad každý, tudíž parfém (doma bych se na něj za tu cenu ani nepodívala, tam jsem si přepočetla eura, pokrčila rameny a donesla ho k pokladně), kromě sedadla opět u okýnka jsem měla štěstí i na stanoviště těsně u proskleného rohu terminálu, kam jsem si mohla sednout na koberec a pozorovat letadla, zatímco kolem mě se povalovali bdící i spící spolucestující, a vůbec mi celá tamější atmosféra přišla velice příjemná, provoněná a přátelská. Hodně přívětivá, trochu nóbl, ale ne úplně nóbl. Zkrátka fajn. Ruzyně je v porovnání s ní silně sterilní (řekla bych Václav Havel, ale ten už se sterilitou asi problém nemá).

No a pokud vás zajímají fotky, časem budou. Až se uráčím je probrat, trochu ořezat a upravit. Přičemž jak známo, jsem líný člověk. Tak líný, že tenhle článek vznikl už v neděli. Ale editovat ho...