Tentokrát to není o blogu, který jde do kytek a já už nemám ani chuť na něm dál pokračovat, ale o elektronice jako takové. Poslední dobou mám totiž naprosto úžasné "štěstí".
Měla jsem super štěstí při státnicích, tak tohle má být asi protipól. Nebo moje počítače chtějí následovat papeže. Nebo nevím.
To, že se mi loni v listopadu rozbil velký notebook, to víte. Dlouho ležel na polici, kam ho brzy následovalo DVD, díky čemuž mám momentálně televizi na nic, jelikož vysílání bez žádné přídavné krabice nechytá a já žádnou přídavnou krabici nemám a nechci, a playstation je bez her na playstation taky víceméně pro okrasu a copánky z kabelů.
Do toho mi kriticky začal blbnout monitor na netbooku. Když jsem ho nesla na reklamaci, "odborně" mi napsali do potvrzení, že blbne a proužkuje, takže nevím, jaký lepší termit použít. Doufám, že si dovedete představit, co dělal. Já používala slova "lítá". Ale zatím jsem s ním žila, abych vůbec nějaký počítač měla. Ostatně při správném náklonu a nehýbání s monitorem držel.
Zhruba v půlce ledna se mi vrátil velký notebook. S fungl novým a lepším harddiskem, s novým OS (i když jsem vyloženě chtěla dál visty, ale mám tam prostě sedmičky), ale stále jsem si nechávala i ten malý. Pořád jsem jezdila na zkoušky a protože nikdy není barva v tiskárně, když ji člověk opravdu potřebuje, nemohla jsem si poznámky tisknout. Byla jsem v pohodě, vlastník dvou notebooků, a situaci zatím nechtěla řešit jinak hlavně proto, abych mohla na koleji být na internetu, protože jsem se bála, že během zkouškového tam v případech, kdy dorazím já, nebudou správci.
Pak konečně přešly státnice a po nich poslední zkoušky. Opravený noťas běžel výborně a netbook šel konečně na reklamaci. Jak bylo zmíněno, velmi fundovaně a odborně mi napsali, že blbne a proužkuje, a odeslali ho do Prahy. Ani mi to nevadilo. Chtěla jsem do školy vozit ten velký. Sice už mu neslouží baterka a musí být pořád na elektrice, chudák feťák, ale já ho měla stejně radši. Byl rychlý a spolehlivý. Navíc má mechaniku, což znamenalo zásobu filmů, a poměrně nový větrák, který ho doopravdy uchladí.
No ale to platilo jen týden od odevzdání prcka bratříčka k opravě monitoru. Týden potom jsem totiž odjížděla do školy. Tedy toto pondělí. Měla jsem narvaný kufr, baťoh plný zákoníků, bloků, tužek a knížek, a k tomu velkou brašnu s velkým notebookem.
Vlak před Strakonicemi měl výluku a odjížděl asi o dvacet minut později. To znamená, že jsme taky dorazili pěkně pozdě, já byla už všude pozdě a ještě jsem si potřebovala dobít Plzeňku. U automatu navíc fronta, takže jsem byla pozdě ještě o trochu víc. A když se fronta konečně pohnula a já se všemi zavazadly postoupila kupředu, brašna s notebookem sebou třískla o zem. A jelikož noťas v brašně spadl tak šikovně, že víko narazilo na nabíječku v přední kapse, nabíječka udělala ďůlek, asi si chtěla zahrát kuličky s flashkou, a když jsem potom na koleji vše vybalila, málem jsem dostala infarkt.
Z levého horního rohu se po celém sedmnáctipalcovém monitoru rozbíhají praskliny do krásného zvláštního obrazce plného vlnek a andělských křídel.
Naštěstí ale fungovala asi tak polovina monitoru. Ta pravá. Sice se i přes ní táhne prasklina, ale "zatím" způsobuje jen to, že těsně kolem ní je obraz trochu rozmazaný a slaběji a nepřesně barevný. Řekla jsem si tedy, že s ním nebudu manipulovat, budu ho nechávat na koleji, přednášky psát ručně a po večerech přepisovat. To, že bych byla ve škole bez počítače, by se dalo přežít, pokud bych ho měla aspoň na koleji. Registrovala jsem ho tedy do sítě, souseda správce jsem otravovala rudá a třesoucí se vzteky, a odešla si schladit hlavu na autobusák, kde jsem měla sraz s jednou slečnou, co se mnou dělala rozhovor do bakalářské práce.
Jenže asi v sedm večer začala i funkční polovina monitoru šílet. Lítaly proužky, skákal obraz, prakticky se nedalo nic přečíst, a celé to bylo jako za mlhou. Volala jsem tedy domů, že hned zítra přijíždím a že budu muset přemluvit, aby mi byl zapůjčen erární notebook babičkou. To se povedlo, ale nevím, jestli i to byla schválnost, včera i dnes mi ta polovina monitoru bez nejmenších problémů jede, já tedy zatím funguji pořád na tom rozbitém a rodiče si myslí, že jsem mohla klidně ve škole zůstat. Kdybych tohle věděla, zůstala bych. Takhle jsem ale zatáhla celý první týden krom jedné přednášky. Myslela jsem totiž, že se budu muset spokojit s PC mých bratrů, kteří jsou náhodou tenhle týden oba pryč.
Na druhou stranu, alespoň jsem si v klidu promyslela, co dál.
Netbook se mi vrátí minimálně za dva, nejpozději za tři týdny, do té doby budu mít půjčený noťas (shodou náhod je to úplně ten samý, co mám doma já, takže si nebudu muset převyknout), a poté už jsem domluvená, že si seženu normální monitor, kabel a z notebooku si udělám spolu s bezdrátovou klávesnicí stolní počítač. Na to, že jsou mu čtyři roky, má totiž úplně výborné vnitřnosti, a kdyby se nestala ta nešťastná nehoda, kterou jsem ani nezavinila, takže mám právo být naštvaná, nejspíš by ještě pěkně dlouho bez problémů fungoval. To, že se nechce vzdát, je vidět i z toho, že i přes opravdu velké praskliny a velké poškození, funguje dál.
My jedem dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat