Rok vydání: 1985 (vydání samostatných knih)
České vydání trilogie: 2009
Čtvrtý až šestý díl Knih krve je zbytek šestidílné série, jejíž první tři knihy jsem už představila, a proto nevím, zda se nebudu opakovat. Jde o splatterpunkový horor z pera velmi známého Clieva Barkera, tedy spíše o hororové povídky, které na sebe nijak nenavazují, a to ani dějem, ani podstatou. Jsou to příběhy mrtvých procházejících po své dálnici, jež vypráví prostřednictvím kůže chlapce, který si z nich původně utahoval. Znamená to tedy, že stejně jako v prvních třech knihách je v jedné povídce peklo, v další démon, v další záhadná síla. Ale přesto jsou o něco slabší, než první tři.
Knihy krve by měly být především o krvi. Podstatou povídek je tedy smrt, umírání, vraždění, ničení lidské schránky a duše všemožnými i nemožnými způsoby. První tři knihy na mě i správně působily. Byla jsem zhnusená, znechucená, ale nemohla jsem přestat číst. Jenže tady už to není ono. Buď jsem se stala odolnější, nebo jsou povídky v těchto třech knihách zkrátka slabší. Nechybí jim nic, ale jsou méně děsivé a méně nechutné. A povídka Zjevení je dokonce naprosto obyčejná vyvražďovačka, která by se snadno dala přetvořit do duchařské detektivky.
Paradoxně jim jejich o něco mírnější povaha však může zajistit více čtenářů, neboť už neplatí, že "je nesmíte číst před jídlem, po jídle, při jídle a vůbec s existencí žaludku uvnitř vašeho těla". První se sice ještě tváří zajímavě, revoluce těla, kdy se ruce touží osvobodit a zahájí velkou stínací akci. Ale dál - spoutaná evoluce, indiánská kletba, blázen, jenž se rozhodl postavit Peklo, mor. Nic tak šokujícího. Ale ne nezajímavého.
Místo šoku, znechucení, lidských vnitřností, převracení těla naruby a porcování duše se tu nastolují výjevy démonů, netvorů, pekelných stvůr a různých fantastických myšlenek neskutečna, které se těžko představují a člověka samotného od sebe asi nikdy nenapadnou. Tady nad nimi ale může přemýšlet a může si je užívat. A velmi často se mi dokonce zdá, že nejde ani tak o temnou mapu dálnic mrtvých, ale o vesměs dobré a příjemné konce, kdy hlavní postavy vítají smrt s poklidem a mnohdy radostí.
Možná bych si jen měla přečíst znovu první tři knihy, ale opravdu se mi zdá, že z roviny fyzické se přesouvají do psychické. Pořád ji porcují na kousky, ale je jiná. Odpovídá tomu i mnohem větší výskyt hloubání hlavních postav nad tím, co se děje, než samotného surového líčení. Některé ho například neobsahovaly vůbec. Tělem a duší, Zjevení, Madona, tady prakticky nešlo o násilí ani krev, ale spíš o jakousi démonickou duchařinu. Bez děsu, jen se zvědavostí, co bude dál. Stále mi ovšem přijde, že nejsem příliš schopná popsat, co přesně můžete očekávat, proto vám přinesu pár ukázek:
'Na třetím odpočívadle se odvážil chvatně pohlédnout dolů mřížkou ve schodech. Prostor kolem schodiště vyplňoval hustý záhon květin z masa a kostí a už se rozléval po schodech i k němu.'
'Zvedl se na nohy a shlédl na flíčky spermatu, které vystříkl na chodník. Na prchavý okamžik ještě jednou zachytil poslední záblesk vize, které se mu odehrála před očima; představil si, jak se jeho semeno snoubí s dlaždicemi.'
'Zdálo se mu i o těle, které obývá - těle s pučícími prsy a měkkým břichem. Toto nebylo jeho tělo; jeho tělo mělo jiné pohlaví.'
'Stále byla zřetelně vidět spousta obnaženého masa. Hermeticky uzavřený vchod, kterým bylo zamezeno přístupu hnilobného vzduchu, ho uchránil v netknutém stavu.'
'Smítka tak malá, že je lidské oko zahlédlo jen v kuželu bílého slunečního světla; … ; Avšak pro Stumpfa byl tento oblak vražedný; během několika vteřin se jeho tělo stalo plochou posetou drobnými, mokvajícími rankami.'
A když tohle srovnám s takovým Králem Syrohlavem, opravdu se nemáte čeho bát a můžete se s chutí začíst. Krve tam tolik není. Ale záhady, zázraky nebo snad pekelné iluze, ty budete hltat jedním dechem.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat