Sen o Ďáblu

Mívám divné sny. Ale tenhle byl hodně divný.

Otevřelo se totiž něco jako pekelná brána, která byla původně naplněna vodou a v ní se topili ti, kteří velmi závažně překročili hranice únosného chování. Jenže takoví i rychle vymizeli, voda opadla a Ďábel neměl čí smrt sledovat. Až voda vyschla úplně.

Proto se začala vymýšlet hloupější a hloupější pravidla a na konec se do zkázy dostal každý prakticky za jediný krok. Ale takové už peklo nemohlo přijmout, jelikož nešlo o skutečné hříšníky, takže proto byl-li člověk určen konci, byl shozen do vyschlé jámy a ubit k smrti vším, co přišlo Ďáblovým posluhovačům pod ruku. Takový strach, s kterým chodili lidé k jámě, byl až cítit. Bylo i jasně vidět, jak se bojí, jaký chovají odpor k tomu stvoření, co tohle zapříčinilo, a jak neskutečně chtějí žít a ne cítit nesnesitelnou bolest, dokud nezemřou. 

Nakonec byli navíc posluhovači tak zfanatizovaní, že mlátili každého, kdo se objevil v jejich blízkosti a na koho dopadl zelený lístek. Až do jámy spadl i Ďábel a lístek nesený větrem přistál jemu na břiše. A oni ho zabili. Sekerami, klacky, vším, co jim přišlo do rukou. Byli tak omámeni svou mocí a činy, tak zfanatizovaní, že nepomohlo, když jim jejich vůdce vyhrožoval a jasně řval, že je to on.

Mně se naštěstí nějak povedlo schovat a utéct. Ale všechno jsem viděla a brzy jsem dokonce potkala další skupinku posluhovačů. Dostala jsem strach, že mě zabijí a je konec, ale vypadalo to, že s používanými praktikami nesouhlasili a chtěli změnu. A nehodlali zabíjet. Jenže jeden z nich zradil a já musela opět utéct. Na světě už nebylo moc jiných, než jich, utíkala jsem, pak venku chytla taxíka a odjela... hodně daleko.

Nevím jak by to dopadlo, protože jsem se probudila a poté následoval jiný sen, takový spíš trochu komický, komická snaha odmítaného chlapa přesvědčit okolí, že něco měl se zmizelou dívkou, ale bylo to děsivé.