23. 7. 2012

John Saul - Utrpení neviňátek

Originální název: Suffer the Children
Rok vydání: 1977
Rok vydání v ČR: 2011

S Johnem Saulem se setkávám poprvé, co do jeho tvorby i do jeho jména, ale rozhodně nelituji. Je to hororový klasik s řadou děsuplných knih na kontě a i jeho román Utrpení neviňátek má být hororem bez thrillerových či jiných prvků a nepochybně takovým hororem opravdu je. Chvílemi si hraje na psychologické dílo, ale ty nejpodstatnější pasáže jsou zkrátka, když si je živě představím, čirý děs. Děs a znechucení.

Existuje totiž nevelké městečko Port Arbello, které zůstává mnoho let stále stejné, které má jednoho šerifa a svou panskou bohatou rodinu Congerových. A právě u těch tento příběh začíná.
Před sto lety totiž zašel Jack Conger se svou malou dcerou do lesa, tam se úplně přestal ovládat, znásilnil ji, zavraždil a její tělo hodil do velmi těžko nalezitelné jeskyně na srázu u pobřeží oceánu. Potom přišel domů, sedl si do křesla s mrtvým králíkem v náručí, pohlédl na obraz své dcery, vyšel zadními dveřmi a skočil z útesu.
Od těch dob se celým rodem táhne pověst o nebezpečí lesa a srázu, o tajemné jeskyni, kterou však nikdy nikdo nenašel, ale o které praprababička současného Jacka měla vidění jako o bráně zla a pekel a děti tak nikdy do lesa ani ke srázu nechodí.

Jenže jednoho dne, na vycházce se svou mladší dcerou, současný Jack hranici lesa překročí. Je opilý, ale přesto jako by se ho zmocnilo i něco dalšího. Svou dceru brutálně zbije, poté ji donese domů a na nic si nepamatuje. Malá Sarah pak putuje na léčení, kde ji po několika měsících dají fyzicky do pořádku. Od té doby je z ní ale absolutně uzavřená schizofrenička, která není schopná nadále se světem komunikovat. Reaguje pouze na svou o dva roky starší sestru Elizabeth. Jackovi ovšem nikdo nic nevyčítá, protože nikdo netuší, co se doopravdy stalo. Jen on sám matně tuší, že je za to odpovědný, a snad si ani nechce připustit, co chtěl skutečně udělat. Celý rok potom rodina tvrdě bojuje se svými každodenními chmury a rozpadajícími se vztahy, když příběh konečně rozjede kolotoč utrpení.

Congerovi už nemají tolik peněz jako dřív, hodně je stojí udržovat Sarah ve škole pro psychicky postižené, Jack je frustrovaný z toho, že jeho žena vydělává víc, než on, Elizabeth má plné ruce péče o svou sestru, sexuální život jejích rodičů je na bodě mrazu. K tomu si do pracovny pověsí záhadný portrét malé dívky, která vypadá úplně jako Elizabeth, ale nemá žádnou jmenovku ani datum a v záznamech Jackovy rodiny o ní není ani zmínka.

Elizabeth to přirozeně zaujme a rozuzlení se dočká, když najde starou spiritistickou tabulku. Dívka, pokud je to opravdu ona, s kým navázala kontakt, se jí představí jako Beth. A prozradí jí svůj osud, který souvisí se starou rodinnou legendou. Místo toho, aby byla Elizabeth vyděšená, se však začne chovat čím dál zvláštněji. Často potají mizí do lesa a ke srázu a pořád víc a víc se zamotává do tajemné jeskyně. Její autistická sestra je jí v patách, jenže ona o tom nemůže nic soudit ani nic říct, a tak se Elizabeth čtyřikrát změní k nepoznání, čtyřikrát promluví o tajemném místě v jeskyni a čtyřikrát ji něco donutí připravit nevinným dětem peklo a zvednout nůž.

Nejdříve zmizí Elizabethina kamarádka, poté malý sousedovic syn a nakonec syn nově přistěhované rodiny. A k tomu všemu i kocour Cangerových. Když se po tom všem v polích objeví Sarah s lidskou končetinou v ruce, veškerá vina padne na ni. Její psychiatr ji nechá okamžitě odvézt do ústavu a všechno mizení a řádění opravdu skončí. Nikdo ale netuší, co se stalo doopravdy a hlavně proč. Proč musela neviňátka trpět.

V nastínění děje jsem se snažila vyhnout tomu, co se skutečně stalo, ale nakonec si to odpustit nemůžu. To je na tom právě to nejvíc fascinující. Naprosto odpudivé činy, které dokázala třináctiletá dívka pod vlivem pozůstalé zloby znásilněného a zavražděného předka udělat nevinným dětem, co se kolem ní pohybovaly, berou dech. Nechala je trpět o samotě a ve tmě ve staré malé jeskyni se starou kostrou a bezhlavou mrtvolou kočky, mučila je hlady a šílenstvím, házela jim syrové maso nebo pískové sendviče a jako blázen je obviňovala tak, jak si ve skutečnosti netroufla a nechtěla troufnout na své rodiče a nemocnou sestru. Ta to ale všechno viděla a nemohla nic říct. Jen se snažila protestovat, když se schylovalo k tomu, že Elizabeth do smrtící pasti dostane i nového souseda. Ale nepomohlo to. A nakonec padlo nespravedlivě vše na ní. V tom se úžasně mísí všechny psychické problémy, potlačované touhy a zlosti a zároveň vliv staré kletby a hrůzného činu.

