Česká pošta? Spíš úschovna

Vy víte, že do této rubriky ráda píšu, co mě překvapilo, pobavilo nebo naštvalo. A pokud se jedná o naštvání nebo negativní překvapení, většinou to souvisí s tím, že určitá masa lidí či jednotlivec nemyslí a dělá věci, které člověk, jenž se umí rozhlédnout po okolí a zapojit mozek, moc nepobírá. Teď ale přišla řada na záležitost, která není způsobena blbostí ani "zásekem", či snad špatnou náladou a nepřátelskostí, ale úplně obyčejnou leností a úmyslnou vypočítavostí a šlendriánem.

Před zakončením střední školy jsem s poštou přišla do kontaktu pouze krátce, a to od osmnáctin (ve čtvrťáku), kdy mi začaly chodit přídavky na mě jakožto ještě vyživované dítě složenkou, neboť jsem neměla účet, a já si je vyzvedávala na poště. Tehdy jsem se naučila používat systém s pořadníkem a nebyl problém. Teda pokud nebyla ani fronta až ke zmrzlináři a já to po půlhodině čekání nevzdala, abych vůbec stihla vlak a zkusila tu bojovku další den znova.

Potom jsem si navíc s přijetím na VŠ účet zřídila a o dva roky později se změnil základ a přídavky mi byly tak jako tak odebrány, takže to už neřeším. Pápá, státe, už mi jenom dotuješ dopravu. Ale u ČD i toto končí, takže budiž. Světlo. A v noci tma. Ale také jsem začala prodávat na aukru nějaké dětské knížky, které už tu nikdo nečte, nebo vybavení, které leželo ve spodním bytě, nikdo ho nepoužívá a používat nechce. Ono se nám tady docela dost věcí hromadí, často třeba několik servisů nádobí, a k čemu to? Tak to prodávám. Taky pohoda. O poplatcích za to mluvit nechci, nemyslím si, že jsou nějaké napálené, nebo neférové, každý má právo najít si takovou službu, která mu bude vyhovovat, a kdo jen řve, že je to drahé, ale zůstává kde je, tomu bych napařila ještě daň z blbosti.

Dřív to jelo docela dobře, teď už koupí jen někdo něco za čas, stejně jako já někdy něco za čas vystavím, ale proč ne, jsem celkem spokojená. Posílám to zboží přes poštu, dřív jsem dokonce levné kousky posílala nedoporučeně, teď už raději jen doporučeně, ať mám doklad, ale nikdy nebyl žádný problém. Pokud nepočítám nevděčníky, kteří nejsou schopni přidat komentář a kvůli kterým jsem tak přišla o patnáct bodů. Mohla jsem už mít stříbrnou hvězdičku. A ne, to fakt není zběsilé honění trika, čím víc bodů, tím důvěryhodnější jste pro kupující. Ale o to nejde. Se zasíláním tedy nebyl problém. Až doteď.

Prodala jsem jednu hezkou dětskou knížku. Pán mi obratem poslal peníze, já jemu hned druhý den zásilku. To bylo v úterý. Ve čtvrtek mi psal, že mu nic nepřišlo, jestli bych nesdělila číslo zásilky. Říkala jsem si, že pošta, takže to asi protáhli, ale sama jsem se podle čísla podívala, co se s balíčkem děje. Byl doručen hned následující den. Ale byla u něj poznámka, že adresáta nezastihli, a tak má zásilku na poště k vyzvednutí. Při tom ji zřejmě očekával a doma byl. Sám mi potom ještě psal, že se to neztratilo, ale dle pošty asi knihu nechtěli. A to není jediný případ.

Občas čtu blogy na iDnes, když mě dle nadpisu zaujme téma. A spousta lidí tam popisuje, jak jsou doma, čekají na dodání, ale pošťák se neobtěžuje zazvonit a rovnou jim hodí do schránky lístek, aby si laskavě přišli na poštu, že je nezastihl. A jak ho někdy honí po celé čtvrti, protože na poštu to mají z ruky nebo by neměli čas. Nechápu, jak si to někdo může vůbec dovolit. Hlavní náplní práce pošťáka je doručovat poštu, ale v těchto mnohých případech na to patrně kašle. Ale stejně na tu adresu dojít musí a musí tam hodit lístek, že má adresát přitáhnout k nim, tak proč rovnou zásilku nepředá? Obtěžuje ho zazvonit a chvíli počkat, jestli se někdo ozve? A nebo proč rovnou doručování nepřesunout z dopoledních hodin na odpolední? To by zastihli doma možná i ty, kteří dopoledne opravdu přítomni nejsou, pošťáci by se přehozením směny vyspali a třeba by měli víc elánu do práce.

