Václav Kaplický - Kladivo na čarodějnice

Originální název: Kladivo na čarodějnice

Rok vydání: 1963

Děj známé knihy je zasazen do ne příliš bohatého kraje v okolí Šumperka, Velkých Losin a na Žerotínské panství, kde žijí bohatí měšťané i chudí sedláci. Někteří jsou dobří, někteří zlí, všichni žijí tak nějak společně a nepřekáží si. Potom se ale přeneseme do malé obce Sobotína, kde se chystá mše svatá, kam míří i stará žebračka. Protože má hlad a bídu, souhlasila, že porodní bábě přinese posvěcenou hostii, již má podle pověry dát krávě, aby lépe dojila. Už jednou to udělala a tento církevní zločin jí prošel, takže proč by se to i teď nemělo povést. Bláhový nápad.

Všimne si jí ministrant, a protože sobotínský farář patří k horlivým bojovníkům s ďáblem, rozpoutá neuvěřitelně brutální kolotoč udávání, mučení a smrti. Na popud faráře je případ vyšetřován na losinském zámku, kde se hraběnka nechá přesvědčit o čarodějnickém spiknutí, a povolá nechvalně známého inkvizitora Bobliga z Edelstadtu. Ten se sice honosí titulem z práv, jenže víc než na právo a spravedlnost hledí na svůj prospěch. Ví, jak na mučidlech donutit podezřelé mluvit tak, jak chce, a vytvoří si hustou síť kontaktů, díky nimž začne obviňovat ty, kteří se mu nejvíc hodí, mučit je a nakonec upalovat, přičemž z jejich majetků sám bohatne.

Samozřejmě, že některým brzy dojde, jak se věci doopravdy mají. Zkušený soudce či děkan Lautner nikdy nevěřili, že by chudé staré babky byly čarodějnicemi, a když začnou zavírat i manželky bohatých měšťanů, nemají pochyb. Snaží se o přímluvu u vyšších instancí, ale dřív, než někoho dokáží přesvědčit, Boblig, vědom si nebezpečí pro své plány, zosnuje obvinění i těch nejváženějších měšťanů, včetně děkana. Každý přitom ví, že jakmile se dostane Bobligovi do rukou, vede z nich už jen cesta na popraviště. Nikdo nedokáže odolat mučení, Boblig vždy vyvrátí i ty nejmoudřejší argumenty, vynutí si nesmyslná přiznání a láme víru i v těch nejzbožnějších. Začne to vypadat, jako by Bůh neexistoval, ale Ďábel tančil v Bobligových botách.

Toto dílo mě zaujalo už před velmi dlouhou dobou, asi tak v letech, kdy mě nejvíc trápily sny o upalování. Následně jsem kvůli maturitě viděla film, protože jsem pod návalem jiných děl nechtěla číst další knihu, když jsme mohli uvést místo nich i filmy, a ten ve mně zanechal tak silný dojem, až jsem netoužila sehnat i předlohu. Líbil se mi, ale byl surový a brutální. Ke knize jsem se tedy dostala až teď. Možná by ale bylo lepší naopak, protože spád, jaký filmové zobrazení mělo, knize nelze přiznat. Celé působení Bobliga se v ní docela dost táhne a mučení a vyslýchání mráz na zádech nevyvolává. Není nijak obšírně popsané, spíš jen fakticky konstatované.

Zato ale kniha pracuje s něčím jiným. S napětím, se zoufalstvím, když si hlavní aktéři uvědomí, že jen těžko mohou nešťastný a zlý osud desítek lidí zvrátit, že nelze nic dělat, že Bůh nepomůže, že Boblig má volnou ruku. Také se v knize ukazuje věrný obraz toho, jak málo ve skutečnosti panstvo pečovalo o své poddané, jak mnohem víc hledělo na sebe, jak by všechno mohlo být úplně jinak, kdyby alespoň u těch nejvlivnějších převládl zdravý rozum nad strachem a spravedlnost nad vlastním pohodlím. Nejde totiž o to, že bylo na dvě stě osob upáleno kvůli křivým obviněním ze smyšleného zločinu. Jde hlavně o ukázku, jak nebezpečná může být moc v rukou manipulativního a chtivého člověka, který se nezalekne ničeho. Neváhá zavraždit stařeny a děti jen proto, že mu to vynese pivo, teplou večeři a měkkou postel.

I když se totiž zdá, že nic podobného se už stát nemůže, protože nikdo na čarodějnice nevěří, a i kdyby, neupaloval by je, nemučil by vyslýchané, aby se přiznali, a nepoužíval by bezostyšně vlastní výklad práva, na jehož základě by při plném vědomí nevinné posílal na smrt, pořád je spousta takových Bobligů. Jen už nemůžou nadutě chodit po zámeckých chodbách a pouštět hrůzu. Což neznamená, že by jejich moc a touha stoupat nemohla napáchat stejné škody.

Kromě tohoto malého varování k tomu jde i o ukázku fungování práva tehdejší doby, které bylo stejně jako všechno tvrdě podřízeno církvi, mnohdy až fanatické, a kdy zákon při obvinění z nejtěžšího zločinu, jenž v současnosti už jen blázen může označit za zločin, automaticky předpokládal vinu jen tím, že udaného odvedli do vězení, a v podstatě jim nedal šanci se očistit. Vážně jen velmi těžko se to dá pochopit, a i když jsem zákony, které tohle nařizují, studovala a brala je jako kdysi platné, možná jsem uměla popsat i jejich smysl, dopady takových nařízení zcela s klidným srdcem chápat nejde.

Mé hodnocení: