Originální název: Studovali práva
Rok vydání: 2010
Tuto knihu jsem dostala ještě kdysi během studia, ale neodvážila jsem se ji otevřít, dokud nebylo dávno po něm. Ani nevím proč, snad jsem na sebe nechtěla přivolat smůlu, snad jsem nechtěla závidět jejím protagonistům, že oni "už mají", nebo že jim věci jdou snáz. Ale byla to marná obava, protože jejich studium právnické fakulty, o čemž tato nedlouhá kniha pojednává, rozhodně nebylo snazší.
David a Jakub se před osudovým létem roku 1968 nemohli rozhodnout, co se svým životem dál. Jeden si na vojně krátil čekání před dalším pokusem na filmařinu, druhý vůbec netušil, jakým směrem se vydat, a oba nakonec skončili na právnické fakultě UK v Praze. Přímo uprostřed kolotoče sovětské okupace, a tak i značné nejistoty, co bude dál nejen s vysokoškolským vzděláváním, ale i s právničinou v této republice. Přesto se nedali a nenechávali se politikou zase tolik ovlivnit. Občas se přichomýtli k nějaké demonstraci, občas si zahrávali s nějakým transparentem, občas se museli vypořádat s pravověrným soudruhem profesorem či přespříliš agilním rivalem. Jinak ale byla jejich dobrodružství čistě vysokoškolská. I zcela nepochybně horší. Protože je na rozdíl od státní bezpečnosti nemlátila jen do žaludku, ale hlavně do srdce.
Do popředí děje proto především vystupují toulky Jakuba a Davida Prahou, respektive pražským pohostinstvím, pijatiky a vylomeniny na koleji s ostatními spolužáky, kdy mi v hlavě utkvěli především milovník vína Maglaja a repetent Bušek, a samozřejmě problémy ve vztazích. Zatímco Jakub přijel studovat s "čistým štítem", David doma nechal přítelkyni Danu. Oba ale už od první chvíle nelenili a spěchali obdivovat své spolužačky, kterým to bez rozmýšlení dávali najevo. Iva, Jana, Lenka, Magda... především Lenka s Magdou zamotaly jejich srdce natolik, že z toho byly i nějaké fyzické bolístky - konkrétně modřiny a přeražené nosy. Skoro i Davidova svatba, která, jak se ukázala, byla jen podlou léčkou na budoucího doktora. A samozřejmě zkoušky, které většinou vůbec nebyly lehké a ke svému zvládnutí kromě vyčerpávajícího učení nakonec vyžadovaly i bezmála náboženský rituál.
To všechno je podáno neskutečně vtipnou formou (z nepodařené svatby jsem se mohla potrhat, vzývání boha Léče bylo taky hezky vtipné, Buškovo vyjadřování a Maglajova vývrtka mi vždycky vykouzlily úsměv na tváři), a když náhodou šlo o něco vážného, alespoň vždy přišlo odlehčení nějakou trefnou hláškou nebo proložením náhodnou, ne úplně související scénkou. Třeba když se Jakubův vojenský útvar nevydal vyhnat Rusy v létě 1968 proto, že to veliteli zatrhla manželka, nebo když při zběsilém řádění budoucí tchyně cizí, nesouvisející chlapeček, pronesl k cizí, nesouvisející mamince "Tatínek nám ujel s autíčkem. Zase bude mít novou maminku?" To byly momenty, kdy jsem musela knížku odložit, pořádně se vysmát a teprve potom číst dál.
Navíc ubíhala velice rychle, stejně jako rychle ubíhala studentská léta jejích protagonistů, až jsme se dostali ke konstatování toho, jak se svým životem naložili dokonce až dávno po revoluci. Někdo by to možná mohl považovat za negativní jev - že se oba prokousali počátkem studia, poznali své okolí, zmínili pár profesorů a najednou tu byly zkoušky a prázdniny, pak návrat do Prahy a pak najednou zase zkoušky a prázdniny a pak konec školy. Ale mně to nijak nevadí, je to lepší, než kdyby kniha obsahovala spoustu vaty z období akademického roku, během něhož se třeba nic důležitého nebo zápisuhodného nestalo. A ty nejdůležitější události zahrnuty jsou.
Jen mi přijde, že tyhle skoky v čase nejsou zvládnuté úplně dobře pro toho, kdo nikdy vysokou nestudoval, a zvláště pro toho, kdo nikdy nestudoval práva. Já se nepozastavila nad tím, že první dva roky zjevně studovali naprosté blbiny, které se právní praxe nedotkly, a přesně jsem chápala, kde jsou, když náhle mluví o trestním právu a státnici z občanského, byť zdánlivě bez kontextu. Naprosto si ale uvědomuji, že pro ostatní to může být značně matoucí. Jinak nemám co vytknout. Bála jsem se pomalého rozjezdu nebo nudných částí, zvláště proto, že jde o velmi odpočinkovou, nenáročnou četbu, ale nemůžu říct, že bych se nudila. No ano, jejich běhání za holkama a věčné chlastání rozhodně nebyl můj studentský život, neholdovala bych mu a nelíbil se mi, ale vzhledem k formě a stylu vyprávění dobře fungoval. A to to prosím napsali dva právníci.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat