12. 1. 2012

Tajné lázně pod hřbitovem aneb Horatio pohřebák

Sen, jenž vám teď hodlám vyprávět, je vskutku zvláštní. Vzpomínám si, že začal útěkem malým, studeným tunelem před nebezpečím. Snad nás někde mučili, snad nás tam jen drželi. Ale my objevili tunel a uprchli jím.

Na jeho konci zel čtvercový otvor zahrazený zasouvacím plexisklem. Nejdřív jsem prohodila mezírkou mezi sklem a stropem naše společníky - medúzu, šneka a bílé průhledné cosi neurčitého tvaru. Poté jsme byli na řadě my, většího vzrůstu. Tak jsme zasunuli plexisklo do kamene a mohli prolézt na druhou stranu, to znamená do docela velké zděné místnosti. Buď to byla zeď nebo kámen. Ale bylo to šedé, s vysokým stropem a na pohled ledové. A nejen na pohled.

Do půli té místnosti, tedy těsně k otvoru v tunelu, byla napuštěna voda. Ledová, protože na jejím povrchu pluly kusy ledu narážející do sebe a vytvářející téměř souvislou plochu. Asi jako když naházíte do misky s vodou moc ledových kostek. Tak to vypadalo. Ale my neměli jinou šanci. Museli jsme do té vody vlézt.
Byla jsem poslední. Jak mně se tam nechtělo. Už tunel byl studený, tak zase takový šok to neměl být, ale při pohledu na všechen ten led jsem věnovala krátkou soustrastnou vzpomínku obětem Titanicu, zadržela dech a po nohou sklouzla do vody.

Překvapivě nebyla příliš studená, nebo jsem si to neuvědomovala. Nekonal se žádný do morku kostí zařezávající se ledový šok. Co se ale oproti mé představě nezměnilo bylo, že teď jsme museli plavat ve studené vodě v místnosti bez úniku. A navíc se dostavil další můj problém, a to je ten, že při delším pobytu v chladné vodě dostávám křeče do chodidel. Tak jsem jednoduše doplavala k napůl ponořeným křesílkům, po jednom společníkovi vydyndala teplé navlhlé ponožky, nasadila je, nohy hodila nahoru nad vodu a snažila se trochu je zahřát, abych s nimi mohla pohnout bez křečí. Byli jsme v další pasti.

Pak někdo dostal konečně ten spásný nápad otevřít obrovské dveře na druhém konci potopeného sálu.
Nevěděli jsme, co je za nimi, ale byla to jediná cesta ven. Zpět do tunelu už nikdo nechtěl.
A tak jsme je otevřeli.
Dovnitř se okamžitě začala valit teplá voda. Chvíli jsem se bála, že se sál zaplní a my se utopíme, protože proplavat přes práh proti prudkému proudu pzkrátka pnešlo. Nakonec se ale hladina vyrovnala, voda v našem sále se trochu oteplila a my mohli nahlédnout vedle.

Druhý sál byl o něco menší, po jeho obvodu jsme si všimli spousty ve vodě zabudovaných sedaček a hlavně v něm bylo teplo. Vzali jsme tuto změnu s povděkem a zůstali v něm. I mým chodidlům se to moc líbilo. Dokud jednoho z nás nenapadlo dobrodit se až na mělčinu a následně na souš. Ve stěnách, jež se před námi vynořily, totiž byla dokonce okna a jedny gotické dveře. Převlékli jsme se tedy do suchého oblečení a otevřeli je.

Všude kolem nás svítilo slunce a mezi keři vykukovaly kříže udržovaných hrobů. Tak jsme si sedli na sedadla u teplého pramene v šedivé hrobce a přemítali, co nám vlastně chybí. Lázně máme, se studenou i teplou vodou, přesně dle libosti, jelikož ta voda se přece nemohla promíchat a nemohla mít stejnou teplotu, a neměli jsme potřebu vylézat na hřbitov, jen občas otevřít dveře pro trochu čerstvého vzduchu vanoucího od nejstarších hrobů.

Jenže se nám stejně brzy zachtělo domů. Nevěděli jsme ale, kudy jít. Až dokud jsme zkrátka neriskli jeden směr a nenarazili na Horatia, který právě pohřbíval nějaké miminko. Zrovna zasypával jeho hrob hlínou.

Jak je vidět, ve snech se opravdu nemusí řešit, že když všichni naskáčou do vody, jsou k nalezení teplé ponožky, nebo následně po několikadenním pobytu v nádrži suché oblečení pro všechny. Či jiné zmíněné absolutně logikou nezdolné okolnosti. A Horatio zahrabávající mrtvolu už je jen třešnička na dortu.



Žádné komentáře:

Okomentovat