Dawn French - Tak trochu úžasní

Originální název: A Tiny Bit Marvellous

Rok vydání: 2010

Český překlad: 2012

Znáte Harryho Pottera? A Buclatou dámu? Dawn French ji hrála ve třetím díle. A kromě toho třeba napsala tuto knihu, jakožto svůj románový debut. Vyšla v roce 2010 a ihned se prý stala britským bestsellerem v sekci humoru. Její úspěch beru. Ale bestseller? Ačkoli je nutné si uvědomit, že knihy mohou číst úplně všichni a ne všichni si asi potrpí na komplikovaný děj. Tato kniha ho nenabízí. Děj je naprosto jednoduchý, odehrává se během několika málo dnů a prakticky vůbec nic se v něm nepřihodí.

Začíná i končí ve stejných letech, jako vyšla, takže pro mě jako čtenářku starších autorů, Kinga a fantasy, jež do světové současné beletrie teprve proniká, je trochu nezvyk potýkat se s použitím běžných věcí jako internet, facebook, slovník mládeže roku 2010, naprosto otevření dandy gayové a nechutně nadsazené sebevědomí britské mládeže. Jestli je tohle reprezentativní vzorek toho, jak se lidé na prahu dospělosti chovají, tak to potěš. Ale nebudu předbíhat a mé dojmy až potom. Nejprve krátce k ději.

Kniha je rozdělena do několika krátkých kapitol a každá z nich je psaná z pohledu jednoho z členů rodiny. Tedy osmnáctileté Dory s neskutečně nízkým sebevědomím. Připadá si tuctově ošklivá, sprostě a hlasitě nadává svým rodičům a především své matce, kašle na školu, jediné, co ji zajímá, je facebook, a své naprosto zbytečné a banální starosti staví nad existenci vesmíru. Šestnáctiletého Petera s vírou, že je duševně spřízněn s Oscarem Wildem a nechá si proto říkat Oskare. Je gay posedlý módou a vybranými způsoby předminulého století a dává to ostentativně najevo. Mo, padesátileté matky obou dětí. Je sice dětskou psycholožkou, ale ačkoli si myslí, že naprosto přesně ví, jak s dospívajícími jednat, obě děti se jí hrubě vymykají z rukou a ona je v podstatě úplně vedle s celým svým životem. A jedna kapitola je i z pohledu jejího manžela, který je spíše pasivní, klidný, ale svou rodinu opravdu miluje. Hlavní čtveřici ještě doplňuje bábinka Pamela, výborná kuchařka a ještě lepší poradkyně, nejlepší kamarádka Dory Lottie, Luke Wilson, přítel Petera, a Noel, mladý praktikant u Mo.

Vylíčit, co tito všichni na stránkách knihy prožívají, není vůbec těžké. Dora končí školu, čeká na osmnácté narozeniny, plánuje oslavu, potýká se svými komplexy, snaží se prorazit v X-factoru, prožívá si rozchod a hádku s nejlepší kamarádkou a všem okolo neustále nadává. Oskar/Peter oproti tomu hledá opravdového přítele, jenž by měl stejně vytříbený vkus jako on, a když zjistí, že mladý praktikant Noel není gay, zaměří se na Wilsona. Samozřejmě k tomu řeší i neskutečně mizernou nabídku dobrého oblečení a neustále nevyhovující mravy všech okolo. A nakonec Mo. Svým dětem už dávno přestala rozumět, děsí se svého věku a vzezření, a náhle zahoří pomatenou láskou k mladému Noelovi, jež se však ukáže naprosto marnou, protože Noel má od začátku jiný, zvrácenější plán. Zároveň se snaží najít způsob, jak vycházet s Dorou a jak ji správně nasměrovat v jejím tápání.

Často se události protínají, často se v jednotlivých kapitolách popisuje stejná situace, akorát očima někoho jiného. Jen někdy zabrousíme pohledem jedné z postavy i mimo související zážitky. Ale neruší to, nijak to nepřesekává děj nebo soustředění a všechno na sebe navazuje. Zajímavé také je, že se zde téměř nevyskytuje žádná přímá řeč a dialogy, vše je vedeno stylem, jako by si to dotyční zapisovali do deníku. U Oskara/Petera tomu tak částečně je, ale jinak to tak pouze působí. Proto jsou všechny kapitoly vedeny v první osobě.

Autorka se tak velmi dobře probírá chaotickým světem jedné rodiny, neuspořádaným, depresivním, zbytečně pesimistickým životem adolescentního děvčete, nadsazeným egoismem mladého kluka i ženou v přechodu, a to ze čtyř úplně jiných pohledů, úplně jiných zásad a úplně jiných mozkových pochodů. Za to je určitě třeba vyseknout ji poklonu. Co mě ale nejvíc ukovávalo ke stránkám, bylo neuvěřitelné chování Dory. Děvčata v jejím věku o sobě mívají nemožné mínění a umí se chovat neuvěřitelně zle. Šťavnaté nadávky, sprostota, neochota empatie, masivní utápění v sebelítosti a vlastně fakt, že jim to v podstatě dělá dobře, je součást puberty. Nicméně jak Dora se svou matkou zametala, tomu jsem nechtěla uvěřit. Říkat jí do očí zpíčená děvko a ještě hůř, bez následků? A to je její matka dětská psycholožka.

Kromě ukázky jejich života to proto byla ukázka i toho, jak jsou všechny postavy přesvědčeny, že ony jsou skvělé, vše zvládají, a vše je v pořádku, ale přitom v nejmenším není. Dora byla přesvědčena, že z ní bude úspěšná zpěvačka, nikdy nebude muset řešit vzdělání, že je mnohem chytřejší než její matka a všechno chápe, facebook je smysl života, všichni okolo jsou banda idiotů a že je to tak správně. Oskar/Peter byl přesvědčen, že on je naprosto dokonalý chlapec s vytříbeným vkusem a mravy, prostě musí zbytku světa odpustit, že se mu nedokáže vyrovnat, a že je to tak správně. A Mo byla naprosto přesvědčena, že je skvělá psycholožka a terapeutka, přesně ví, co má dělat, dokonale zvládá péči o teenagery, ačkoli její vlastní se jí vymkli z rukou, působila jako neskutečná amatérka a ještě se v padesáti vrhla do románku, který byl jen tak na oko s úplně jiným cílem.

Neskutečně mě to štvalo. Často jsem měla chuť postavy nakopat nebo profackovat. Nebyl tam nikdo, s kým bych se ztotožnila, nebo komu bych fandila. Spíš naopak, postupně jsem všem začala přát nezdary, a nevím, jestli i to bylo v autorčině úmyslu. Ne, všem vlastně ne. Ještě tam vystupovala březí fenka Bobina a té jsem přála zdravá krásná štěňata. Ale jinak jsem je nenáviděla a je to snad první kniha, kde mě happy end moc nepotěšil, protože si uvědomili pouze z malé části, jak moc velká to byla … (doplňte vhodné slovo, k hovadům je to neuctivé).

Ale na to, že je to autorčina prvotina, na to, že se dá mluvit asi jen o třech pořádných scénách, kde se něco děje, na to, že kniha má necelých tři sta stran, které kolikrát nejsou popsané ani z poloviny, a na to, že se tam řeší absolutní banality, jež mohou prakticky každému zaklepat přímo na čelo, jde o poměrně vtipný počin. Je to taková milá blbost, u níž se zasmějete. A nebo rozčílíte a zmlátíte první afektovanou puberťačku, jaká vám vleze do cesty. Záleží na vás.

Mé hodnocení: