Clive Barker - Věčné zatracení

Originální název: The Damnation Game

Rok vydání: 1985

Český překlad: 1995

Od Clivea Barkera už jsem na tomto blogu představila Knihy krve, všech šest knih, toto je samostatný román. Není o nic méně zvláštní a vychází ze stejného žánru a stejného stylu. Opět najdeme prapodivnou hororovou fantazii, která má pro každého čtenáře vlastní, neopakovatelnou podobu a která jde jen těžko pochopit. Ba co víc, u které je problém už jen si představit, co vlastně Barker myslel a jak si své výjevy mohl vysnít.

Hlavní postavou je Marty Strauss, jenž na začátku sedí ve vězení za pokus o krádež, pomocí níž chtěl zaplatit dluhy. Už mu nezbývá moc do propuštění, když jednoho dne přijde záhadný Bill Toy a nabídne mu práci ochranky jednoho z nejbohatších Britů podnikajícího ve farmacii. Martyho ta možnost nadchne, a i když prakticky jen přejde do jiného vězení, neboť bez výslovného povolení nesmí opustit rezidenci Josepha Whiteheada, má tam k dispozici veškerý myslitelný komfort. Sleduje schůzky a večírky starého Whiteheada a jeho známých podnikatelů, právníků a politiků, účastní se jeho podivínského života v sídle uprostřed rozsáhlých pozemků, podřizuje zaběhnutému řádu a vcelku mu to vyhovuje.

Pak se zamiluje do Whitehadovy dcery Carys, Zaobírá fantaziemi s ní, vylepšuje si kondičku, zvyká si na všechen pokrok, který lidstvo za dobu jeho vězení vybudovalo, a buduje si svou osobnost mimo mříže. Mohl by nakonec i předstírat, že neví o drogách ani o jiných úchylkách Whiteheadových, v klidu si ve službě odkroutit podmínku a potom odejít do světa, ale najednou se situace začne pomalu, avšak děsivě zvrhávat.

Začnou se množit záhadná zmizení a úmrtí. Billy Toy náhle není k nalezení. Na pozemek se vkrade záhadný muž, jehož potrhají psi, ale místo krve z něj uniká podivné světlo. Whitehead to nechce nahlásit. Marty zjistí, že Carys dokáže číst myšlenky a začne mít dojem, že je se svým otcem zapletena do něčeho neuvěřitelně temného. Vynoří se záhadný a děsivý Mamoulian se svým mrtvým pomocníkem, vyvolává nesnesitelné iluze, jež vrhnou každého člověka do jeho sítí, a se všemi si hraje. Marty nakonec pochopí, že to on je středem celého šílenství a problémů Whiteheadových. Jenže může bývalý trestanec přemoci síly samotného Pekla, i kdyby je měl v rukou obyčejný smrtelník?

Popsat děj trochu víc je v tomto případě složité a ošidné. Každou chvíli se naklání jinam a čtenář pořád neví, co za vším stojí, čemu má věřit, na čí stranu se dát a jestli opravdu bojuje s Peklem, což u Barkera vůbec není nic výjimečného, nebo jen s tajnými silami nabytými zvláštním druhem nauky. Jestli stojí proti člověku nebo nadpřirozené bytosti. Jestli opravdu zase čte o reálných šílených výjevech na pokraj příčetnosti, což je u Barkera naprosto běžné, nebo jde jen o umně vyvolané iluze a za vším je něco jiného. Ale jak by mohlo, když chodící, mluvící a fungující mrtvoly jsou pořád mrtvoly? Když Mamoulianovi je pořád dvě stě let?

Tahle nejistota se táhne celou knihou. Tedy ne úplně, ale od chvíle, kdy poprvé narazíme na něco neobvyklého a nenormálního. Začátek je naprosto běžný a první kapitola dokonce dlouho vypadá až nesmyslně. Jakmile se ale trochu poodhalila opona skutečných neskutečných nitek, které za vše tahají a vedou do prapodivné minulosti a k těžko pochopitelným silám, začala jsem být zase ve svém živlu. Tohle mám na Barkerovi ráda.

Jak si dokáže hrát s těžko představitelnými a myslitelnými náměty. Jak dokáže vymýšlet nová a nová monstra, nové schopnosti a nové síly. Jak v každé povídce a v každém románu dokáže přivolat jiné výjevy, z jednoho pohledu nechutné, ale z jiného naprosto fascinující. Jemu nestačí realita, chodí daleko za ni a to, co za ní najde, přitahuje dlouhými slizkými chapadélky do těch nejběžnějších a nejobyčejnějších situací, které tak naruší a nasměruje do nečekaných konců.

Mé hodnocení: