20. 9. 2011

Sen o bezové hůlce?

Byla jsem součástí světa Harryho Pottera. Byla jsem další z vyhnanců pod krutovládou Voldemorta. Byla jsem další z těch, kteří bojovali a sbírali poslední zoufalé síly. Ale také jednou z těch, kteří se snažili nějak organizovat.

Často jsme se scházeli v jednom navenek nevinném obchodě. Myslím, že to byl obchod s hábity. Prodavač v něm byl "mutant" - napůl člověk a na dolní půl had. Ale byl hodný a stál na straně dobra, žádný Voldemortův pohůnek. Voldemort sice tíhnul k hadům, ale tenhle napůl had netíhnul k němu. Jo, a Tonksová byla taky vlkodlak, stejně jako Lupin. Netuším, zda ji pokousal, či k tomu došlo jiným způsobem, ale byla ještě odvrženější, než předtím. A krom Harryho Pottera byl ještě někdo, na koho měli smrtijedi těžce spadeno. Já.

Museli jsme proto čelit několika útokům, ale zatím jsme všechny vydrželi. Byly to ošklivé útoky. Když dovnitř vpadl Šedohřbet, často tekly potoky krve. Alespoň jedna zakousnutá oběť. Navíc kolovaly pomluvy. Jedna rádobynoblesní dáma o všech šířila všechno a všichni už před ní varovali, jen se někde objevila. Nebyla smrtijed, ale byla ještě nebezpečnější. Neřešila totiž, co komu řekne. A stala se tak postrachem pro bojovníky proti Voldemortovi. Vykládala o nich vše, co věděla, a když viděla, že něco děláme, okamžitě to rozhlásila. Nenáviděli jsme ji.

A pak, při jedné tajné schůzi, přišel další útok. Vpadli k nám Šedohřbet, Lucius Malfoy a někteří další, jejichž jména ani tváře si nepamatuji.
Šedohřbet se zakousl do krku jedné dívky hned u dveří. V tu chvíli jsem jí byla já a cítila jsem jeho zuby i krev. Ale potom jsem se vrátila do původní role hned, jak zemřela. Věděla jsem, že v jejím těle nemám co dělat, a neustále jsem si říkala, ať už zemře. Že to bude lepší. A stalo se. Stejně šli po mně. Stáli proti mě Šedohřbet i Lucius.

Cruciatus mě minul. Jen o chloupek. Musel mě minout, protože mě nic nebolelo. Ale paprsek vystřelený z hůlky jsem nezahlédla. Pak se mi ale povedla zvláštní věc. Vlkodlakovi jsem vytrhla hůlku a zlomila ji a totéž jsem udělala s tou Luciusovou. Najednou byli bezbranní a utekli.
A též s bezovou hůlkou. Prostě místo kouzlení jsem lámala hůlky. Ale mělo to neuvěřitelnou odezvu. Utíkali. Zlomila jsem hůlku samotnému Voldemortovi. (Pomineme-li, že on tam nebyl.)

A my se mohli přemístit na odlehlé místo v lesích. Všichni na pokraji zoufalství, rozčílení, nevěděli jsme, kde jsme, co budeme dělat, co dál, kde jsou ostatní, ani jestli nás nemůžou vypátrat. Dál nevím, co se stalo, ale je to škoda.
Byl to zvláštní pocit, stát v čele nějaké skupiny, která bojuje o životy, která je v nebezpečí, která... kdybych vám to měla přiblížit úplně nejvíc, možná bych se mohla pasovat do jedné z čelních rolí odboje Fénixova řádu po zmizení Harryho Pottera.

Moc příjemná změna po neuspořádaných slátaninách z reálného života, apokalyptických vizích, či po vstupech ze seriálů, kdy jsem jen pozorovatel. Jako třeba s Marisol... ale to je na jiný příběh.

P. S. Pak nastoupil ještě jeden sen. V nějaké vysoké věži, kolem které byla samá voda, jsme hledali výhled na medvědy. Ale žádné jsme nenašli, jen vodu!


Žádné komentáře:

Okomentovat