Kdo vám dal právo!... být v mém snu

Můj dnešní sen začal v rozlehlé budově, která téměř tvořila neprostupný labyrint betonových zdí a sloupů, ideální místo pro nelegální činnost. Kterou jsme tam také nespecifikovaní my vyšetřovali. A jakou že?

Nějaká cikánka držela spoustu mladých dívek, většinou exoticky vypadajících, jež pro ni musely pracovat. Jednalo se o manufakturní práci v textilním průmyslu, typické otrokářské peklo. Tedy pokud opomineme ten detail, že hlavou téhle tyranské továrny byla cikánka.

Já se tam nějak dostala a dostala jsem tam i pomoc. Zorganizovali jsme vzpouru a vysvobodili dívky. A já následně na tu cikánku a její "kolegy" strašně dlouho řvala zapálený proslov o svobodách, lidských právech a neustále jsem opakovala jednu věc - kdo jim dal právo zneužívat ostatní. Kdo jim dal právo takhle zneužívat ostatní společnost. Kdo jim dal právo...!

Ale to není happyend. Propuštěné novodobé otrokyně a seřvaní a zatčení otrokáři. Ještě to není všechno. Nevím, možná to má jen souvislost s latinoamerickým původem. Možná tam byla zavřená také.

Marisol.

Já po všech těchto událostech mířila do Miami. Byla jsem prostě Ann Taylor a mířila jsem do Miami, abych se zase jednou viděla s Ericem a znala jsem se i s Horatiem. Přiletěla jsem a na letišti jsem se dověděla tu... zlou... věc. Marisol, Ericova sestra, je zavražděna.

Rozjela jsem se proto ihned na místo činu.

Její tělo tam už nebylo a potkala jsem jen Calleigh, která mi ukázala směrem dopředu, že tam bych je někde měla najít. Hledala jsem Erica, vážně... vyděšená, chtěla jsem ho obejmout, chtěla jsem vědět, jak na tom je, bylo mi ho líto, bála jsem se, že tohle pro něj bude nesnesitelně těžké. Ale on se zatím neobjevoval.

Když jsem vrazila dovnitř, do obrovské garáže, kde ji našli (přímo tím filmovým vpádem, kdy herec rozrazí dvoukřídlé dveře a s úžasně zírajícím všezachraňujícím šokovaným výrazem vběhne dovnitř), stál tam jen Horatio.

Otočil se na mě a tak hrozně smutně se usmál, že mi to bylo líto, i když jsem Marisol nikdy neměla ráda a nelíbil... nesedl mi jejich vztah a krátké manželství. Ten úsměv nejde zapomenout. Možná jsme ho už v seriálu viděli a jestli ne, je to obrovská škoda.

Snaha říct jím - stalo se, prostě se stalo, ale bolest, vztek a smutek to nedovoluje. I když rty chtějí, oči zradí.

....

Konec