Na pozadí tohohle, což je hlavní utrpení neviňátek, se odehrávalo i utrpení Jacka a Rose Cangerových, rodičů. Oni ale nebyli nevinní. Jejich manželský život nestál za nic, on pil, ona trpěla tím, že nemocná Sarah ji vůbec nevnímá a Elizabeth je pro ni mnohem lepší matkou, a zároveň s prvním zmizením ve městě na ně padlo i podezření kvůli Jackovi, protože i když se tak nikdo nechoval, každý tušil, co se svou dcerou provedl a co ještě provést chtěl. 

Všechno se to snažil nějak racionálně vysvětlit psychiatr Sarah, což byl ten opačný prvek, jenž se nenechá zatáhnout do tajemné stránky. Ani takový nesmí ve správném hororu chybět, protože jako tady doktor Belter, každý takový se snaží strhnout čtenáře zpátky na zem a donutit ho přemýšlet, co když je to vážně jen nemoc, co když je to vážně jen psychika. Většinou to bývá nevěřící otec, zde však doktor, psychiatr, od něhož se tato role přesně očekává, což je o něco lepší. A je docela vlastně pochopitelné, proč kvůli němu došli k závěru, k němuž došli. Není třeba kroutit hlavou nad naivitou hloupého otce a jeho podivným jednáním, všechno do sebe zapadá mnohem lépe. Jen čtenář ví, jaká zrůda doopravdy řádila a čeho neskutečného byla schopná. A nejen jedna.

Při čtení jsem se nejprve snažila představit si první zrůdu. Konkrétně situaci, kdy otec znásilňuje vlastní jedenáctiletou dceru. Bylo to nechutné. Ale nechutnější mi přišlo, že když se to stalo znovu, v současnosti, i když ne vše, jen děsivé bití, po kterém Sarah skončila schizofrenní, nechápala jsem, jak dál mohli fungovat jako rodina a jak vůbec mohli nechat otce, když tohle udělal, dál s nimi žít, mluvit s ním, milovat ho, usmívat se na něj a uznávat ho jako otce. A on samotný se navíc často cítil ne jako útočník, ale jako oběť. Většinou dokážu stát na straně těžkých zločinců a neskutečných bastardů, ale tohle jsem pochopit nedokázala a dělalo se mi z toho špatně.

Druhá věc, ze které se mi dělalo špatně, ale jakýmsi jiným způsobem, bylo zacházení "zlé Elizabeth" se svými oběťmi. Muka, jaká jim připravila, a jak je nakonec všechny zabila, si představit už nedokážu. Nechat nejprve jednu dívku samotnou a poté s malým chlapcem zavřené dlouhé dny v tmavé, slizké, mokré díře s mrtvolou kočky a kostrou, bez světla, bez jídla, bez pořádné vody, nechat je tam zešílet a ještě je chodit mučit bestiální hrou na rodinu se zhroucenou matkou a otcem pedofilem, do kteréžto role donutila jít osmiletého Jimmyho, dcerou, kterou představovala dávno bezhlavá kočka a všechno další, co jim provedla, je zkrátka příliš. Nevím, jestli bych byla já schopná něco takového vymyslet. Ještě dlouho při pohledu na přebal mě bude pronásledovat představa, jak Elizabeth předstírá, že mrtvý kocour je malá holčička a nutí Jimmyho, který netuší co se děje, aby předstíral, že je pedofil, co po ní touží. Saul to zvládl, ale netuším, jak ho to mohlo napadnout. Jak mohl udělat z třináctileté Elizabeth bestii.

Nemám vůbec nic, co tomuhle kousku vytknout. Atmosféra se sice rozjíždí trochu pomalu, zato bych si dovedla živě představit parádní film na motivy knihy. Ale i bez filmu člověka mrazí. Ne strachem, děsem. Například, když Elizabeth podruhé láká dítě do jeskyně a čtenář ví, co nastane, jen trne a doufá, že tam nedojdou. Ale s každou řádkou se víc a víc blíží chvíli, kdy tahle falešná naděje pomine a on se bude muset smířit se skutečností, že malé dítko, kterého neskutečně lituje, zakusí mnohem víc, než on za celý svůj život. Potom už si při čtení může jen říkat: Už aby byla tahle pasáž pryč. Už aby byla zase nějaká klidná. John Saul nechal opravdu neskutečně trpět neviňátka. A ne jednou. Ne dvakrát. Ale stále dokola a dokola.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat