Můj domácí mazlíček je téma na blog.cz. Ne jen domácí mazlíček, ale můj domácí mazlíček.
Já můžu psát o několika domácích mazlíčcích.
Když začnu od nejnovějších, je to několik chcíplých křečků. Přesněji tři.
Ten poslední, Jerry, pošel včera. (Ne, tentokrát křeček nedošel, opravdu pošel.) Byly mu dva roky, což je docela slušný věk, a že umře už mě napadlo před několika dny, kdy se začal chovat divně. Například úplně psychopaticky útočil na mříže klece, skoro sežral plastovou misku, i když nikdy dřív vybavení neokusoval, a vůbec začal vypadat, jako by zmagořil.
Před ním to byl Pišta Horatio, dlouhosrstý zrzavě flekatý křeček, který nevydržel moc dlouho, ale zase okusoval kdeco a skoro sežral svou prostornou plastovou klec, a před ním Pišta, stejný křeček jako Jerry, který taky vydržel nějaký ten rok. Džungaráci jsou zkrátka ochočenější a poslušnější, akorát jim ke konci celkem hrabe.
Dál k mým domácím mazlíčkům patří chcíplý papoušek, šedá korela Pepík, který byl vlastně samice a snesl sedm vajec. Docela dlouhá léta nám dělal v domě kravál. Chcípnul několik dní po tom, co se táta rozhodl udělat mu velkou pořádnou klec. Zůstala nám jen konstrukce. Patrně se Pepík nehodlal, tedy spíš nehodlala smířit se stěhováním a tak radši natáhla brka. Doslova.
Ale rozhodně si za života nemohla stěžovat, protože žila v době, kdy jsme byli mladší a měli jsme hodně bratranců a sestřenic kolem tří - čtyř let, tedy měla neustále pozornost, a taky jsme ji občas pouštěli z klece létat po bytě. Ani si začátky s ní nepamatuju, mám jen fotky z nějakých mých vlastních čtyř či pěti let, kdy jsme ji dostali. Ale pamatuju si její konec, kdy jsme ji zakopali k jabloni, kterou už dávno nemáme. Navíc mám stejně podezření, že ji brzy po pohřbení něco vyhrabalo, jelikož díra, jež se v těch místech po pár dnech objevila, a absence jakýchkoli ostatků při vykopávání jabloně vypadá víc než výmluvně.
K dalším mazlíčkům můžeu připočíst dvě zebřičky, které chcíply už před mnoha lety. Dělaly ještě větší kravál než Pepík, ale velmi dobře zapadly do velké stěny s akvárky a klecemi. Jen si s konkurencí papouška neužily tolik pozornosti a ani si nevysloužily vlastní jméno. Když nepočítám, že jim někteří říkali žebříčky.
Další mrtvé křečky, kteří našli útulek asi v popelnici, pamatuju, ale hooodně dávno, ještě když táta před lety pracoval v Německu. Tehdy je přivezl v takovém maličkém papírovém domečku a oba přistáli v obrovském akvárku. Přišli ale v celkem špatné době, protože mámě začali brzy lézt na nervy a nejsem si úplně jistá, zda se jich zbavila, když už byli oba skutečně mrtví.
A nepochybně nemůžu vynechat ani obrovskou spoustu rybiček, jež se postupně projely záchodovou rourou. Ať už ty z obrovského akvárka, o jehož víko si bratr jednou poškodil zub, ty z menšího akvárka, které taky kdysi patřilo ke "zvířecí" stěně v obýváku, nebo ze speciálního krásného akvárka s mnoha doplňky a drahými blbůstkami, kde ty ryby chcípaly nejrychleji a dokonce z něj některé utíkaly až pod topení. Buď to bylo drahé akvárko na nic, nebo sebevražedná populace ryb.
Slepice, králíci a krůty se asi k domácím mazlíčkům počítat nedají, tedy trochu, protože se s nimi občas někdo mazlí na talíři, což já ale nedělám, protože ani jedno zmíněné nejím a kuřata nechováme, ale ještě si pamatuju na jedno maličké kuřátko, které jsme jednu dobu doma měli.
No a potom tady mám už jenom takové ty klasické mazlíky jako mravence a slimáky, ale ti většinou nemají dlouhou životnost, neboť se s biolitem a granulemi příliš nemilují, a nachytaní šneci zavření v plechovkách zase mívají tendence přes noc někam zmizet. Možná proto se všichni jmenují Houdini.
Článek na téma Můj domácí mazlíček
Žádné komentáře:
Okomentovat