Zašantročený deník

Náhodou jsem včera večer narazila na něco, co do tématu týdne na blogu.cz dost zapadá. A konstatovala jsem, že na základce jsme byli neskutečná hovada, a tak na měsíc by se ten čas mohl vrátit.

Při úklidu šuflat, kdy jsem kromě hory elektroniky vytáhla i dva staré památníky, jsem našla i starý deník. Je od roku 2000 do roku 2006, zápisy jsou krátké a nic moc, ale dají se tam ulovit neuvěřitelné perly. Alespoň krátce se tak s vámi podělím, co za vzpomínky jsem to našla.

Připomněla jsem si, že jediný pes v bližší rodině, který musel být utracen tento měsíc, se dožil necelých dvanácti let. Zároveň uběhlo dvanáct let od mého posledního zubního kazu. Připomněla jsem si také, jak jsem hrozně ráda při bourání masa svařovala igelitové sáčky. Mé vzpomínky už dávno vybledly i ohledně faktu, že jsem v jedenácti poprvé řídila kamion, nebo že jsem vlastnila bayblaide. Ale zpět na začátek.

Co si z prvního stupně opravdu pamatuju, je snad jen zájezd do Bibione, který tu mám docela detailně popsaný včetně jména vily, toho, že jsem tam během pěti dnů přečetla třikrát první díl Harryho Pottera (čímž začala má nekonečná mánie), nebo toho, že se u moře vyplatí dostat na jeden den vyrážku na nohou, protože člověku pak přinesou dva řetízky navíc, aby mu nebylo líto, že nemohl do města.

První stupeň byl prostě nevinnost sama.

Když se místo vyučování dívalo na televizi, opisovala jsem sešity. Když byl karneval a nějaký chudší spolužák nesehnal masku, jednoduše šel za pacienta kamaráda, který šel za doktora. Pravé vzrůšo bylo, když se o přestávce na oběd hrálo na čarodějnice, když se cestou do školy vyflákal inteligencí méně obdařený spolužák, nebo když se spustil prudký liják a žáčky rozváželo domů několik rodičů. Nikomu nevadilo, když se třída posledního dubna sebrala, upekla si na louce buřty a pak přes kopec válela k lesu sudy, nebo když desetileté dítě samo na kole jezdilo do několik kilometrů vzdálené vesnice na ohromném krpálu uprostřed lesů. A říct ve škole slovo vole znamenalo pohoršené pohledy všech spolužáků.

Také aktivity vypadaly úplně jinak. Měla jsem počítač, milovala jsem Keen Commander a Doom II, ale pořád, pořád a pořád jsme s nejlepší kamarádkou hráli hry venku. Stačilo třeba schovat lahev od jupíka a hledat ji. Nebo cukr kráva, Honzo vstávej, ježdění na kole, vybíjená. Nevzpomínám si na žádné detaily, ale vím, že tehdy jsem byla šťastná.

Taky jsem zjistila, že v těchto letech jsem docela dost chodila do knihovny, sledovala telenovely, lítala od jedné kamarádky k druhé. Docela mě překvapují i všechna zapomenutá recitační a taneční vystoupení, která jsem na prvním stupni absolvovala, nebo že mi nevadilo ve třech na karnevalu v hospodě rozjet sadu z aerobicu přede všemi.

A co mi v paměti už neuvízlo vůbec? Jaké všechny pohádky jsem o víkendu sledovala. Superman, Spiderman, Hromkočky, Digimoni, Pokémoni, Kočkopes, Dinosauři, Bayblaide, a tak dále a tak dále.

Ale nejen to. Především častá prázdninová věta je: Už se hrozně těším do školy. A zřejmě od mala jsem měla hroznou radost z nakupování psacích a kreslících potřeb a milovala jsem hory sešitů a papírů. Proto jsem pečlivě zaznamenávala každou novou tužku.

Potom přišly prázdniny po prvním stupni a povodně v roce 2002. I na ty se mé vzpomínky úplně vypařily, ale teď si můžu zase přečíst, že okolí našeho domu to v podstatě nezaznamenalo, ale severní konec vesnice byl pod vodou. Hned po nich ale přišel nástup na novou základku a rozjelo se čtyřleté šílenství. Dost totiž pochybuji, že se jen tak najde horší třída, než jsme byli my. Čtu tu o spoustě zapomenutých zážitcích, i o těch, jež si vybavuji, a nemůžu se přestat smát.

Ze začátku to samozřejmě nebylo takové. Všechno nové a neznámé a já se soustředila spíš na osobní záležitosti. Jako třeba nový samostatný pokoj. Potom ale přišlo přesazování, seznamování a neustálé střídání v nošení úkolů nemocné kamarádce mnou či kamarádkou nemocné mně. Co ale nikdy nezapomenu i bez deníku, jsou chvíle, kdy jsme čekali po škole na vlak. Takových blbostí, hádek, braní věcí, chyťte ho, válení ve sněhu, bitek, spojování a bojkoty ostatních, to už se zažít nedá. Samozřejmě napojené na to, že jsme často úprkem brali pár metrů ze školy na nádraží, když zahoukal vlak a my třeba byli ještě v patře, a stíhali jsme ho, nebo jsme jezdili zadarmo, protože šlo o jednu zastávku vzdálenou necelé tři kilometry a vlak býval hodně plný, takže průvodčí nestihl vybrat všechny.

Kromě toho ale vidím, že mi nedělalo problém naučit se zpaměti německý článek. Zjišťuji, že ještě v šesté třídě jsem válela a porážela spolužáky i ve fyzice, nebo že nám o přírodopise jednou usnul učitel. A nebo, že právě tehdy začala moje strmá češtinářská kariéra, kdy jsem byla vážně eso. Oproti tomu hudebce jsem nerozuměla a mileráda veškerou teorii nechávala na hudebnících, protože noty jsem nikdy nepochopila, nebo jsem se radovala, když jsem se dokázala vykecat z gymnastiky nebo zimních sportů. Na oplátku jsem klidně učitelům zapisovala výkony do sešitů, držela stopky nebo nosila vybavení, jen když neremcali nad falešnými omluvenkami.

Zároveň už ale slovo pozdvižení získalo nová měřítka. Začalo k nim patřit předání růže na Valentýna, hovadiny s mlíkem prodávaným ve škole, návštěvy zubaře s neschopným učitelem, což zajišťovalo nerušenou zábavu, spolužák Trnka, který byl již v šesté třídě upozorněn, aby změnil své chování, jinak nemá smysl pokračovat na základní škole, a završil to trojkou z chování v devátém ročníku. Stupňovalo se to. Už to nebylo tak nevinné jako na prvním stupni.

Ráda si čtu, jaké všechny přezdívky jsme učitelům dávali a z mých vzpomínek se úplně vytratil například chemikář Mohér. Ale je pravda, že to znělo líp, než jeho pravé jméno. Moulík. Taky si už vůbec nevzpomínám na rozvodněné řeky v roce 2004 a naše neutuchající přání, aby se to ještě o tři metry zvedlo a zatopilo to školu, která stála na břehu.

Když potom třídní rada sestávala ze mě, Vítěnky Nítěnky, tedy Vítka, který se v sedmé třídě malým omylem "stal holkou" a táhlo se to s ním až do konce, a dvou průserářů, už to vzalo rychlý konec. Přišly krádeže dvou tisíců, rozbitý discman, policie, vyšetřování, blázniviny na lyžáku, které bohužel popsané nemám, a tak už je vzpomínky nezachycují, dvojky z chování, výmluvy z nejrůznějších akcí, které byly úspěšné a končily zavřením se v šatně s kýmkoli a prokecáním hodiny, kterou museli ostatní makat, pronásledování pedofilem, z čehož někteří jedinci udělali dost černý humor, mě nevyjímaje, rozbitá okna, tabule, skříně, dveře, ve stole zamčená lahev limonády, v níž kvasily slupky, tempery, flusance a výměšky, následně protřepaná s jedlou sodou, takže se v učebně nedalo dýchat, jednoduchá finta, díky které se nikdy nikdo nedozvěděl, že jsem spolu s jednou holkou ztratila dvě učebnice, anonymní telefonáty s dotazem, zda má dotyčný lednici na elektriku, protože volající má lednici na baterky na ovládání, která sama jezdí a topí, nebo jestli je to paní XY, a když ne, že prej to je jedno, že on vede ústav mentálně postižených, kteří vymysleli básničku "Jan Žižka z Trocnova, koule má z olova, v prdeli má zásobní, to je ale bojovník."

Dále ztracená třídnice, dělání si srandy z pracovníků KKC představením se jako Olaf Nožička, neustálé okupování našeho pokoje v penzionu půlkou třídy, pokřikování na psa majitelů Guláši, Svíčková, Tlačenko, Debrecínko, kouření doutníků před třídní, útěk bez placení, paranoidní přesvědčení o přítomnosti ducha Karla, hra na schovávanou po tmě, počmárání lihovkou obličej spícího spolužáka a jeho následné topení v šufleti pod postelí, místo tabla usazení se každá do jednoho rohu školní chodby, pořvávání na sebe a v červu zpívání koled, další ztráta třídnice, ztráta žákovské, kopání do zdi školy s tvrzením, že hledáme schovanou mrtvolu, průsery a zase průsery. Ale byly to zlaté časy plné smíchu. I když, vzpomínky jsou zrádné. Možná si jen nepamatuji negativa.

A samozřejmě spousta pozapomenutých neškolních věcí. Naučila jsem se háčkovat a plést bužírky a dost mě to chytlo. Stejně jako uklízení. Nebo Vinnetou. Taky si připomínám tábory, dovolené v severních Čechách v podkrkonoší (kde bych klidně na pár dní zakotvila v libereckém Babylonu, naopak o návštěvu Polska už nestojím) a Chorvatsko. Nebo mě docela překvapilo, že jsem pravidelně po začátku školy bývala alespoň dva týdny nemocná.

Pamatuji si však jasně, jak jsem dostala neštovice, přímo od mé spolusedící, a stejně jako velká část třídy, dohadování s kamarádkami a někdy docela motýlí přelétávání, když zrovna některá byla uražená, nebo pohádání se s mohutným spolužákem tak, že mě škrtil, díky čemuž jsem se vyhnula trestu za můj vlastní průšvih, a hodila to úplně celé na něj.

Jak to tak čtu, já byla docela mrcha. Ale nikdo si toho nevšim.

Článek na téma Vzpomínky