Jiná kapitola jsou případy, kdy ani ten lístek nezanechají, a pokud se vůbec kolem domu adresáta mihnou, zmizí zase jako pára nad hrncem s výkonnou digestoří. A potom si, člověče, sám zjišťuj, jestli ti náhodou něco nepřišlo. A že to bylo překvapení, které nečekáš? No tak to ho potom nedostaneš, on si to někdo ze zaměstnanců vyzvedne sám. A nebo to tu bude ležet a uděláme si z toho podložku pod nohy. Asi. Jinak fakt nechápu, proč by to někdo dělal.

Toto bylo tedy moje první setkání s úmyslnou neschopností pošty. Já mám totiž trvale problém trochu jiný. Jelikož posledních pár let u nás doma přes den není většinou možné něco osobně předat, pošťačky si zvykly doručovat veškerou poštu pro nás mámě do obchodu. Proč ne, je to lepší, než potom někam jezdit. Ale ony to dělají i s dopisy do vlastních rukou. Úředními dopisy do vlastních rukou. Mými dopisy do vlastních rukou.

Tak tedy oznámení o přijetí a nepřijetí, pokyny k zápisu, další jiné informace ze školy nebo oznámení z pojišťovny a úřadů normálně předávají mojí matce, i když je to v srpnu a já sedím doma. A ony dámy v modrém autě to ví, protože jedou kolem a dívají se na mě. A znají mě. A dodávat, že by je mohlo napadnout, že na poštu z univerzity netrpělivě čekám já a ne moje matka, je snad zbytečné. Také mám předplacený časopis. A protože je to jen časopis, za který neplatím dobírkou, nebyl by problém hodit ho do schránky na našem plotě. Je velká a hnědá, taková ta, jež vypadá trochu jako ptačí budka se stříškou, plot je drátěný a za ním zelená zahrada. Fakt je to vidět. Ale myslíte, že to udělají, i když je pro mě? Ne, opět ho odvezou do obchodu. V podstatě tím dávají najevo, že já nejsem schopná převzít si poštu, a tak ji předávají rodičům.

Ale jak říkám, pořád lepší, než potom balíky a dopisy shánět ve městě na poště samotné. Protože, to je další nevtipně humorný poštovský fakt, tam si otevírají, kdy a jak chtějí. Většinou od osmi, ale každý den končí jindy, přestávky na obědy mají taky dost různě a teď například, až budu na brigádě, nebudu mít absolutně možnost si na poštu dojít, protože třetí hodinu by přece v žádném případě nepřetáhli. A o deset kilometrů dál je město, kde pošta jede nonstop od rána do pěti nebo šesti večer. A fronty jsou tam asi tak stejné, jak jsem měla několikrát možnost porovnat. To nepobírám.

Jaké je tedy řešení?

Pokud nakupujete například z internetových obchodů a ty nabízejí dodání přes jinou službu, směle do toho. Kdybych uměla posílat přes PPL, taky to dělám, ale neumím to a tady u nás je to trochu komplikovaná záležitost. Nechat si to ale přes ně doručit, je perfektní. Pamatujete, jak v lednu napadaly ty hory sněhu? Tady na Šumavě to bylo půl metru za 24 hodin. A já si v té době objednala chladicí podložku pod notebook. V Brně. Dodání slibovali do druhého dne, protože jsem si ji objednala odpoledne, ale nebyla moc dobře průjezdná dálnice, tady nebylo na krok vidět a já chápala, když do stanovené hodiny nepřijeli. Dokonce jsem si říkala, že přijedou tak za den za dva. Ale ne. Chlapci dorazili v osm večer v šílené chumelenici, dojeli až k naším vratům a to po cestě, kterou se tehdy ani nevyplatilo prohrnovat, neboť to nedělali cestáři ale dobrovolníci a do hodiny od prohrnutí byla zase neprůjezdná, protože je ještě k tomu docela blbě do kopce, ale dojeli a ještě se omlouvali, že to nestihli včas kvůli sněhu.

Myslíte, že by to udělala pošta, a nebo by vás nechala týden napínat a potom vám hodila lístek, že už je otravujete s tím, že jim tam týden smrdí vaše zboží? Já nevím. Ta naše asi ne, všechny pošťačky známe a ony by si nelajzly pomluvy. Ale ta ve velkém městě? Možná je na čase pořídit si sovu. Holub je sice nenápadnější, ale sova unese víc, já ušetřím za poštovné na knížkách (je fakt vtipné, když je dražší než obsah) a ještě budu moct do noci vyřvávat Hedviko!